Rio De Janeiro & Buenos Aires II.

Zasmušilé Buenos Aires

Ráno byl čas na průzkum města, jenže počasí nám mělo život komplikovat i nadále. Trochu kapek mě nikdy neodradilo, ale tohle nebyl déšť. To byl uragán! Nepřeháním když řeknu, že přes provazce vody nešlo vidět na špičku bot. V noci dokonce padaly kroupy… A mému skládacímu deštníčku se živly jen vysmívaly. Frustrované jsme si s Patricií, kolegyní z Česka domluvily odvoz a šly obdivovat alespoň nedaleké nákupní centrum, které se pyšní nádherným, malovaným, secesním stropem.

Jako by počasí testovalo naše odhodlání, déšť po pár hodinách ustal a konočně nám dovolil spatřit Buenos Aires v jeho kráse i ošuntělosti. Času už moc nezbývalo, zabloudily jsme tak alespoň do čtvrti La Boca, tvořenou barevnými domečky, které v pošmourném počasí městu dodávaly na pestrosti. Za kulturní centrum se v Buenos Aires považuje oblast kolem Plaza de Mayo. La Casa Rosada, Pyramido de Mayo nebo známý obelisk je jen pár míst, které zde stojí za to navštívit.

Upravené čtvrtě však blízce sousedí s barrios, kde se jeden musí mít na pozoru i ve dne. V Jižní Americe jsou sociální rozdíly mezi bohatými a chudými tak propastné a politická a ekonomická situace natolik nestabilní, že se nevyplatí zde brát bezpečnost na lehkou váhu. Nejchudší jsou doháněni ke kriminalitě a životu na ulici a ani střední vrstva nemá život jednoduchý. Inflace zde dosahuje tak nesmyslných rozměrů, že si lidé nemohou být jisti, zdali si zítra budou schopni nakoupit jídlo za stejnou cenu, jako dnes.

Krása Argentiny sice nespočívá v jeho hlavním městě, ale jako ostatně pokaždé, i dnes jsem bědovala, že musíme odjet tak brzy. Snad alespoň počasí v Riu bude o krapet lepší.

Rio – krajina mezi horami a mořem

Místní bohové s námi přece jen měli slitování. Následující den jsme se probrali opět v Riu, tentokrát však do slunného rána, ve kterém šly rozpoznat i rozeklané vrcholky porostlé bujným pralesem, které město obklopují všude dookola. I když už jsem leccos z Ria viděla z ptačí perspektivy, ta největší tajemství jsme teprve měli objevit. Průvodkyně Fátima si nás vyzvedla se svým manželem a řidičem v jedné osobě a společně jsme se vydali do víru velkoměsta. A začali jsme tím nejznámnějším. Rio je obrovské a než jsme se dostali pod kopec Corcovado, ze kterého na město shlíží socha Krista Spasitele, zabralo nám to dobrou hodinu. Už jen projížďka touto megapolí by se však dala považovat za samostatný výlet.

Cristo Redentor

Víte jak vypadá typický Brazilec? Možná tmavovlasý, opálený a vysportovaný..? Pravdou je že nic takového jako typický Brazilec neexistuje. Může to být onen opálený sportovec, stejně ale tak drobounká blondýnka, nebo černoch jako hora. Země o bezmála 200 milionech lidí je tak různorodá, jak jen to lze, a i v tom je její kouzlo. A zdálo se, že pod sochou Krista Spasitele jsme měli hotovou přehlídku místního obyvatelsta.

Na zajímavých a obdivovaných místech je ten problém, že ho kromě vás chce obdivovat Xset dalších lidí. Pořídit tak rozumnou fotku této 30ti metrové sochy bylo nemožné. Ale taková je realita. Ve skutečnosti je socha mnohe menší, než jak působí z fotek či filmů. Nijak to ale neubírá její pravé symbolice. Z výšky 700 metrů, ze které Kristus shlíží a s rozpřaženými pažemi město chrání, byl nepopsatelný pohled na celé Rio.

Pozornost nejvíce upoutá záliv Guanabara s nezaměnitelnou horou „Sugarloaf“ neboli „Cukrovou homolí“. Na její vrchol vede lanovka a určitě nabízí pohledy srovnatelné s těmi z hory Corcovado.

Favellas a karneval

Cesta zpět na zem trvala podobně dlouho jako nahoru. S rozdílem, že nazpátek jsme projížděli kolem Rocinhy – největšího slumu (v Brazílii více známé jako favellas) v celé zemi, kde v roce 2010 žilo na 70 000 lidí. I když je do Rocinhy zavedená elektřina a funguje zde základní infrastruktura, není nutno podotýkat, že fungovat tady nebude žádný med. Na kolik náročný život zde může být, přesto Rocinha budí zájem u filmařů. Mohli jste ji spatřit například ve filmech Rychle a zběsile nebo the Hulk.

