Za letadly do Seattlu

Po 13 a půl hodinách a několika hrncích kávy dosedl náš Boeing 777 na půdu svého domovského města – na Tamoca International Airport v Seattlu. Tato značka již přes 100 let do světa dodává svá letadla a další technické vymoženosti a původně pochází právě z tohoto západo-amerického města, nacházejícího se jen pár kilometrů od hranic s Kanadou.Většinu roku zde proprší. Někomu by to mohlo přivodit pochmurnou náladu, Seattelu to ale zajišťuje dostatek vláhy, která pomáhá místní vegetaci bujet v plné síle a vysloužila tak této metropoli přezdívku „smaragdové město“. Při své návštěvě jsem ale měla štěstí. Na obloze ani mráček a paprsky ještě nesmělého jarního slunce doslova vybízely návštěvníka k průzkumu zdejších zákoutí. Dlouho jsem se nenechala přemlouvat namířila si to směrem k přístavu. Už při prvních krocích plicím lahodil čistý vzduch, čerstvý vůní zálivu. Ulice byly plné band teenagerů, párů a rodičů s dětmi, kteří si stejně jako já užívali hezkého dne.

Tentokrát jsem vyrazila vyloženě na slepo – bez mapy. Ale jak už to tak bývá, člověk nakonec vždycky tak nějak dojde, kam potřebuje. Po chvíli bezcílného bloumání uličkami a po vystoupání jednoho strmého kopce jsem se dostala až na pasáž, která je známá jako „Gum Wall“ – žvýkačková zeď…asi ne nutno dodávat, proč ten název. V roce 1990 sem sponzoři místního Divadla na stěnu přilepili žvýkačku a do ní zasadili mince – nikdo vlastně neví proč (že by pro štěstí?). Pracovníci divadla se samozřejmě snažili o její odstranění (zjevně bez úspěchu) a od té doby se množství žvýkaček, na věky zanechaných v tomto průchodu jen rozrůstá. Postupně vznikly i různá umělecká dílka. Lidé na zeď lepí přání a vzkazy a místo je vyhledávaným cílem turistů.

Gum Wall je vlastně jakousi neoficiální bránou na Pike Place Market. Tento trh je jedním z nejstarších, nepřetržitě provozovaných farmářských trhů v celých Státech. Pod jeho krytými arkádami své stánky a obchůdky denodenně otevírají místní podnikatelé, umělci a farmáři. Našli byste tu vše od stánků s jídlem, ovocem a zeleninou, rybami a mořskými plody, oblečením, květinářstvím… Že byly zrovna Velikonoce šlo poznat podle obrovského množství květin, zejména tulipánů, které byly k dostání doslova na každém rohu. Prodejci se překřikovali jeden přes druhého, snažíc se upoutat pozornost kolemjdoucích právě na své zboží. Rušné a živé, to by toto místo charakterizovalo :).

Další bod výpravy nešlo minout, ani kdyby se o to člověk snažil. Městu dominuje „Space Needle“ observační věž, která při trochu fantazie skutečně připomíná jakési vesmírné těleso. Co myslíte?

Hned u základů stavby se nachází galerie Chihuly Garden and Glass. Jaké neuvěřitelné věci jde vytvořit ze skla se můžete kouknout právě zde. Na svědomí je má celosvětově uznávaný americký umělec Dale Chihuly, který tvoří sousoší z foukaného skla a své výtvory rád zakomponovává do živého prostředí. Své expozice tak vystavoval mimo jiné i v pevnosti v Jeruzalémě nebo v ulicích Benátek.

