Taste of India

Po pravdě si ani nevybavím, kolik letů do Indiie už mám vlastně za sebou…10..15? A všechny otočkové – ráno tam, odpoledne zpátky. Tečka…nebo ne? V tom nepřeberném množství turnaroudnů se najdou asi tři layovery, které směřují do Kalkaty, Thiruvananthapuram a Chennai. Světe div se, i když pravděpodobnost že by se jeden z těchto letů mohl objevit v mém roasteru je asi stejně vysoká, jakože v Dubaji začne sněžit, dne 12.10. se Chennai opravdu vyskytla na mém programu. To víte, že jsem to taky hned komunikovala Jane – nejlepší kámošce, která posledních cca 6 měsíců tráví právě v Indii, kde v podstatě sama řídí jednu celou neziskovou organizaci a několik menších projektů. Po chvilce bloumání Janču napadla tahle idea. 7 měsíců už byla dlouhá doba, je na čase se vidět. A kdy se nám naskytne příležitost být si blíže –  alespoň budeme ve stejném státě :D. Na 12. jsme tedy Janči koupili letenku z Goy, která je jakýmsi hlavním dovolenkovým letoviskem Indie a kde trávila prázdniny před návratem do ČR. A dobrodružství se mohlo začít.

Tato výprava pro mne byla jedno velké překvapení. Let sám mi nepřipomínal ani cestu do Indie. Žádné pokřikování pasažérů přes celou kabinu a tahání za uniformu jako nástroj k upoutání vaší pozornosti. Indie je rozlehlá, a co stát či město, to rozdílní lidé. Hotel potom připomínal spíše zámek. Honosné schody z bílého mramoru by zapadaly více do Buckinghamského paláce. A bazének s lekníny uprostřed přijímací haly?? Nad tím už mi vážně zůstával rozum stát. Fakt, že i světla v pokoji se daly ovládat přes tablet značky Apple dokazoval, že nic okázelejšího byste v Chennai sehnat nemohli.

Z osvěžujícího spánku mě probudil telefon z recepce. Hosté dorazili. S Jančou jsme se přivítaly tak jak to odpovídalo době, po kterou jsme se neviděly a poté mi byl představen její doprovod, Steeve, kamarád, který pochází právě z Chennae. Ani neumím vyčíst, jaká je výhoda, mít k sobě na návštěvě úplně nového a neznámého místa pomoc místního. Většina lidí, kteří dostanou tento let ani neopustí zdi hotelu, cizincům se moc nedoporučuje potulovat se po ulicích samotným, inu není to úplně nejbezpečnější kout světa.

Aby nebylo tak jasně do očí bijící, že jsem turista a taky aby se neopakovalo moje Faux Paux z Colomba, kde jsem si to bezstarostně vykračovala v kraťasech a křiklavém topu (což se do těchto končin OPRAVDU nehodí) mi Janča přivezla krásnou tuniku, odpovídající tradičnímu oděvu místních dívek a já se tak venku mohla pohybovat poněkud uvolněněji. Indie je země mnoha barev, ať už je vidíte v množství koření, které se zde využívá v kuchyni nebo v ženském oděvu Sárí. V podstatě se jedná o pruh látky z bavlny, hedvábí, nylonu a dalších materiálů, který je asi 5 m dlouhý a něco přes metr široký. Je třeba se do něj zavinout zvláštní technikou, svobodné dívky si volný konec sárí přehodí přes levé rameno, vdané ženy pak přes hlavu a stáhnou jej přes obličej. Sárí má být tak dlouhé, aby pod ním byly vidět jen okraje chodidel.

Poté co jsme se náležitě ustrojili, naše první zastávka směřovala do jakéhosi indického bistra, kde jsem měla možnost ochutnat místní speciality. Místo talířů před nás byly rozprostřeny zelené listy banánovníku tuším, které si před jídlem omyjete vodou a které zastupují úlohu talířů. Neměla jsem ani tušení, co pro mě ti dva objednali. Po chvíli tak přede mne číšník postavil „Dosu“ smaženou plackou tenkou jako papír, která se připravuje z kukuřičné mouky a k tomu asi čtyři druhy „chutney“ – různě kořeněných omáček, cítila jsem ostré karí, tymián a bobkový list. . .Dalším chodem byly „Methu Wada“ – smažené donuty – koblížky ve tvaru kolečka, jak jinak než z kukuřičné mouky. Rýže představuje základ pro většinu jídel indické kuchyně. Jako dezert, který už jsem do sebe opravdu tlačila násilím následovalo „Gulabi Mawa“ – šlo o drink, jehož základem byl jakýsi rýžový puding, dále ghee (přepuštěné máslo) méko, voda, cukr, kopeček zmrzliny a další – pro mě neidentifikovatelné ingredience.

