Rodinné shledání

Chladivý Prosinec jsem zahájila opět cestou do Austrálie a i když už jsem v Melbourne i Aucklandu několikrát byla, cesta na jižní polokouli mě pokaždé naplní vzrušením a očekáváním. V Aucklandu je vždycky co dělat a i když z mých původních plánů jet se podívat do Hobitína, či vystoupit na nejvyšší bod města sešlo, den tady bych si užila za Slunce i za deště, ikdyby to mělo znamenat vyvalit se někde na trávu v parku (k čemuž nakonec taky došlo 😀 ). Hlavní bod tohoto letu pro mě beztak spočíval v něčem jiném. Shodou náhod či osudu se to stalo tak, že právě v Malbourne se zhruba před 30 lety usadili mí vzdálení příbuzní – tetička a strýček z mamčiny strany. Proč teda nevyužít příležitosti a nestavit se za nimi na kus řeči taky trošku omrknout, jak se jim tady u protinožců daří.

V denšní době techniky tak nebylo nic jednoduššího, než se spojit mailem a domluvit se, že v úterý – v den mého odletu z Melbourne zpět do Dubaje si mě mí příbuzní vyzvednou přímo v hotelu a ukážou mi trošku z jejich každodenního života. V suterénu jsem seděla asi necelých pět minut, když jsem za oknem zahlédla parkovat auto, z něhož vycházela drobná usměvavá osůbka, nápadně připomínající tetičku z mých dětských let, která se vždy jednou do roka přijela podívat zpět do svého rodného Česka. Nebylo pochyb – bylo to teta Maňka a úsměv na její tváři prozrazoval, že poznala i ona mě, i když v její paměti jsem nejspíš pořád zůstala tou brýlatou, trošku stydlivou holkou, jíž jsem bývala kdysi. Hned jsme si oplatily pozdrav i objetí, které nebylo vůbec tak nesmělé, jak byste očekávali u dvou lidí, kteří nebyli v kontaktu skoro 8 let. Vyšla jsem pak ven a objala se taky se strejdou Luďou, který až na pár vrásek a šedivých vlasů navíc vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Pozitivní a věčně usměvavý :).

Tuhle historickou chvíli jsme museli patřičně zdokumentovat a po pořízení pár snímků jsme nasedli to auta a přes Melbournský traffic si to namířili do suburbs (čtvrtí), které se nacházejí dále od centra a jsou daleko vhodnější pro poklidný rodinný život. „a koukni Ivetko, co máme za auto“…no jooo, až teď mi došlo, že si to jedeme ve škodovce – určitě jediné v celém Melbourne.“Tohle jsme si nechali přivézt ze zámoří a smontovat v Sydney…víš, my máme rádi staré dobré ruční řazení…tady všichni jezdí na automaty…už ani děcka v autoškolách neučí jak řadit.“ Jako ve všech anglofonních zemích se tady samo sebou jezdí vlevo. Zajímavostí pro mě bylo, že pokud v autě jede více než jeden člověk, má nárok zařadit se do přednostního pruhu, který vám znatelně urychlí cestu v dopravní zácpě, která zrovna tady v Melbourne může dorůst kolosálních rozměrů, když na to přijde. Takový docela fajn donucovací mechanismus, jak přimět lidi vzít si sebou vícero pasažérů a začít využívat hromadnou dopravu.

Asi po necelé půlhodince co jsme si to tak frčeli po dálnici vystřídala měststký terén kopcovitá krajina s množstvím zeleně a nízkopodlažních rodinných domků. U jednoho z nich jsme zastavili a strýc s tetou mě hrdě uvítali ve svém obydlí. Hned mě vzali na exkurzi po svém malém království a já mohla jen obdivovat krásný dřevěný interiér, který mi nápadně navozoval atmosféru české chalupy, krb v přízemí a francouzská okna, jež tvořila celou jednu stranu domu. Bylo až k nevíře, že si tohle všechno vybudovali sami, téměř bez cizí pomoci. „Víš Iveto, problém dnešních mladých je, že chtějí mít všechno hned, jenže věci co za něco stojí, vyžadují čas a úsilí.“ Nemůžu než souhlasit. Domek ze zadní části obklopovala zahrada, která ale víc než cokoliv jiného připomínala ovocný sad. Našli byste tam témeř všechno, na co si vpomenete. Třešeň, strom citrónovníku, limetovníku, grepovníku, fíkovníku, keře malinovníku, červeného rybízu a dokonce i malý keřík s granátovými jablky. Nechyběly sazeničky salátu, kopru, jarní cibulky a nevím čeho všeho ještě. Tak to jste skoro soběstační. obrátila jsem se na tetu. Austrálii by mohla napadnout krize nebo hejna sarančat ale vy byste si vystačili. 🙂

