Peking – Dvě tváře Číny

Vypadalo to, jako by nějaká vyšší síla rozhodla, že let do Pekingu prostě nebude probíhat hladce. Hodinové zpoždění, které jsme získali ještě než se letadlo odlepilo od země se o něco protáhlo kvůli mlze, která už k hlavnímu městu Číny tak nějak neodmyslitelně patří. Letiště v Pekingu je navíc jedno z největších na světě a i když jste zaměstnanci aerolinek, dlouhým frontám na imigračním se stejně nevyhnete.

Znovu jsem proklínala nepohodlné lodičky, které ze mě i po pouhém roce a půl nošení udělaly ortepedický případ. Až když jsme se konečně vymanili z bludiště terminálu ven na „čerstvý vzduch“ jsem si plně uvědomila alarmující status Pekingu jako jednoho z nejznečištěnějších míst planety. Mlha, která byla vlastně směsí prachu a smogu z dopravy a průmyslových továren, jenž jako by čmoudily hned někde za rohem, se zhmotnila do fyzické podoby, takže odhaleno zůstalo jen pár nejbližších budov v okolí. Lidé na sebe pořvávali takovým způsobem, jakým to umí jedině Číňané, afektovaně a pěkně z plných plic. Obloha se navíc s přicházejícím soumrakem zbarvila do apokalyptického odstínu červené. Celé to působilo zlověstně a vůbec ne hezky. A aby toho nebylo málo, kapitán přišel se zprávou, že autobus, který nás měl na letišti vyzvedávat a odvézt do hotelu má z neznámých důvodů zpoždění, takže si tady ještě chvilku počkáme. Všichni jsme se rezignovaně sesunuli na kufry a bojovali s přicházející únavou, čekajíc, co s námi bude.

Když se čekání protáhlo téměř na další hodinu, kapitán zavelel, že už toho bylo příliš a na hotel se dopravíme taxíky. Nemít mezi kolegy rodilé mluvčí, ovládající mandarínštinu, nejspíš bychom tam okouněli dodnes. Po době až příliš dlouhé jsme se konečně dostali do cíle. Zprávy o nezvěstném autobusu se lišily. Někdo říkal, že doprava toho dne byla tak hustá, že se v ní autobus doslova utopil a proto nedorazil. Jiní tvrdili, že ho po cestě potkala nehoda, či že se porouchal ještě před odjezdem a hotel vůbec neopustil. Upřímně mi to bylo šumák. Vyzvedla jsem si svoje kapesné a spolu s místní měnou: juany jsme dostali i seznam, obsahující sériová čísla bankovek, které bylo třeba před převzetím zkontrolovat (pro případ, že by byly falešné).

Hladový žaludek jsme ten večer s kolegy zaplácli v místě zvaném „Hot Pot“ – restauraci, kde před vás postaví hrnec s vařící polévkou, do níž si postupně sami přidáváte ingredience podle vlastního výběru. Skvělý nápad i kulinářský zážitek, i když na polévku „Tom Yum“, kterou jsme si objednali kuchař použil snad celý pytlík chilli. Už vím jak pálí útroby zevnitř!

Brzo ráno jsme se s Adinou – kolegyní z Rumunska sešly v suterénu abychom mohly na vlastní oči spatřit asi nejslavnější památku Číny – jeden ze 7 novodobých divů světa. Mutianyu – jak se jmenuje část Velké Zdi, nacházející se hodinu až 2 jízdy autem od Pekingu (záleží jak šílená dopravní zácpa ten den je) je na svůj věk nebývale dobře zachovalá a obzvláště elegantní. Cesta přes venkovskou část Pekingu vyvolávala rozporuplné pocity. Nekončící bloky panelových domů postupně vystřídaly aleje smutečních vrb, sklánějící se nad ušmudlanými kanály, ve kterých kvůli jejich znečištění dokáží přežít už snad jen bakterie. Plochý terén města se změnil ve zvlněnou krajinu posetou kopci a do nebe se tyčícími skálami, jejichž vrcholky mizely ve všudypřítomné mlze.

Asi po hodině a půl jízdy autem jsme byli na místě – v malé osadě, která platila za výchozí bod na zeď. Pan taxikář nám posunky naznačil, že tady na nás počká cca 3 hodiny.

Vymotaly jsme se tak z parkoviště a uličkou, olemovanou stánky s ovocem, zeleninou a suvenýry jsme se vydaly na autobus, který by nás popovezl o kousek blíže k cíli. Bylo teprve 8 ráno, záměrně jsme vyrazily brzo. Na 1.říjen totiž v Číně připadá svátek Národního dne, kterým si lidé připomínají založení Lidové Republiky. Očekávané davy místních však na zeď ještě nedorazily, a tak jsme se v autobuse potkaly jen s pár skupinkami Číňanů, kteří po nás zvědavě pokukovali. Na kilometry daleko jsme tady byly jediné cizinky.

Na samotnou zeď je možné se dostat dvěma způsoby, buď po svých vyšlapat strmé kopce až na vrchol a nebo se nechat pohodlně vyvézt z lanovkou. Vstupenka na zeď už v sobě lanovku zahrnovala, takže jsme jí bez rozmýšlení využily. Trošku mi to připomínalo výjezd na Pustevny, až na to že kopce v okolí byly o pár stovek metrů vyšší a působily divokým, skalnatým dojmem. Kdyby se někde zpoza rohu vyřítil drak z čínských legend, asi by mě to ani nepřekvapilo.

