Za zvířátky do Nairobi

JAMBO! Není možné navštívit Afriku a přitom nevyužít příležitosti pokochat se jejím bohatstvím v podobě množství divokého zvířectva. A které místo by pro to mohlo být příhodnější než hlavní město Keni – Nairobi – kde „Hakuna matata“ neznačí jen frázi z Lvího krále, ale moudrost každodenního života..?

S mou slovenskou kolegyní Nikolou jsme si na tomto layoveru nejdříve naplánovaly návštěvu žirafího centra. Centrum funguje již od roku 1979 kdy jej založil Jock Leslie – Melvile – Keňan britského původu, který cítil potřebu vytvořit záchranné centrum pro ochranu ohrožené Rotschildovy žirafy. Centrum mimo funkce ochranné plní i úlohu vzdělávací. I v době naší návštěvy jsme potkaly skupinku školáků, kteří se učili o divoké přírodě své země. Třeba se dozvěděli, že vlastně existuje jen jeden druh žirafy: Giraffa Camelopardalis, ale 8 až 9 poddruhů, z nichž 3 mohou být nalezeny na území Keni: Žirafa Rothschildova (ta nejohroženější, s bílými punčoškami) Žirafa masajská a Žirafa síťovaná (která má čistě ohraničené skvrny na srsti a je k nalezení ve většině světových zoo). 12 žiraf zde má prostor několika desítek akrů pravé Africké savany, které by jim mohly jejich kolegyně z Evropských zoo jenom závidět. Několik žiraf již bylo za dobu fungování centra zdárně vypuštěno do Keňského Národního parku, takže se dá hovořit o jeho úspěšnosti.

Žirafy jsou zde pod přísnou dietou. Živí se výhradně jejich přirozenou potravou, což jsou listy akátovníku (dospělí jedinci jich spořádají až 35 Kg za den!) doplněnou speciálně upravenými vitamíny, kterými mohou žirafy krmit samotní návštěvníci. Kousek po kousku si od vás žirafa svým 5O cm dlouhým jazykem z rukou vezme kousek dobroty. A někdy nejen z ruky!

Pokud máte dost odvahy, žirafa vás obdaří lepkavým polibkem.

Od žiraf jsme se přesunuli kousek dál – do sloního útulku, který již v 50. letech založil David Shelldrich. Centrum se snaží poskytnout pomoc sloním drebečkům, kteří nejčastěji kvůli pytlákům, bažícím po slonovině nebo střetům s farmáři přišli o své mámy. Pokud se sloníci do centra dostanou, stráví zde dobu do svých 3 let, což je zhruba období, po které běžně zůstávají se svou matkou. Po úspěšném odchovu jsou malí sloni vysazovaní do Národního Parku Tsavo. Zrovna v době naší návštěvy probíhalo koupání a krmení, takže jsme mohly sloní drobečky obdivovat v celé jejich kráse.

Naší konečnou zastávkou, kterou jsme původně ani neplánovaly, ale náš řidič Maxim nás ujišťoval, že ji máme v ceně výletu, byla krokodýlí a pštrosí farma. Slovo FARMA ve mně přitom neevokovalo zrovna líbivé pocity. Tady asi plazy nebudou držet k jejich ochraně. Pokud v žirafím a sloním centru bylo návštěvníků k prasknutí, tady, jakoby chcípl pes. A pokud si zvířata v žirafím a sloním centru mohla pobíhat v rozsáhlé divočině, o těchto krokodýlech se to rozhodně říct nedalo. Chudáci byli přeskládaní přes sebe hlava nehlava v prostoru, který by nestačil jednomu krokoušovi, natož asi dvaceti, které jsem napočítala. Jen se tak líně vyhřívali na slunci v bazénku, ve kterém dřeli břichy o dno, jelikož více vody k dispozici neměli. Vedle dospělých krokodýlů okupovala další výběh krokodýlí mimina. S Nikolou nám zatrnulo, když náš průvodce hravě přeskočil dosti chabě vyhlížející plot, rovnou mezi skupinku malých kroukoušů. Ještě víc nám spadla čelist když jednoho popadl za ocas a začal si s ním pohrávat, jako by se jednalo o domácího mazlíčka. Malý krokouš se dostal do rukou i mě. Jeho ještě mládím hladké šupiny byly příjemné na omak a takhle v rukou vypadal docela vlídně a neškodně. Upřímně jsem doufala, že jednou neskončí jako něčí kabelka.

Vedle krokodýlů jsme se dostali i k roztomilým nemotorným želvám a k pštrosům, kteří ale vypadali tak nakrknutě, že kdyby prostor mezi námi neodděloval plot, určitě by nás svými dlouhými silnými nohami nejraději nakopli.

Po cestě zpět na hotel, která místy vedla silnicemi v tak dezolátním stavu, že z nás málem vytřepala duši, jsme z okna auta zahlídly Kiberu – největší městský slum v Africe.

Je těžké říct, kolik lidí na tak malém prostoru žije. Odhady se liší, ale ty nejvyšší mluví až o 800 000 lidí, tísnících se na rozloze ne větší než 2,5km². Asi polovinu z nich přitom tvoří děti. Klasický příbytek zde má asi 9 m² a obydluje ho až 5 osob. Většina obyvatel zde žije v extrémní chudobě, kdy musejí vyjít s částkou nižší než 1 dolar na den. Opět jsem si uvědomila, za co všechno můžu být v životě vděčná. Za teplou postel, za sprchu, za vždy plný žaludek, za doktory, kteří jsou vždycky na dosah, za prostředí, ve kterém se nemusím bát, že mě hned za rohem někdo přepadne. Těch věcí je spousta. Jen to člověku často nedochází.

16. 1. 2018, Dubai