Čas rychle kvapil a raději jsme se odebrali zpátky dovnitř, připravovat – pro mě tedy hodně slavnostní oběd. Teta si dala tu práci s bramborových salátem (asi mi tím chtěla vykompenzovat letošní Vánoce, které strávím poprvé bez něj) a zbývalo tak dát se do obalování řízků. Ale ne klasickým postupem – mouka, vajíčko, strouhanka. „My ti Ivetko sledujeme takovou čupr babu, je to původem italka, žijící v Anglii, má svoji vlastní TV show. A ta doporučuje do vajíčka přidat trochu skořice a místo strouhanky použít nadrcené cornflakey. Tak jsme si řekli, že to zkusíme.“ Tak to budou takové Kentucky řízky :D.

Dopadly na jedničku. Takovou lahodu už si zase dlouho nedám. Jako dezert teta vytáhla cheesecake, který jsme ještě vylepšili borůvkovou marmeládou a malinami ze zahrádky. Po celou dobu vaření a příprav jsme si povídali o všem, co nám jen přišlo na mysl. Jak se máme my v Česku a jaký je život tady. Jak se snaží na plno využít každý den a jakou radost jim dělají jejich dvě malé vnučky a jak je v Melbourne překvapivě velká komunita Čechů, kteří si dokonce i založili školu, kde se vedle angličtiny děti učí i češtinu. Jak se vyrovávám se svojí novou pracovní rolí a po kom jsem vlastně podědila ty toulavé boty. Při vzpomínce na ségru, která už je nějaký ten pátek taky ven z Česka a při uvědomění, jak to ti dnešní mladí mají jednoduché cestovat jsme ale usoudili, že to vlastně ani tak překvapivé není. Za komančů takové možnosti nebyly. A možná i to byl jeden z důvodů, proč se, jako mnozí další právě i má teta se strejdou rozhodli, že ze zájezdu do Vídně už se zpátky nevrátí a raději zkusí štěstí ve světě. Osud je tak nakonec z Rakouska zavál do Jižní Afriky, kde taky strávili značnou část života a nakonec do Melbourne, kde žijí dodnes. „A vy jste teto uměli anglicky, když jste odjížděli?“ „Ani slovo…však jsme taky první měsíce museli chodit do školy a angličtinu se tam učit.“ A kde jste pracovali? Kde se dalo. Nakonec si člověk vždycky něco najde.“ Zajímavé, jak se život někdy vyvine. „Měla bys teto napsat knihu. Já bych byla první, kdo by si ji koupil.“  „Možná napíšu, zápisků z deníků na to mám dost.“

Čas jako vždycky utíkal nemilosrdným tempem a až příliž brzo nastala doba, kdy jsme se museli rozloučit. Na památku jsem ještě dostala kamínky tygřího oka, které si strejda opatroval ještě z Jižní Afriky. Přidám si je do svého pytlíčku pro štěstí, který uchovává cennosti, jež mi darovali mí nejbližší a jež mě v bezpečí kabelky doprovází na každém letu. Drobný kamínek mi vždy připomene, že ani ty tisíce kilometrů a uplynulé roky nebrání tomu, abych i v daleké Austrálii mohla mít kousek domova v podobě tety a strýčka, kteří mě vždy přijmou s otevřenou náručí a kteří si i přes všechny nelehkosti, kterými si společně prošli (nebo právě díky nim?) uchovali mladistvou zvídavost a dětskou radost z každého nového dne, který jim je dopřán. Vlastnost, kterou by si měl uchovat každý z nás :).

11.12.2016, Dubaj, UAE