Ochutnávka Paříže

RESERVE. Něco jako černý Petr ve světě letušek. Oč jde? Klasicky každý měsíc v jeden konkrétní den obdržíme rozpis směn na měsíc nadcházející, takže člověk vždycky přesně ví kdy a kam poletí. Ne však v případě Reserve. Za těchto podmínek se rozpis objeví neposkvrněný jako Tabula Rasa a musíte každý den sledovat, jestli vám náhodou na nastávající den nepřidělili nějaký let.

Je několik možností, jak to může dopadnout….buď vám přihodí normální let či den volna nebo tzv. „standby“. Pokud se v rozpisu objeví „home standby“ znamená to, že člověk musí být v konkrétní dobu, která mu byla přiřazena doma a se sbalenými kufry čekat, jestli mu nezavolají s tím, že ho vytáhli na let. A Potom je tady „airport standby“, to je třeba s kufry a v plné výstroji čekat přímo na letišti. A přesně toto mě potkalo hned v první den mého „reserve“ měsíce. Sbalila jsem tedy kufry – malou kabinovou tašku, ve které je to nejnutnější a který si bereme na krátké otočky, a pak taky velký kufr v případě, že by na mě vyšel nějaký layover.

Byt opouštím v 11 večer. Dostavím se do Lounge kde nahlásím své jméno a odškrtnu se na seznamu lidí, kteří jsou na čekačce. První hodinu se s knihou v ruce snažím bojovat se spánkem a uvažuji, co se mnou dnes bude…Než se stačím důkladně zamyslet nad všemi možnými scénáři, na tabuli se objevuje mé jméno. Byl mi přidělen let. Sbalím si tedy svých 5 švestek a namířím si to zpět ke slečně u přepážky. Netrpělivě čekám, zatímco se slečna probírá systémem než zvolá: „letíte do Paříže, E-gate se otevírá za 5 minut.“ Chvíli přemítám, jestli jsem vlastně ráda, nebo ne. Tak nějak jsem vnitřně počítala, že mě pošlou domů a najednou se otevírá vidina sedmi hodinového letu s nabubřelými pasažéry. Francouzové jsou totiž na svůj národ náležitě hrdí a nemají problém dát vám to najevo. Dnes měla být úroveň stresu na letu o to vyšší, že s námi vedle běžné posádky letěl taky jeden z PSP – performance standard purser – laicky řečeno jsou to takoví strejdové, kteří jsou v kompany snad už od dob jejího založení a působí jako „kontroloři kvality“. Za jejich přítomnosti musí vše na letu probíhat jako podle manuálu a pokud snad něco nevědomky zbabráte, bez servítek se vám to vrátí.

6 a půl hodin letu bylo tak nabitých, že jsem se ani nestačila začít nudit. K mé radosti dnes byla jednou z mých kolegyní taky rodačka Markéta. Po letu jsem neměla v plánu si to namířit nikam jinam než do postele, jenže Markéta mě aktivně vytáhla na výpravu do města. Z principu neumím moc říkat ne a tak jsem se krátce po přistání vydaly na výpravu.

Problém č. 1. mašina na lístky na vlak neumí anglicky. Markéta se aktivně vyptává páru, postávajícího za námi. Ti na ni nejdřív koukají, jako by na ně spustila čínsky a poté se zmateným kroucením hlavy odcházejí. Dále si tedy zkoušíme poradit samy. Objevíme pravděpodobně správnou variantu lístku. Problém č. 2. mašina přijímá pouze mince. Jdeme tak do nejbližšího kiosku rozměnit si 20ti eurové bankovky. Problém č. 3. ptáme se mladé Francouzky, zda by nám peníze vyměnila. Ta si něco chvíli rozhořčeně mumlá pro sebe, když se jí s omluvou, že nemluvíme francouzsky zeptáme znova, odsekne jen „NE“. S takovou neochotou pomoci jsem se v žádné zemi ještě nesetkala. Zkoušíme to tedy znovu u prodavače nápojů, který v sobě nezapřel asijský původ. Ten se na nás chvíli vyplašeně kouká ale nakonec nám peníze vymění. Sláva! Projdeme komunisticky vyhlížejícím nádražím k jedinému možnému vlaku, který míří do centra. Stařičce vyhlížející vagony s ušmudlanými sedačkami okupovali lidé rozličných původů, především však černoši. Nemohla jsem si pomoct ale při pohledu do jejich tváří, které působily tak unaveně a utrápeně, mnou projela vlna smutku a myšlenka, že v téhle zemi, nacházející se na pomyslné špičce životní úrovně není vše tak úplně v pořádku.

