Rio De Janeiro & Buenos Aires I.

Existují lety, které je zde velmi težké, téměř nemožné dostat. Na multisektor Rio – Buenos Aires jsem čekala dva a půl roku, takže si umíte představit mé pocity, když jsem tento let objevila v rosteru. Jižní Amerika je kontinentem natolik vzdáleným, a to nejen geograficky, že mě jen pomyšlení, že se tam doopravdy podívám naplnilo vzrušením, jako na začátku když jsem začala létat. O tomto letu jsem toho slyšela mnoho nelichotivého (jako ostatně i o spoustě jiných) – 14 hodin s náročnými pasažéry se muže zdát nekonečných. Let ale naštestí nebyl ani zdaleka naplněn a lidé nebyli nemožní, ale naopak velmi milí a vděční. A crew? Lepší kolegy na tak dlouhý výlet bych si sama nevybrala.

Zdálo se, že už to nemůže být lepší. Do okamžiku než jsem dorazili do Ria.

Na jižní polokouli v září začíná jaro. Ale co to vlastně znamená když jste v tropech? Predevším to, že počasí je zde nevyzpytatelné. V jednu chvíli může být obloha vymetená a bez mráčku, ale během minuty se kdoví odkud přivalí černá mračna a spustí opravdovou pohromu. Přesně tak to vypadalo v den našeho příletu.

Teploměr sice ukazoval nějakých 25 stupňů, ale vzduch byl podivně nabitý energií z přicházející bouřky. S nadějí, že to ráno bude lepší jsem ulehla k vytouženému spánku.

Přelet nad Riem

„UUUU“ uteklo mi ráno při pohledu z okna. Kde včera byla silnice šla dnes vidět jen neprostupná stěna husté mlhy. Hlavně nepropadat panice! Po vydatné snídani jsem se s dalšími pěti kolegyněmi sešla s Marcelem, který na nás už čekal. Sehnal si nás všechny k sobě a začal dávat školení. „Počasí bohužel neovlivníme, ale pokud to vyjde, a já věřím že vyjde, na tenhle zážitek nikdy nezapomenete.“ S daleko menší vírou než měl Marcelo, ale odhodlané to zkusit jsme naskákaly do auta a vydaly se dál do centra. V ulicích bylo už takto brzo ráno rušno a cesta do centra handglidingu nám rychle utekla. Jen zaplatit registrační poplatek a podepsat lejstro, že za jakoukoliv naši újmu společnost neručí a mohli jsme vyrazit.

Cesta na vrchol pohoří, obkopující Rio ze všech stran se klikatila a stoupala tak, že to naše auto snad ani nemohlo zvládnout. Silnice byla úzká a doslova utopená v deštném pralesu, který tichý a zahalený v mlze pusobil zlověstně.

Byli jsme na místě. Marcelo si spolu s dalšími instruktory přehodil přes záda glidey – težká křídla, která nás měla dostat bezpečně zpátky na pláž, ze které jsme vyjíždeli. Na holém placu už bylo pár křídel připravených. Dostaly jsme další školení a k tomu každá helmu a podivně vypadající vak s množstvím karabin a přesek. Instruktoři nás poté připoutali k jednotlivým křídlům a sami se zajistili vedle nás.

Na rampě, ze které jsme měli skákat, neklidně pochodovalo několik maníků a koukali kamsi do dáli, kde by za normálních podmínek šlo zahlédnout údolí a za ním záliv. Jediné co však bylo vidět dnes byla jen ta zpropadená mlha, která se nad pralesem vznášela jako nějaká kletba. Marcelo se s někým domlouval přes vysílačku. S kolegy na pláži kontroloval stav viditelnosti a větru. „Podmínky dnes nejsou nejlepší, ale snad to půjde“.

Do pár minut od zprávy už 2 mé kolegyně svuj skok do neznáma udělaly. V jednu chvíli byly připravené na rampě a v další už ztracené někde v té mlze.

Tak, teď já. Můj instruktor s přezdívkou Coconut se sice smál od ucha k uchu, ale jinak toho moc nenapovídal. Anglicky, stejně jako většina Brazilců neuměl víc než pár slov. Netrpělivě jsem vyčkávala kdy dostaneme pokyn. Jako na potvoru se ale zrovna před mým skokem podmínky znenadání zhoršily a na rampu položili oranžový kužel. Chlapíci pokrucovali hlavou a u toho si něco povídali portugalsky. Nerozuměla jsem ani slovo. Ale nevyznívalo to dobře.

