Tunis s nádechem historie

Tunis mě zastihl zcela nepřipravenou. O této destinaci jsem věděla tak akorát to, že je hlavním městem stejnojmenné země na severu Afriky. Totálně nepřipravená jsem se tak vydala na let s tím, že tento layover pravděpodobně strávím pouhou procházkou po okolí. Naštěstí se vždycky najde nějaký kolega, který se s vámi rád podělí o zajímavosti ze své země.

Podle rady Nameda, tunisana z business class jsem si tedy na hotelu sjednala odvoz a bodrý stařík mě ani ne za hodinu od příjezdu na hotel vezl na projížďku. Maxim byl veselý, hlučný chlapík který, i přesto že anglicky uměl jen základy, jinak ovládal 4 další jazyky. Cítila jsem se zahanbeně. Nadšeně vyprávěl o svých 4 dětech a 5 vnucích a neostýchal se ukázat mi dokonce fotky ze svatby svého nejmladšího syna.

I kdyby nikdo netušil, z čím si Tunis spojit, každý určitě někdy slyšel o Hannibalovi. Kartágo bylo ve 2. st. př. n. l. mocnou velmocí a zároveň trnem v oku pro Římskou říši, se kterou soutěžilo o nadvládu nad Středozemím. Později tato rivalita vedla k sérii válečných konfliktů, známé jako Punské války, v nichž Kartágo vždy utrpělo porážku. Tyto prohry postupně vedly k politickému i ekonomickému úpadku města. Třetí a poslední válka skončila úplným zničením Kartága a anektováním posledních zbytků jeho území Římany. Dnes už z něj nenaleznete více než vykopávky a zbytky jeho staveb, ale i pouhé jeho náznaky stojí za návštěvu. Areály s vykopávkami jsou ohraničené a vyžaduje se vstupné. Já zaplatila 10 dinárů, ale prý záleží na schopnostech vašeho průvodce, kolik nakonec zaplatíte.

Zajímavých míst v oblasti naleznete povíc. Ten největší a nejimpozantnější areál se nachází hned vedle prezidentského paláce. Druhý areál se rozprostírá na kopci Byrsa, kde ve skutečnosti stojí vojenské opevnění chránící město. Dnes se zde nachází katedrála, do které se mi podařilo dostat. Zvláštní, svatyně z venku vypadala jako křesťanská, uvnitř šlo však pozorovat nefalšované prvky islámu. V době mé návštěvy se zde zrovna zpívalo, což dodávalo místu magickou autenticitu.

mosque — *Zvláštní mix křesťanské a islámské architektury*

Vzhled polozničených hlavic sloupů dával tušit, že tyto ruiny pochází z vrcholně římského období, kdy Římané poté, co město zničili, pak částečně obnovili k obrazu svému. Vykopávky samotné mohou působit trochu nezajímavě, kámen sem, kámen tam, informační tabule vám však o něco přiblíží, jak to tady vypadalo v době největšího rozkvětu. A výhled na moře je odtud jedinečný. Na jedné straně vidíte tuniský záliv, na druhé pak jako na dlani celé město a v dáli kouzelné cypřišové háje.

Mou další zastávkou bylo městečko Sidi Bou Said, VELMI oblíbený cíl turistů i místních. O čemž jsem se mohla sama přesvědčit. Přijela jsem příhodně zrovna v neděli a zrovna na svátek, kdy místní vycházejí do ulici a schází se přátelé i celé rodiny. Přes všechny ty domorodce a asijské turisty se téměř nedalo hnout. I tak mi ale toto místo učarovalo. Bílé domečky jsou zde po řeckém stylu dokreslovány blankytně modrými doplňky. Dveře, střechy, okna a zábradlí působí na bílé stavbě zajímavým kontrastem. Ze všech zákoutí vykukovaly trsy pestrobarevných květin, které místu ještě dodávaly na efektu. Celé město je vystavěno na strmém útesu, ze kterého máte výhledy na celé údolí pod sebou. Jako stvořené pro pozorování západů slunce. Úzkými uličkami, vydlážděnými kočičími hlavami se dostanete tu k stánku se suvenýry, tady zase do příjemné kavárny, nebo taky na něčí pozemek, kde vám hlídací pes dá hlasitým štěkotem najevo, že tady nemáte co dělat.

S prázdným žaludkem se toulá špatně. Proto jsem si to zamířila do příjemně vyhlížejícího bistra, kde připravovali místní dobroty. Zvídavě jsem si prohlížela menu. Snažila jsem se usměvavé paní vysvětlit, co si přeju a ona se směsicí arabštiny a francouzštiny zkoušla ujistit, co ji chci říct. Jazyková bariéra byla ale příliš velkou překážkou. Nakonec jsem prostě ukázala na obrázek na stěně a paní s pochopením přikývla. Po chvíli přede mě postavila mísu s velkým kusem jakési housky a s přesvědčením mi ji podávala. Koukala jsem na ni jako sůva z nudlí, nechápajíc, co bych teď měla dělat. To nebyl ten salát, který jsem si objednala :/ . Když paní usoudila, že mám asi o kolečko navíc, sama se dala do lámání chleba, až jím zaplnila celou mísu. Poté do ní nalila horký vývar a postupně přidávala další ingredience. Zeleninu, tuňáka, vajíčko a nějakou podivnou směs koření, o které jsem se obávala, že to bude chilli. „Bon apetit!“ Tak jo, poděkovala jsem a rozpačitě se pustila do toho. Pálilo to jako čert a nevěděla jsem co to je, ale bylo to dobré :).

Později jsem se opět od Nameda dozvěděla, že šlo o lablabi – hustou česnekovo kmínovou polévku, založené na cizrně. A ona směs koření, která mě dovedla k slzám, jak byla peprná zase harissa – pasta z čili papriček, která je základní ingrediencí jídel v zemích Maghrebu (berberské severní Afriky).