Úsměvy z Lagosu
V Západním výběžku Afriky v Guinejském zálivu leží Nigérie. Lagos sice není hlavním městem, v roce 1991 ho o postavení připravila Abuja, dodnes ale zůstává městem největším a obchodně i ekonomicky nejvýznamnějším.
Na mezinárodním letišti v Lagosu přistáváme v pozdním odpoledni. Procházíme stařičkým terminálem, který by nutně potřeboval pár oprav. Lidé se na nás zrovna dvakrát netváří, ale když na ně kouknete a pozdravíte, úsměvem se rozzáří a pozdraví vás zpět. Z letiště na hotel nás doprovází policejní eskorta. Jen pro jistotu. Jedno auto vpředu, druhé za naším autobusem, v němž závěsy zůstávají neustále zatažené. Posádka jedné z největších leteckých společností by se mohla stát lákadlem pro zoufalé jedince, toužící po přilepšení. Do roku 2005 žilo 70 % obyvatel Nigérie pod hranicí extrémní chudoby, která činí 1 americký dolar na den.
„Já bych ven nechodil. Proč taky, vždyť tam stejně není nic zajímavého k vidění… a není to bezpečné.“ To byly nejčastější reakce kolegů na otázku, jestli je dobrý nápad vyjít si ven. Strašně jsem však toužila za zdi hotelu alespoň nakouknout, pocítit zdejší atmosféru. Ať mi nikdo neříká, že tady není nic co by stálo za návštěvu. A tak jsme si na snídani s kolegyní Andreou řekly, že se alespoň na hotelu zeptáme na pronájem auta. I s řidičem samozřejmě. Slečna na recepci nám to s úsměvem zařídila a do pár minut už si nás vyzvedával řidič Jubbu.
Centrem společenského dění v Lagosu jsou trhy, které tady plnohodnotně zastávají funkci obchodů. Dostat se na ně byl ale v téhle dopravní zácpě docela oříšek, alespoň jsme tak mohly pozorovat dění okolo. Přirovnání „cesta jako v Africe“ při průjezdu místní čtyřproudovkou dostalo zcela nový rozměr. Některé budovy vypadaly, jako by je někdo úmyslně začal bourat, ale práci nějak nedokončil. Byly tu však i takové, kterým byla očividně dopřávána náležitá péče. „To je ústředí armády“ sdělil nám Jubbu. „A vojenský výcvik je tady povinný?“ ptáme se. „To ne, dobrovolný, ale mohou do něj vstoupit i ženy.“ Dobrovolná je tady i docházka do školy, a tak asi 40 % obyvatel zůstává negramotných. Za vzdělání, i to základní se tady totiž platí a v zapadlejších koutech Nigérie školy nejsou dostupné vůbec.
Zastavujeme na červené. Nad námi se tyčí nějaký podivně vyhlížející pomník, který vypadá jako hromada lidských těl, poskládaných na sobě. Na okno nám klepou dva chlapíci a culí se na nás bezzubými úsměvy. „Krásky, nechcete koupit hodinky?“ a mávají kolem sebe dost lacině provedenými padělky. Slušně a taky s úsměvem odmítáme. „Odkud jste? Jak se jmenujete?“ Jistě…tady platí běloch = peníze. Tečka. Jednoduchá rovnice.
Pokračujeme dál. Jubbu nám zastavuje u krajnice, abychom se mohly podívat do rokle, prorostlé zelení. Za svodidly odpočívají dvě ženy, ustlaly si hned na silnici. U úpatí rokle maminka umývá chlapečka v lavoru, který je pro něj očividně moc malý. Je nám blbé tady okukovat, takže pokračujeme dál a snažíme se trochu Jubbu vyzpovídat.
Ptám se našeho řidiče, jak je to tady s náboženstvím. Jih je osídlen křesťany, zatímco na severu, kterým vždy zmítaly občanské nepokoje převažuje islám. Obě náboženství jsou zde zastoupeny téměř rovnocenně. O Nigérii jsem věděla jen to, že je republikou v čele s prezidentem. Podle dohodnutých pravidel na dvou nejvyšších funkcích tj. prezident a viceprezident je vždy právě 1 muslim a 1 křesťan. Jinak jsem se ale na politiku moc vyptávat nechtěla. Kdo ví jak moc citlivým tématem tady je.