Zajímavostí je, že se většina indických pokrmů nejí příborem ale pomocí rukou, přesněji řečeno pouze pravou rukou – levá je považována za nečistou, na což jsem soustavně zapomínala a krmila se, jak se mi to zrovna podařilo. Ještě k té rýži: většina Indů je v porovnání k Evropanům poměrně malého vzrůstu, to je mimo jiné zapříčiněno také tím, že v raných létech, kdy je formována kostra a svalstvo se lidé živí právě potravou z rýže, která je chudá na proteiny.

Teď od jídla trochu ke geografii…Věděli jste, že právě v Chennai se nachází Marina Beach – druhá nejdelší pláž na světě, která měří 12 kilometrů a je omývána Bengálským zálivem? Právě zde jsme si to po obědě namířili. Pláž byla poseta rodinkami a dětmi, skotačícími ve vlnách, muži na koních a místními, prodávající různé zajímavosti, od pouťových balonků, přes nápoje až po ozdoby z jasmínů, které si místní ženy zaplétají do vlasů.

Vedle hinduismu, islámu a buddhismu je v Indii silně zastoupena také křesťanská komunita. Po prohlídce pláže jsme se tak vydali na krátkou návštěvu Baziliky, která byla výjimečná tím, že jako jedna ze tří na světě byla údajně vystavěna na hrobu jednoho z apoštolů, konkrétně apoštola Tomáše. Při krátké zastávce na kávu, která připomínala spíše přeslazené kakao (cukr se tady přidává snad do všeho a v opravdu enormním množství!) mi jedna místní paní na Jančinu prosbu zručně zapletla květy Jasmínů do vlasů. Všimla jsem si, že jako mnohé jiné i tato starší dáma měla na čele namalovanou tečku rumělkové barvy a červeně vysypanou pěšinku na vlasech, což značí, že je žena vdaná.

Steeve nás po té vzal do jakéhosi nákupního centra, jelikož jsem si chtěla pořídit něco typicky indického. A tady se naplno projevil fakt, že smlouvání s trhovci opravdu není mou silnou stránkou. Pořád se směju při vzpomínce, jak jen Janča pokaždé zoufale převracela oči při mých chabých pokusech usmlouvat kašmírové šály na poloviční cenu. Já bych jim prostě dala prví cenu, o kterou si prodavači řeknou, ignorujíc fakt, že takováto suma může být až nehorázně přemrštěná.

Jak se tak den pomalu chýlil ke konci, na programu už nám zbývala jen návštěva dvou Jančiných kamarádů, kteří v Chennai studují. Rozloučily jsme se tedy se Steevem a vydaly se na zběsilou jízdu křiklavě žlutým tuk tukem, který nás měl dopravit na dané místo setkání. Řidič se řítil přeplněnými silnicemi hlava nehlava, až jsem se bála, abychom z vratké skořápky našeho vozítka nevypadly. Na místo jsme ale dorazily bez sebemenší újmy. K jednomu z opravdových zážitků v Indii patří přecházení silnice. Zebry a semafory, které by vám poskytly alespoň nějaká privilegia nikde a řidiči, jako by vás na cestě ani neviděli a bezhlavě se v největší rychlosti klidně řítí přímo proti vám. Na co jsem dále jen valila oči, byla dospěle vzrostlá kráva, připoutaná tenkým provázkem ke stromu přímo uprostřed chodníku a spokojeně si přežvykovala. Po menších obtížích jsme se konečně našli s Jančinými kamarády a společně se vydali na večeři a na skleničku, což pro nás bylo další raritou. Bary jsou zde určeny výhradně pro muže a tak jsme s Jančou jakožto holky a ještě k tomu bílé neunikly zvídavým pohledům všech okolo.

Na hotel jsme se dostaly až v poněkud pozdních hodinách, ale za prožitý den, nabitý zážitky to určitě stálo. Díky patří hlavně tobě Jani. Děkuji že jsi mi ukázala tu pravou Indii :).