Po asi 20 minutách jízdy už naše nohy spočinuly na samotných základech zdi. Hbitě vyšplhat na jednu ze strážních věží a rozprostře se vám nezapomenutelný pohled. Neuvěřitelných 8859 km dlouhá zeď se táhne od Pochajského zálivu na východě až na pokraj pouště Gobi na západě v místech, kudy kdysi procházela Hedvábná stezka. Nutno dodat, že zeď v několika místech probíhá v několika liniích a vytváří odbočky (proto ta délka!) na jiných místech byla zase natolik poškozena nájezdy a erozí, že je přerušena.

První Velká zeď byla postavena za vlády Prvního císaře, zakladatele dynastie Čchin (asi 210 př.n.l.). Na stavbu byly nasazeny statisíce lidí, především zajatců a trestanců. Nejednalo se o budování z ničeho, ale spíše o propojení již existujících úseků opevnění postavených za časů Období Válčících států v 5. – 3. století př. n. l. Dnešní podobu získala zeď za dynastie Ming, která se na trůně udržela až do 17.století. Tehdy byla zeď přebudována do velkorysých rozměrů za použití trvanlivých materiálů jako je kámen, pálené cihly. Zeď pochopitelně neměla za úkol odrazit masívní útok nepřátelského vojska, které by hradby dokázalo zlézt, ale měla znesnadnit polokočovným kmenům podnikání loupeživých nájezdů do nitra impéria.

Při pohledu na cca 5 metrů širokou a 6 až 10 metrů vysokou stavbu jeden nedokáže pochopit, jak vůbec bylo možné v takto kopcovitém a těžko přístupném terénu něco takového vybudovat. Ale jistě – vše něco stojí. Toto monumentální dílo vzniklo za cenu obrovských lidských obětí. Odhady počtu lidí, kteří se na stavbě podíleli, se velmi různí – mluví se o 300 000 lidech, ale také o početné armádě a dalších 1,8 milionu lidí. Říká se, že jedním z materiálů, z nichž byla vybudována, jsou ostatky dělníků, kteří při její stavbě zahynuli. Proto se také zdi přezdívá „Nejdelší hřbitov světa“ nebo „Zeď slz“.

Nutno dodat, že zeď – jak ji mohou turisté obdivovat dnes je zrekonstruovanou podobou své dávnověké předchůdkyně. Tento 20 kilometrů dlouhý úsek zdi obsahuje na 22 strážních věží, které kdysi sloužily jako pozorovací a signální stanoviště, skladiště zbraní a v případě nutnosti i jako útočiště obránců.

Pohled ze zdi do hlubokých zalesněných roklí a na ostré hřebeny skal byl dechberoucí a skutečnost, že takhle brzo ráno, byla zeď bez davů turistů téměř prázdná, jí dodával na autentičnosti. Po zdi jsme se procházely bezmála 2 hodiny, než jsme usoudily, že je na čase se vrátit za panem řidičem – aby se náhodou nerozhodl nás tady nechat. 🙂 Cesta dolů trvala o poznání rychleji, to pro to že v rámci zatraktivnění zdi pro návštěvníky u ní provozovatelné vybudovali skluzavkou, kterou můžete prosvištět až dolů do údolí. Obvykle nejsem fanoušek takovýchto „vylepšováků“, ale byla to taková zábava, že bych si to nakonec i ráda zopakovala :).

Pan řidič nám neujel a i cesta zpátky probíhala daleko příjemněji. Mlha opadla a v jasném dni už krajina nevypadala tak zbědovaně. Dokonce šlo mezi stromy zahlédnout i květiny a poletující motýly.

Po návratu pořád zbývalo ještě dost času, který mi bylo líto strávit na hotelu. Suveréně jsem si to tedy metrem namířila do Zapovězeného města – sídla dynastie Ming. Svou dávku štěstí jsem si už však pro tento den zjevně vybrala. Bez mobilu (který se vybil) a bez mapy (kterou překvapivě v hotelu neměli k dispozici) a bez jazykové vybavenosti (číňani neumí anglicky a já neumím čínsky :D) zabralo věčnost najít správnou cestu. Navíc, kvůli svátku byly hlavní třídy tak nehorázně přecpané lidmi, mávajícími vlaječkami, oslavující den založení republiky, že rychlost pohybu byla asi 5 metrů za minutu. Dokonce i mě – cizinci, podávali místní vlaječky a nálepky v barvách červené a žluté abych se mohla připojit k oslavám. Zdvořile jsem odmítala. Režim, který tak okatě pošlapává lidská práva a ani se tím netají není hodný podpory.

I když místní vypadali docela v euforii a hrdí na svou zem. Možná už jsou na své podmínky tak zvyklí, že jim ani nepřijde, že něco třeba není úplně v pořádku nebo by to mohlo jít i jinak. Když se mi konečně podařilo probojovat se k bráně do komplexu, který je tak obrovský a jeho opevnění tak mohutné, že byste ho nezdolali ani s horolezeckým náčiním, mi však bylo na informacích sděleno že už teď – ve 3 hodiny odpoledne byly lístky do města vyprodány – „přijď zítra“ odpověděl mi s bezzubým úsměvem pracovník. Nezbylo tak nic než se taky usmát a vydat se na cestu zpět. Město mi tak opravdu zůstalo zapovězeno. Snad se sem – do země dvojí tváře, se kterou je spojeno tolik kontroverzí ještě vrátím a podaří se mi ho prozkoumat a tím ho snad i pochopit o něco lépe.

9. 10. 2017, Dubaj