Po hodině čekání na rampě už mě od stání brněly nohy. Dokonce i Coconut si musel vyměnit místo s jiným instruktorem Umbertem. „Počkáme ješte půl hodiny a když to nepůjde, budeme to muset odpískat“ řekl Marcelo. Už jsem se smířila s faktem, že dneska si neskočím, když najednou chlapíci začali pořvávat a vítězně koukali na ukazatele větru.

Ve vteřině odebrali kužel a Umberto na mě vybafl „Tak Ivet, připrav se, na 3!….Coooo?!?!!!….raz, dva, tři, GO GO GO GO!“

„WAAAAW“, utekl mi z pusy nečekaný výkřik, jak se podlaha pod námi propadla. „Hahaaaaa“ Přes mlhu sice nešlo nic vidět, ale pro ten samotný pocit bez tíže, jaký jsem ješte nezažila se mi na tváři vyloudil dětinský úsměv, který tam vydržel po celou dobu našeho letu. Mlha se postupně začala trhat a já už pod sebou dokázala rozpoznat koruny stromů národního parku Tijuca. A najednou byla pryč úplně. Výhled se otevřel na modravý záliv a budovy, které byly kdesi hluboko pod námi. „koukej Ivet, v tom žlutém domě bydlí moje Mama, zamávej jí!…Ahooooj!…A hele, támhle jsou dva žraloci! „Neee, takhle blízko žádní žraloci nejsou!“ Odvětila jsem se smíchem. Umberto mi vždy ukázal, kam se mám zrovna koukat, aby mi ze zážitku nic neuteklo. Chvílemi jsme jen tak blbli. Třeba když jsem mávali rukama jako ptáci. Nebo s jednou rukou vztyčenou před sebe, jako Superman. Dostali jsme se nad moře, vlasntě nad oceán, chvíli jsme plachtili a v jeden moment nenadálý poryv větru strhl glide o pár metru níž. Utekl mi další výkřik.

Po šesti minutách letu, které se ale zdály o mnoho delší Umberto začal připravovat glide k přistání. Pláž se začala rychle přibližovat až se nohy znovu dotkly země. Ještě jsme popoběhli pár metrů, aby nás setrvačnost nestrhla. „WAHAAAW! TO BYLO NEUVĚŘITELNÉ!!!“ Já vím, odvětil s úsměvem Umberto. „A tohle skáču čtyřikrát denně ;)“

To je ale job! 😀

Zpět do hotelu jsme to stihli přesně na wake up call. Ješte napumpovaná adrenalinem jsem se začala připravovat na další let do BA. Po této malé zkušenosti můžu handgliding vřele doporučit. Extrémní sporty mají tu vlastnost, že si při nich človek na plno uvědomí, že je vlastně na živu. Což je něco, co bychom si měli připomínat neustále :).

Buenos Aires – ve víru tanga

Jestli byl let do Ria procházkou růžovým sadem, 4 hodiny do hlavního města Argentiny nám to plně vynahradily. Nefungující technika, rodiny, rozházené snad po celém letadle a jeden obzváště náročný pasažér.

Po takovém letu jsme si museli dopřát něco za odměnu. Což takhle večer strávený tangem? Ne, že bych se sama angažovala, neabsolvovala jsem ani taneční, ale už jen samotný pohled na mistry tanga je životním zážitkem. „El viejo Almacén“ je jen jeden z mnoha podniků v Buenos Aires, kde je možné večer tuto podívanou zhlédnout. Dobová restaurace byla vyzdobena do stylu 19. století, kdy tango zažívalo největší rozkvět a bežně se tančilo na ulicích.

Světla zhasla a prostor prořízly energické úderné tóny, které jsou pro tango tak typické. Kapela o šesti hudebnících doprovázela tři páry tenečníků, které částečně tančily spolu, částecně měly své vlastní výstupy. Bylo neuvěřitelné, jak se všichni dokázali vejít na tak malé podium a předvádět na něm takové kousky! Slečny se svůdně vlnily, různě vykopávaly a zakopávaly nohama a predváděly figury hodné medaile v gymnastice.

Jejich partneři z nich nikdy nespouštěli oči. Prudce je od sebe odhazovali a stejně dramaticky zase chytali zpět do náruče, jako by je nechtěli už nikdy nechat jít. Tango není jen o bezchybné technice ale především o prožitku. Musí v tom být vášeň a napětí. Jinak to není tango!

Jednotlivá čísla byla vždy proložena španělskou písní v podání místní zpěvačky, která musela přijít snad ze státní opery. Zpívala o lásce a o životě a na konci představení obecenstvo jí, stejně jako tanečníkům a hudebníkům, bouřlivě tleskalo ve stoje. Na tolik strhující jejich výstup byl. Úderná melodie mi hlavě zněla ještě dlouho poté, co už jsem ležela v posteli.

25. 11. 2018, Dubai