Následujícího dne jsem se jen s hrubou představou rozhodla jít prostě tam, kam mě nohy zavedou. Víte ale co jsem říkala o tom, že člověk dojde kam má. Na recepci mi nezkřížil cestu nikdo jiný než člen mého týmu. „Kam razíš?“ Vlastně ani nevím. Výlet do blízkého národního parku krachnul a tak se jen půjdu projít po městě, potom možná do muzea. „A nechceš vyrazit s náma?“ Do muzea letadel a potom se jedním letadlem dokonce proletět?“ Tady si kolega získal mou pozornost. Jedna místní společnost pořádá charterové lety nad Seattlem a přilehlou zátokou a pro Emirates crew poskytuje slevu. Dlouho jsem neváhala a kývla na to.

Podle pokynů pana recepčního jsme našli příslušnou autobusovou zastávku a po asi 40 minutách jízdy už vystupovali u vchodu do leteckého muzea. K vidění zde byly nejrůznější modely opravdu historických i těch novějších typů letadel a dokonce maketa vesmírného modulu a družice – téměř ve skutečné velikosti. Některými unikáty šlo projít taky na skrz a prohlédnout si tak kokpit i interiér.

Čas se rychle krátil a my se tak autobusem vydali zpět, abychom stihli svůj vyhlídkový let. Že mít offline mapu v mobilu je dobrá věc, jsme se přesvědčili velmi záhy. Autobusem jsme se sice přibližovali k místu setkání, ale pořád nám ještě notný kus cesty zbýval. S úmyslem dojet to taxíkem jsme se snažili nějakého odchytit, ale jak na potvoru – zrovna když to potřebujete není žádný k mání. Co teď? O takový zážitek nechtěl přijít nikdo z nás. Tak jsme nasadili nejostřejší tempo a na asi posledním kilometru se dali do běhu. Plíce v ohni, jazyk až na chodníku, tichý škarohlídský hlásek v koutku hlavy snažíc se mě přesvědčit, že to nemůžeme stihnout. Po čtvrt hodině ostrého sprintu jsme však s úlevou zahlédli vodu a na ní náš hydroplán. Pracovník společnosti s úsměvem prohodil, že čekali jen na nás a my tak mohli jen následovat kapitána do malého letadýlka, co se umí vznést a přistát na vodě. Dovnitř se vešlo asi 10 pasažérů a let byl samo sebou plně obsazen. Jako pírko se drobounký stroj lehce vznesl nad vodu a za hlučné práce motorů vystoupal do výšky pár set metrů nad městem. Výhled byl spektakulární. Na dohled bylo celé město, které se ze vzduchu změnilo v pravidelnou síť komunikací a domků. Horizont pokrýval záliv Elliot Bay a v dálce se rýsovalo na jedné straně pohoří Olympic mountains, na straně druhé majestátní Mount Rainier, který za dobré viditelnosti majestátně dominuje celému městu.

Takovým pohledem bych se kochala donekonečna, malé dítě uvnitř mě zase skákalo čistou radostí. Všechno musí ale jednou skončit a po asi 25 minutách plachtění se naše letadýlko opět dotklo vodní hladiny. Další z krásných zážitků, na který určitě nikdy nezapomenu. 🙂

Seattle je muzei doslova napráskaný a alespoň jedno z nich muselo být samozřejmě zasvěceno taky hudební scéně. Vždyť ze Seattelu pocházejí pecky jako Nirvana, Pearl Jam, Foo Fighters a značnou část svého uměleckého života tady působil taky kytarista Jim Handrix. Nicméně muzeum na mě zapůsobilo více zvenku než zevnitř. (Jako hudební ignorant hold asi nejsem ten správný člověk, který by to dokázal úplně ocenit :D). Architektonicky ale stavba vypadala hodně zajímavě.

Uvnitř byly k vidění kousky známých umělců a taky základní nástroje, na které si návštěvníci mohli zkusit zahrát. Pozornost si bezkonkurenčně vydobyl „vír z kytar“ který se tyčil až do stropu a po nasazení sluchátek člověk zjistil že skutečně hraje svou hlavní hudbu.

Barevný, živý, poklidný i moderní, takový umí být Seattle, smaragd v nejzapadlejším cípu Spojených států.

28. 4. 2017, Dubaj, UAE