Nice – perla Azurového pobřeží

Nice je perlou Francouzské riviéry. Každoročně se na její pláže přijede vypláznout několik tisíc z těch movitějších turistů, bažících po slunci a svěžím mořském vánku.

No jo. Ale co tady dělat na začátku ledna, kdy se teploty třesou, aby nespadly pod 10 °C? To nám ukázal Ben – bývalý crew, který se teď živí průvodcováním zážitkuchtivých letušek. S mými 4 kolegyněmi jsme se vesele naskládaly do prostorné dodávky a projížďka luxusem mohla začít.

Ze začátku nás Ben trochu seznámil s historií svého města skrze staré fotografie, které ukazovaly Nice raně 19. století. Většina ulic zůstalo více méně nezměněných. Dokonce i některé budovy, jako by vypadly ze slavných filmů pro pamětníky.

Ben nás dovezl až do srdce města – k tržišti Cours Saleya, kde jsme se v bludišti úzkých uliček zatoulaly až do starého města Vieille Vielle. Hlavní třídou této oblasti je ulice La rue Droit ze které se dá odbočit tu na maličké náměstí, o kousek vedle zase ke kouzelným kostelům. Procházka malebnými zákoutími, které tvořily oprýskané činžovní domy žlutých a oranžových barev ve mně vyvolávala vzpomínky na Četníka ze Saint Tropez. Není divu, toto další město jižní Francie je od Nice vzdáleno jen pár kilometrů.

Uličkami jsme se dostaly až k Promenade Des Anglais nebo Andělské, či Anglické promenádě. Tento slavný bulvár kopíruje tvar pobřeží u pláže Baie des Anges. Ulici obklopuje z jedné strany palmová alej, z druhé historické budovy i nově vystavěné moderní hotely. Nejzajímavější památky na Promenades des Anglais přibyly na konci 19. století, kdy zde byly postaveny secesní stavby jako Palais de la Méditerranée, Villa Masséna či Le Negresco.

Při pohledu na promenádu si člověk nemůže nelámat hlavu s tím, čím je vlastně způsobena azurová barva moře, které dalo místu jeho název. Ben nám osvětlil, že voda, která při deštích stéká z hor s sebou nese sedimenty, které, když se smísí se slanou mořskou vodou, vytváří onen jedinečný odstín.

Po procházce nejslavnější promenádou jsme dostaly možnost poznat tamní pobřeží ze cela jiné stránky. Divoké a nezkrotné. Ostře řezané skály rázně vstupovaly do moře a spolu se zataženou oblohou a silným zimním větrem vytvářely dramatickou scénu.

Poté, co si nás Ben opět vyzvedl naše projížďka pokračovala do přístavu. Na vlnách se pohupovaly malebné lodičky, které mohly sloužit spíše pro okrasu než jako dopravní prostředek, vedle honosných jachet, jejichž cenu jsem snad ani nechtěla znát.

Po projížďce Nice jsme si to namířili do strmých kopců Cimiez, které se tyčí nad městem a tvoří tak dechberoucí scenérii. Klikaté serpentiny byly obrostlé olivovými háji, zakrývající pohled na město pod námi. O to epičtější byl potom pohled na město z výšin, který se nám z ničeho nic otevřel. Čím dál více jsme se po pobřeží přibližovali k hranicím s Itálií, až jsme se dostali k výběžku, odkud šlo dohlédnout až na půdu tohoto sousedního státu.

A když už jsme si myslely, že žádné další výhledy nepředčí ty předchozí, nás Ben zavedl do Chateau Eza, kde předem zamluvil rezervaci.

Asi by jste nikdy neuhodli, jaký luxus se skrývá za kamennými zdmi tohoto malého hrádku, tyčícího se na vrcholku strmé skály. V malinké vesnici se nachází pětihvězdičkový hotel nejvyšší třídy, který s pouhými 12 pokoji nabízí ten největší luxus, jaký je možný si v těchto podmínkách představit. Po průchodu úzkými vstupními dveřmi jsme byli uvedeni do soukromého salonku s terasou, z níž se vám naskytne strhující výhled, při kterém neudržíte pusu zavřenou, ani kdyby jste se o to moc snažili.