Ptáme se Jubbuho, co tvoří hlavní příjem země a ten bez váhání odpovídá. Ropa. Největším bohatstvím a zároveň prokletím Nigérie je právě tato surovina. Země je jejím pátým největším vývozcem. Zajímavé však je že 60% všech těžebních polí má v kapse společnost Royal Dutch Shell, globální britsko – nizozemská akciová společnost, více známá jen jako „Shell“. Těžba si zde vyžádala tvrdou daň nejen na životním prostředí, ale taky na lidech. Delta řeky Niger byla těžbou natolik zamořena, že ve znečištěné vodě už dávno není nic živého a tisíce obyvatel, kteří s těžbou ropy a devastací přírody nesouhlasili bylo tzv. umlčeno svou vlastní vádou. Takový výnos z černého zlata by přece měl vynést úroveň země do závratných výšin. Nějak to ale není vidět.
Lidé se tady dopravují různě. Ti majetnější autem, ti méně potom na motorkách, na kolech či po svých. Po chodníku jde maminka s batoletem na zádech a obřím nákladem, nesoucí na hlavě. Vždycky mě zajímalo, jak to ty ženy dělají! A jak tady letí tuktuky! Malá motorová vozítka, podobná vylepšené motorce s kabinkou vzadu. Nejstylovější tuktuk co jsme potkaly řídila bodrá Lagosanka, která na záď svého vozítka barvou přidala nápis: „Real men dont abuse women“ – praví muži nezneužívají ženy. Myslím, že není nic silnějšího, než africká žena.
Dojeli jsme do cílové stanice. Trhy tady otevírají v sobotu v 10 – na čas. Moje kolegyně se divila, že tady všichni umí anglicky. Jak by ne, i když se v Nigérii mluví více jak 250 jazyky (tolik kolik je etnických skupin) úřední a sjednocující řečí je angličtina. I když mnohem rozšířenější je „pidgin english“ její slangová forma používaná především mezi negramotnou částí populace. „Kdyby na vás někdo promluvil pidgin english, nejspíš byste nerozuměly.“ Říká s úsměvem Jubbu. A měl pravdu. V záplavě nesrozumitelných slov, které na nás začal pokřikovat pán na parkovišti, jsem jen těžko hledala něco blízkého mě známé angličtině. Pán tedy přešel do pro nás srozumitelnější formy a my už rozuměly, „Ahoj přátelé, vítejte v Nigérii“.
Jubbu nás doprovází i na trh. Nikdo neprojevuje žádné známky obtěžování či agrese, ba naopak, běloši sem moc často nezavítají a tak nás místní zdraví a kladou otázky. Zboží – nejčastěji ovoce a zeleninu nabízejí, avšak nenutí. Celkově jsou všichni velmi přátelští (i když kdo ví, zda by se chovali stejně, kdyby s námi nebyl Jubbu). Jedné paní chválím její pestrobarevné šaty, které jsou pro tuto část Afriky tak typické. Ta se celá rozzáří, jako bychom ji malou lichotkou zlepšily celý den. Poté nám dovolí si ji i vyfotit.
Trh jsme prošly od začátku do konce a všude jsme se setkaly jen s úsměvy a pozdravy. U jedné paní jsem nakoupila ananas z místních polí a zelené pomeranče, kterými je Nigérie proslulá. V peněžence šmátrám v nepřeberné změti bankovek. Inflace je tady tak vysoká, že si člověk připadá jako milionář. Nakonec za vše platím 500 nair (asi 30 Kč). Bankovky jsou v tak otřesném stavu že se bojím, aby se mi v rukou nerozpadly.
Chvíli ještě obcházíme po trhu, než se rozhodneme vrátit zpět. Místní necháváme u svých stánků s jejich nelehkými osudy a samy nastupujeme do naleštěného auta, které nás odveze zpět do životů v nichž přespávání po čtyřhvězdičkových hotelech je denním chlebem. Jsou to ty okamžiky, kdy si člověk zase uvědomí, jak by měl být vděčný za to, co má.
Nedovolila bych si tvrdit, že po krátké zkušenosti Nigerijcům rozumím, ale určitě mě návštěva přiměla změnit na pár věcí pohled. Už vím, že to, co by jeden automaticky považoval za nevychovanost, kterou někteří lidé na letech předvádějí, je spíše obranným mechanismem, jak ve své zemi přežít. Jsou tvrdí, protože takoví musí být.
Země obdařená neuvěřitelným přírodním bohatstvím by mohla být na vrcholu blahobytu. Peníze z ropy, užité správným směrem, by dokázaly neuvěřitelně pozvednout životní úroveň (není lepšího příkladu než Emirátů). Bohužel putují do úplně jiných zemích, a ty, co v Nigérii zůstanou, končí v kapsách zkorumpovaných vůdců, kteří se zajímají více o svůj vlastní prospěch. Nigérie už toho zažila hodně, od kolonizace přes občanské války až po ozbrojené puče. Snad zemi v budoucnu potká lepší vývoj. Její usměvaví obyvatelé by si to určitě zasloužili.
10. 11. 2017, Dubaj