Pařížské metro je změtí linek a chodeb, v nichž se kolikrát nevyznají ani místní. Stálo nás nemalé úsilí dostat se tam, kam jsme potřebovaly, ale nakonec jsme vyšly do Sluncem zalitých ulic Paříže. Jen kousek od stanice jsme dočerpaly síly v útulné kavárničce, kterých ve městě naleznete stovky. Francie je celosvětově vyhlášená svou kuchyní, která byla dokonce uznána za součást světového kulturního dědictví. Povinností je vyzkoušet francouzské palačinky crepes – které jsou tak křehké, že se těsto takřka rozplývá na jazyku. Na slano s vejcem a sýrem či na sladko s horkou čokoládou – v jakékoliv podobě omámí vaše smysly.

Vybavily se mi scény z nesčetného množství filmů, kdy si lidé při snídani pochutnávají na křupavých croassaintech a ranní kávě. Místo bylo ideální pro people watching – okukování lidí. Dubaj, ačkoliv rozmanitá v různých kulturách, které se v ní mísí přesto působí poněkud uniformně a konzervovaně. Přemrštěné módní výstřelky by tam vyústily při nejmenším v nemístné pohledy okolí, při nejhorším zatčením. Zde v Paříží naproti tomu by se člověk mohl obléci téměř do čehokoliv a zůstal by tolerován bez povšimnutí.

Za 15 století se ve městě stihlo rozvinout nesčetné množství architektonických stylů. Historickou tvář, kterou si Paříž uchovává i dnes ji přineslo především období gotiky, z něhož se dochovaly ty nejpůsobivější chrámy, jaké kdy možná uvidíte. Klasicistní budovy lemovaly celou cestu od kavárny až k Louveru. Jedno z nejslavnějších muzeí na světě je tak rozsáhlé, že by trvalo jeden den projít ho důkladně celé. Mona Lisu si tedy prohlédneme někdy příště.

Od Louveru se táhnou rozsáhlé zahrady Jardin des Tuileries. Zde si člověk uvědomí, jak členité, rozsáhle a pravidelné město Paříž je. Jednotlivé segmenty zahrad vždy začínaly a končily v přesně vyčleněném uspořádání, z konce zahrad šlo dohlédnout až k Egyptskému obelisku nacházejícího se uprostřed Plaza de La Concorde. Na obzoru se rýsoval také Vítězný oblouk, ale dosáhnout ho by nás stálo velké množství času a energie.

Raději se vydat na procházku podél Seiny až k úpatí nejslavnější stavby Paříže a možná i celého světa. Čím víc jsme se k ní přibližovaly, tím více, jako by se vzdalovala. Nakonec se před námi vynořila z ničeho nic, gigantická ve své velikosti. 324 metrů vysoká ocelová věž byla dokončena v roce 1889 podle návrhu Gustava Eiffela ku příležitosti velké francouzské revoluce a Světové výstavy. Stavba, která měla původně sloužit jako meteorologická a televizní stanice se ři svém dokončení netěšila velké oblibě. Obyvatelé Paříže ji označovali za trn v oku. Spisovatel Guy De Maupassaunt pravidelně navštěvoval v ní umístěnou restauraci s tím, že je jediným místem, odkud se na věž nemusí dívat. V současnosti už stavbu místní přijímají vlídněji, vždyť sem ročně přiláká na 7 milionů lidí.

Paříž umí být místem skutečně romantickým. Možná za to mohla taky únava, ale především kvůli faktu, že mi zde chyběl nejbližší člověk jsem stavbě nevěnovala až takovou pozornost, jakou by si zasloužila. Pokud jste Paříž ještě nenavštívili, vyražte! A nejlépe se svojí druhou polovičkou. Autobusem nebo vlakem se to dá zvládnout za pár hodin a ceny jsou více než dostupné. Já sama jsem z Paříže ochutnala jen střípek, ale k nabídnutí toho má daleko více.

24. 8. 2017, Dubaj, UAE