Segovia – na skok z Madridu

I když pořád ve společnosti patřím k těm služebně nejmladším, přece jen už létám nějaký ten pátek a tak se stane, že se destinace začnou opakovat. Jako tento měsíc v případě Madridu.

Palacio Real nebo Placa de Espaňa určitě stojí za návštěvu, ale vždy je tolik nových míst co objevovat. Tak třeba jen hodinu cesty autobusem od Madridu se nachází malebné městečko Segovia, které si ponechalo svůj středověký ráz a jako by vypadlo z příběhů o Donu Quijoteovi.

Tento výlet mě naučil, že když přijde na dopravu, není radno nic podcenit. Z hlavního nádraží je to sice jen hodinku cesty, ale dostat se z letiště do centra byl výkon hodný medaile. Autobusem, metrem, tramvají, (kvůli mé nepozornosti a neochotě paní prodavačky lístků další tramvají) a pak zase autobusem jsem se po době na můj vkus až moc dlouhé konečně dostala až do regionu Castilla y León.

Na nádraží jsem si na informacích vyprosila mapu a slečna byla tak hodná, že mi popsala i trasu túry, kterou nejspíš předává všem turistům. Historické centrum města je na Španělské poměry docela malé, takže se dá krásně projít za jedno odpoledne. První monument, který uvidíte už zdálky je akvadukt, který pochází snad již z 2. století z dob, kdy oblast měli pod nadvládou Římané. Pro svou výbornou zachovalost, délku a architektonickou krásu si vysloužil místo na seznamu světového dědictví UNESCO. Podle tety wikipedie by měl být dokonce stále funkční. Žádnou vodu jsem sice nezahlédla, ale za to z něj byl parádní výhled na město i na teď v létě vyprahlou krajinu provincie Segovia.

Titěrnými uličkami, které jsou pro Španělsko a Itálii tak typické se dá vystoupat až do středu města. Uličky jsou přecpány drobnými obchůdky všeho druhu a ze všech výloh křičí nápisy REBAJAS – období letních slev je v plném proudu. Jeden kostel střídá druhý a já pomalu ztrácím přehled, na co to vlastně koukám. O jižní Evropě se vtipně říká, že kamkoli člověk kopne, tam narazí na nějakou archeologickou vykopávku. V případě Segovii by to tedy byla určitě pravda.

Co celému městu dominuje je Katedrála – poslední gotického stylu která byla ve Španělsku postavena. Náměstíčko okolo katedrály bylo v tuhle dobu obloženo trhovci, prodávající čerstvé ovoce a zeleninu. Takové množství druhů oliv jsem jaktěživ neviděla. Katedrála byla tak monumentální, že se celá ani nevešla do záběru a kdybych nevěděla, že se jedná o jedinou stavbu, považovala bych ji za několik různých budov.

Pomyslnou historickou procházku zakončuje Alcazar de Segovia – královský palác vystavěný na skále, jež dole pod srázem obtékají říčky Eresma a Clamores. Návštěva by mohla být vskutku zajímavá, ale nechala jsem se odradit vysokým vstupným. (Že já se nechala tou paní trhovnicí ukecat ke koupi těch šatů!).

Kdo o ní neví, pravděpodobně ji nenajde, ale pod hradem ústí skrytá stezka, která vás dovede po strmém srázu skály až do údolí, kudy vede malebná procházka podél říček, obtékající hrad. V tak vyprahlé krajině mě množství zeleně podél řeky překvapilo. Bujará vegetace přímo vybízela k uspořádání pikniku v jejich zákoutích. Skopla jsem boty a dala ulevit unaveným nohám v chladivých vlnách potoka. Stezkou jde obejít hrad ze všech stran, než cesta vyústí u středověkých hradeb, chránící již dříve zmíněnou katedrálu.

Byl čas oběda a hladový žaludek lépe nezaplácnete ničím jiným než paellou – snad jediným tradičním španělským pokrmem. Ta pravá paella – směs rýže která díky šafránu dostane žlutavou barvu je obohacená nejčastěji o zeleninu a plody moře a pochází z Valencie, města na východním pobřeží Španělska. K dokonalosti chybělo jen víno, škoda že 11 hodin před letem se nesmíme k alkoholu ani přiblížit. Tak alespoň symbolicky „Salud! Y hasta luego Segovia!“

24. 8. 2017, Dubaj, UAE