Od favely dál, světoznámý karneval se sice v Riu pořádá na začátku března, ale co by to bylo ta výlet, kdybychom tuto tematiku alespoň nenakousli. S karnevalovými akcemi se v době festivalu lze setkat po celém městě. Jeho nejdůležitější část se však odehrává na Sambodromu. Na 700 metrů dlouhé ulici, obklopené tribunami se během šesti dní předvádí průvody extravagantně oděných tanečníků, vlnících se do rytmů samby. Obdivovat je zde může až na 90 tisíc diváků.

Takhle prázdný působil Sambodrom jako z města duchů. Že se zde každoročně odehrává akce, hýbající celým světem dokládal jen stánek, kde se schovávalo pár místních žen a za malý poplatek nechávály návštěvníky vyzkoušet si napodobeniny kostýmů.

Selarónovy schody

V samotném centru Ria pod kopcem, na němž leží Santa Teresa, narazíte na pitoreskní schodiště vklíněné mezi koloniální domy, které odzdola nahoru pokrývají pestrobarevné dlaždice. Z dálky schody vypadají, jak kdyby někdo z kopce dolů vylil plechovky s barvami. Jorge Selarón původem z Chile cestoval po mnoha zemích, než se nakonec v roce 1983 usadil v Riu o kterém prohlásil, že není krásnějšího místa na světě.

Na přelomu 90.let neměly uličky pod Santa Teresou dobrou pověst. Malířovi zákaznící se báli do jeho ateliéru chodit, a tak se Selarón rozhodl své okolí zvelebit a začal jej obkládat berevnými dlaždicemi. Když se v roce 1994 stali Brazilci mistry světa, Selarón na počest vítězství své schody – zatím v barvách brazilské vlajky (kterou mimochodem považuje za jednu z nejošklivějších na světě) ještě více rozšířil a začal kolem schodiště přidávat červené dlaždičky. Je s podivem, že zde převládá právě červená barva, protože samotnému tvůrci se prý vůbec nelíbí.

Po téměř čtvrtstoletí od položení první dlaždičky jsou schody pokryty více jak dvěma tisíci originálních dlaždic ze 60 zemí. Umělec své dílo však nepovažuje za dokončené. Neustále ho mění a přidává další úseky. Stále bydlí v tmavém bytě vedle schodů, kde má jen postel a stůl. Práci na schodišti Selarón financuje výhradně prodejem svých obrazů, kreseb a pohledů. Fascinující dílo stále roste a on tvrdí, že „schody jsou jako žena, která není nikdy spokojená a stále chce něco nového“. Umělcův manifest nedaleko schodů nicmíně končí větou: tenhle úžasnej a bláznivej sen skončí až dnem mojí smrti.

Více o schodech i jejich tvůrci na: https://www.jansochor.com/reportaz/selaronovy-schody-rio-de-janeiro-brazilie odkud jsem sama čerpala informace.

Nejslavnější pláž světa

O 4 km dlouhé pláži Copacabana ve stejnojmenném distriktu už jste zaručeně slyšeli. Její jméno zaznívá v nejedné písni či filmu. Tropické klima v Riu dovoluje se zde slunit 365 dní v roce a je jen málo dní, kdy by pláž nebyla plná. Obklopená po celé délce přilehlou promenádou je obsypána restauracemi, malými obchůdky i módními butiky. Ve dne pláž slouží ke koupání či jako venkovní hřiště pro nejrůznější sporty. V noci se zase stává tanečním parketem v jedné z nekončicích oslav, které jsou v Riu na denním pořádku. Jako velká párty to zde vypadalo i během naší návštěvy.

Tisíce lidí se zde tísnilo hlava na hlavě a poblíž stojící policisté v plné výzbroji dali tušit, že nepůjde o jen tak ledajaké srocení. Pestrobarevné vlajky v barvách duhy objasniliy, že zde zrovna probíhal Gay pride – pochod oslavující gay, lesbickou a transgender kulturu. Tyto akce slouží také jako demonstrace za práva neheterosexuálních meněin, jako např. Registrované partnerství, stejnopohlavní manželství či ochranu před homofobním násilím. Homosexuálové jsou v  Brazílii přijímáni poměrně dobře a uspořádání této akce se náramně hodilo některým politickým stranám k získaní hlasů do blížících se voleb.

Nakoliv nespravedlivá a možná i nebezpečná Brazílie, stejně jako celý kontinent může působit, natolik nádherný ve své exotičnosti, rozmanitosti a energičnosti svých obyvatel umí být.

25. 11. 2019, Dubai