Všehochuť

Ze své podstaty jsem docela líný člověk, který potřebuje mít na věci svůj vhodný čas. Po nakopnutí několika z vás jsem se tedy přiměla k stručnému shrnutí uplynulých událostí, abych o své drahocenné čtenáře úplně nepřišla :).

Co se u mě tedy za poslední dobu přihodilo? Po další řadě turnaroundů jsem dostala i několik zajímavých letů. V Colombu – hlavním městě Srí Lanky jsme se vydali na jakousi „taxi tour“ a dostali jsme se tak do novodobého Buddhistického chrámu či botanické zahrady, kde pěstují léčivé bylinky a vyrábějí z nich medicíny snad na vše na co si vzpomenete. Od vypadávání vlasů až po impotenci. Na naší cestě jsme pokračovali do klenotnictví, kde ze safírů a diamantů, jenž se zde těží vyrábějí šperky nevídané krásy a obchodníci se nás samozřejmě snažili ukecat, abychom tam u nich nechali velkou část své výplaty. Jak den pokročil, ochutnali jsme drink z „King Coconut“ který je králem všech kokosových ořechů, poté se vydali na pláž, kde rodinky trávily odpoledne pouštěním draků a den jsme zakončili návštěvou rybího trhu, kde rybáři představovali z hlubin rozbouřeného Indického oceánu vylovené tuňáky, sardinky a kalamáry a v ošlehaných, Sluncem opálených tvářích se jim zračilo jak tvrdě si tady člověk musí vydělávat na živobytí.

V Birminghamu jsem se vykašlala na prozkoumávání města a raději vlakem vyrazila do asi hodinu jízdy vzdáleného městečka Warwick, jehož dominantou je středověký hrad, kde zrovna v den mé návštěvy probíhaly ukázky středověkých bitev. Mám to ale štěstí 🙂 .

V Dusseldorfu jsem si počínala zrovna tak a s mou Mexickou společnicí jsme se vydaly pryč z města do přírody obdivovat ruiny místního hrádku při břehu Dunaje, jenž zde figuroval jako strategická obrana v dobách obou světových válek. V Jakartě – hlavním městě ostrova Jáva kvůli únavnému letu a špatnému timingu nebyl čas téměř na nic a tak jsem vsadila na všemi doporučovanou masáž, kde mi místní Indonésanka za 2 hodiny důkladně propracovala snad každý sval v těle. Byla to lahoda. Doufám, že se mé masérské umění jednoho dne dostane na takovou úroveň! (Na fotky ze všech výletů můžete kouknout do galerie ;)).

Důležitou událostí tohoto měsíce byl také assassement (zkoušky), kdy jsme se na 3 dny vrátili do školy a trenéři hodnotili, jak jsme se za poslední 4 měsíce vypracovali a jestli nabyté zkušenosti a dovednosti stačí k tomu, abychom se zařadili k plnohodnotnému týmu naší letecké flotily. Opět jsme si tak prošli řadou testů – písemných i počítačových, přednášek, praktických zkoušek, prezentací našeho portfolia a výcvikem na prodej Duty Free, abychom si posléze vyslechli konečný ortel…k naší úlevě všichni prošli 🙂 .

Jako oficiální tečku za zkušební dobou se pořádala graduation (takové menší „promoce“), kde jsme po svých skupinách chodili na pódium a za zvuku famfár a našeho jména a vlajky zobrazené na promítacím plátně nám byl předán jakýsi symbolický diplom. Při tom jsem se cítila docela nesvá…v záři reflektorů a pod zkoumavým pohledem přecpaného auditoria…? Nee, děkuju pěkně :D. Někomu na tuhle ceremonii přijeli rodiče či sourozenci klidně až z druhého konce planety. Ani já nezůstala sama a po 171 dnech jsme se konečně viděli s Láďou (děkuju, že mi dokazuješ, že i přes těžkosti s tím spojené ti to za to všechno stojí 🙂 ). Tak jsme si udělali několikadenní prázdniny. Ukázala jsem mu místní…“krásy – jestli se to tak dá nazvat“ i věci, které mě tu vytáčí do nepříčetnosti a po pár dnech, které uběhly až moc rychle, nastal zase čas vrátit se do reality.

Opět mi vzali Bankok (já se tam vážně nikdy nedostanu 😀 ) a nahradili ho třemi turnaroundy do skvělé Saudské Arábie (jeeeeeeeeeeeeej!!!! :D). Na letu do Jeddy se mi přihodila taková kuriozitka, kterou se tady moc lidem nepoštěstí zažít. Při cestě tam jsme neměli jediného pasažéra. Ani jednoho! Byl to hodně vtipný pohled na prázdnou kabinu, po které se prochází jen vaše kolegyně a s vtipnými obličeji pózují před foťákem….“To jako vážně?“ Zeptala jsem se supervizorky. „A co tady jako máme ty 3 hodiny dělat?“ „Povídejte si, relaxuj, třeba si pusť film!…mmm, tak jo :D.

Ve dnech volna jsme se s Ellou rozhodly navštívit místní atrakci – Ski Dubai. Jedná se o uměle vystavěnou krytou sjezdovku, která se nachází uvnitř jednoho z největších nákupních center v Dubaji. Technickým sněhem je zde pokryto 3000 metrů čtverečních, na kterých jsou rozprostřeny 2 tratě jednodušší a obtížnější náročnosti a také snowpark a lyžařská škola. Za zhruba 200 dirhamů obdržíte skipas na 2 hodiny čistého ježdění, zimní oblečení a podle vašich preferencí půjčení lyží či snowboardu i s botami. Na 400 metrů dlouhý „kopec“ vás vyveze čtyřsedačková lanovka. Musím říct, že mi tam byla chvílemi fakt kosa (kdo by to kdy řekl…vždyť jsme uprostřed pouště!). Po 2roční pauze, kdy jsem na prkně nestála, byl rozjezd trochu nesmělý. Ale se snowboardem je to jako s ježděním na kole. Jak se to jednou naučíte, někde to tam pořád zůstane. Nutno dodat že na malé Arabáče a jejich kousky které předváděli, jsem zdaleka neměla a cítila jsem se trošku zahanbeně…vždyť ti klučinové nejspíš pravý sníh v životě neviděli!

V zápalu ježdění se mi podařilo ztratit Ellu, která si to tam očividně neužívala tolik jako já a tak jsme se dohodly, že příští den pro změnu vyrazíme na pláž…Ano…z mrazáku do trouby vážně zkouším, co můj organismus vydrží. I přesto, že už je září a nejvyšší teploty máme dávnou za sebou, Oskar žhnul s neutuchající silou. Jaksi jsem si neuvědomila, že jsme tady téměř na rovníku a moje jinak Slunce-vzdorná kůže se na konci dne pěkně vybarvila do odstínu přezrálého rajčete a docela vážně se o mně pokoušely mdloby. Ještě že mám další dva dny volna na to se z toho vyležet 😀 .

30. 9. 2016, Dubai