400 let starý zámeček byl kdysi zimním sídlem švédského prince Williama. Dnes se pyšní restaurací, vlastnící michelinskou hvězdu. A tomu také odpovídaly ceny v menu. 125 euro za večeři o jednom chodu se nechtělo dát nikomu z nás. S ohledem na obsah našich peněženek jsme si tedy pouze objednaly horkou čokoládu. 7 euro za šálek nás snad úplně nezrujnuje. Číšník se po chvíli vrátil s pěti konvičkami, naplněnými lahodným nápojem, spolu se sušenkami je položil na stůl a zase odkráčel. Když se pár minut nic nedělo, zvedly jsme s holkami konvičkami, že se do čokolády pustíme, než vychladne. Bylo nám poněkud zvláštní, že by se čokoláda pila z konviček s hubicí a uvažovaly jsme, jak se tady tento drink asi pije. Ale co, jiný kraj – jiný mrav a s chutí jsme se pustily do toho. V zápjetí na to se napůl překvapeně, napůl pobaveně ozval Ben. „Holky, co to děláte?“ „No co, pijeme svoji čokoládu“. „Hned to položte zpátky, než se znemožníte“ odpověděl, teď už od ucha k uchu smějící se Ben. „Vzal jsem vás do 5hvězdičkové restaurace, protože se tady čokoláda pije určitým způsobem.“ Zmateně jsme tedy položily čokoládu zpátky na stůl, než se vrátil číšník s šálky, naplněnými šlehačkou, posypanou třtinovým cukrem, do kterého jsme si následně měly čokoládu nalít a smíchat s krémem. A tak nás Ben zachránil před menším společenským fau paux. Pokud by jste se chtěli nechat hýčkat v tomto malém soukromém ráji, vězte, že ceny za ubytování jsou stejně závratné, jako výška, ve které se hotýlek nachází. Za dvou lůžkový apartmán zaplatíte od 9 do 27 000 Kč za noc.

Aby toho luxusu nebylo málo, vzal nás Ben ještě na poslední vyjížďku dnešní výpravy. Zapomněla jsem zmínit, že mezi Francií a Itálií se nachází ještě jedna oblast – pidistáteček, který se ale řadí mezi nejbohatší země světa. Monako bylo od jakživa symbolem bohatství a blahobytu, kde na ulicích nepotkáte jiná auta než Lamborgini, Rols Royce, Ferrari a jim podobná a kde snad každý vlastní soukromou jachtu. Toto malé knížectví má rozlohu pouhých 2 km² které obývá až 40 000 lidí. A proč je vlastně tenhle pidistáteček, jemuž vojenskou obranou zajišťuje jeho soused Francie tak bohatý? Jeho ekonomiku pohání především bankovnictví a výhodný daňový režim, který přitahuje boháče z celého světa (30 % obyvatel v roce 2006 tvořili milionáři).

Díky tomu vykazuje stát jedno z nejvyšších HDP na hlavu, a v některých letech se dokonce dostává na úplně první pozici. Nikde jinde nežije tolik milionářů a miliardářů na počet obyvatel jako právě tady. Monako má také nulovou nezaměstnanost a za prací sem navíc každý den přijíždí bezmála 50 tisíc lidí z Itálie a Francie. Několik let po sobě zde byly k mání i vůbec nejdražší nemovitosti na světě: v roce 2012 stál čtvereční metr obytné plochy asi 58 tisíc dolarů, tedy zhruba 1,15 milionu korun.

Klíč k ekonomické úspěšnosti spočívá v pověsti daňového ráje. Ti, kdo mají v zemi trvalý pobyt, nemusejí platit daň z příjmu, což působí na mnohé lidi s vysokými příjmy jako magnet. Za svůj domov si proto Monako zvolili nejen obchodníci, ale například také hvězdy sportovního světa – zejména tenisté a piloti F1. (http://www.stoplusjednicka.cz/monako-maly-stat-velkych-penez)

A pak je tady Monte Carlo. Knížectví bylo pod dlouhá léta pod správou Francie a Sardinie, než se v roce 1861 osamostatnilo, výměnou však za 95 % svého teritoria. Tehdejší vládce uvažoval, jak znovu nakopnout monackou ekonomiku, která se nacházela v krizi, a tak přišel s nápadem vybudovat lázně s kasinem, které z knížectví udělalo oblíbené výletní místo a později také ekonomicky silný stát. Vstup do veřejné části kasina je povolen každému, kdo dosáhl plnoletosti a zaplatí 10 euro. Musí však mít vhodné oblečení, přičemž je důrazně zakázáno vstupovat v krátkých kalhotách a sandálech. Vstupní hala bylo také nejdále, kam jsme se při prohlídce okázalým palácem dostaly. Stav našich bankovních kont jaksi nebyl dostatečný pro vsup do samotného kasina.

Na závěr večera jsme po strmých úbočích okolních hor vyjeli až na nejvyšší vrchol celé oblasti. Bezpečně jsme projeli zatáčkou, kde kdysi havarovala monacká kněžna Grace a dostali se na místo, kde vítr hučel tak silně a hlasitě, že jsme jeden druhého ani neslyšeli. Vystoupili jsme z auta a podle Benových instrukcí jsme přes holky rozprostřeli deku, aby neviděly, co je před nimi. Za písně z filmu Skyfall, která vycházela z rádia v Benově ruce jsme se přiblížili až ke strmému útesu a spustili deku, jako oponu při divadelní scéně.

Pohled na noční osvětlené Monako byl třešničkou na dortu tohoto výletu s příchutí luxusu, kde nejbohatší lidé planety jezdí utrácet své úspory a kde pečení holubi létají snad rovnou do úst.

17. 1. 2018, Dubai