Oheň, voda, vzduch a safari

V poslední době to bylo poněkud rušné a tak se po delší odmlce ozývám se stručným ohlédnutím za uplynulými třemi týdny. První část výcviku nesla název SEP (safety and emergency procedures) a co si pod tím představit?

Hodně zjednodušeně řečeno šlo o to vštípit si veškeré informace, týkající se samotného letadla (Airbus380 a Boeing777) – od jeho konstrukce přes označení, učení názvosloví a lokací jednotlivých částí a nouzového vybavení, základní aerodynamiky a nacvičovaní vše možných i nemožných nouzových situací, které by v průběhu letu mohly nastat. Naučili jsme se tak vše o bezpečnostních a komunikačních systémech, ovládání dveří (ve skutečnosti je to větší věda než se může zdát!) víme jak se chovat při požáru, turbulenci, dekompresi (únik tlaku z kabiny) nouzovém přistání na souši i na vodě, v pralese i na poušti a evakuovat celé letadlo bychom už taky zvládli. Rovnocenně se prolínala část teoretická s praktickou. V praxi to vypadalo tak, že jsme nejdříve vše probrali ústně a poté se přesunuli do simulátoru (je jich tady celkem 17!) kde to s sebou všechno házelo, blikalo a vydávalo zvuky, které byste na palubě ve skutečnosti slyšet nechtěli. Zkrátka jako bychom byli opravdu ve vzduchu.

Tato část byla podle většiny dotazovaných absolventů považována za tu nejzajímavější a zároveň nejnáročnější. Proto bylo velkým štěstím, že se našimi instruktory stala dvojka stevardů původem z Filipín a Egypta, kteří vždy dokázali navodit pohodovou atmosféru a uměli podat někdy docela suché informace pro nás zajímavou formou. A jako bonus během každé prezentace nezapomněli prohodit několik vtípků. Živě si vybavuju, jak jsme kdysi na střední smlouvali s učiteli a všemožně je upláceli, když nás čekaly tři písemky v týdnu a museli jsme se ze dne na den naučit dvě A4 textu. Kdybych tehdy tušila jak jednou skončím 😀 Tak brzký nástup neměli snad ani chlapi na vojně, ve škole pak do vás následně hustí 8 hodin technické angličtiny, což pro mě jako ne-rodilého mluvčího občas představovalo docela výzvu. Ve 2 se teda člověk dostane domů a rád by hodil kufr se všemi těmi manuály a poznámkami do kouta.

Jenže to nejde, protože je třeba dělat úkoly a učit se na zítřek, kdy je zkouška z toho, co jste se dnes dozvěděli. Tím zabijete několik hodin, než zjistíte, že už je 9 a je tak pomalu čas jít na kutě, pokud chcete načerpat alespoň 5 hodin spánku (v mém případě je nutných minimálně 6 abych dokázala alespoň předstírat že při hodině vnímám 😀 ). Co druhý den praktická zkouška, prolínající se s těmi písemnými – 40 otázek, 50 minut času, nutná minimálně 80% úspěšnost, 2 pokusy (které pokud nestačí pak opakujete vše od začátku). Sečteno podtrženo, bylo to rychlé, bylo toho hodně, někdy to byla zábava, někdy zase stres, ale nakonec jsme si to všechno užili a určitě na to budeme navždycky vzpomínat jako na super dobrodružství, k jehož prožití se nenaskytne šance každému.

V takovémhle presu je třeba umět se taky patřičně zrelaxovat, možností je spoustu. Je libo zajít zapařit do klubu, kde i balená voda stojí víc než u nás lahev Chardonnay (v takových chvílích se vyplatí mít dobré kamarády 😀 ) na koncert nejslavnějšího Amerického hip-hopera, zakončený megalomanským ohňostrojem či na safari, osedlat si opravdového velblouda? Tady – Ano, možné to je. Vítejte v Dubaji.

3. 5. 2019, Dubaj