New York – v betonové džungli

Spojené Státy Americké si hodně zakládají na tom, že mají pokud možno co nejdetalnější přehled o tom, koho si pustí na své území. Proto je před vstupem do země vždy nutné vyřídit si víza, ať už pracovní nebo jen turistická. Dá se o ně zažádat online a po vyplnění dotazníku (kde se kromě tradičních otázek, které byste čekali najdou i dotazy typu: „podíleli jste se někdy na trestném činu terorismu či obchodování s lidmi“) se člověk dostaví na ambasádu, kde s Vámi znovu projdou všechny tyto otázky a na věčnost jim tam zanecháte svůj podpis v podobě otisků prstů, které Vás vždy prozradí, pokud byste se v této zemi rozhodli dělat nějaké nekalosti.Touto procedurou jsem si prošla na konci listopadu a další den už se víza vyjímala v mém jinak docela prázdném pasu.

První americký let přišel dřív, než bych ho vůbec čekala a nemířil nikam jinam než do „Big Apple“ Velkého jablka – New York City. Americké lety obecně nejsou ve společnosti zase tak oblíbené – vzdálenost, velký časový posun, krátké layovery a nároční pasažéři dělají z těchto sektorů oříšky. Já ale měla docela štěstí, let, který by normálně trval okolo 13 hodin byl rozdělen na dva kratší, díky zastávce v Miláně, kam se člověk dostane ani ne za 6 hodin. Po pozdravení Milánského dómu – gotické katedrály ze 14. století následovala večeře na jejímž chodu nemohlo být nic jiného než pravá italská pizza a poté už tak potřebný spánek.

Zase se mi osvědčilo, že není vždycky radno dát na řeči ostatních. Let byl více než v pohodě a 8 hodin uběhlo ani nevím jak. Po přistání na letišti John F. Kennedyho a dlouhé bezpečnostní prověrce jsme to za necelou hodinu dosvištěli do hotelu, nacházejícího se přímo uprostřed Times Square. Bdít či nebtít…? New Yorský čas ukazoval 21:00 ale tělo se cítilo na 3 ráno. Ale co, rychlá procházka po hlavní třídě mě nezabije. Po opuštění tepla hotelu jsem však toho téměř v zápětí litovala. Mírně poprchávalo – ne tolik, abyste po chvíli byli zmoklí jako slepice ale akorát nato, aby se zima nenápadně vkradla až do morku kostí. Všude kam člověk dohlédl ho obklopovaly do nebe se tyčící mrakodrapy, jejichž vršky se ztrácely v podezřelé směsi mlhy a smogu a do noci tajemně reflektovaly světla z všudy přítomných neonových billboardů.

Výraz betonová džungle je přesný – v pralese vám pocit že jste před zbytkem světa tak nějak ukrytí dodávají stromy, které neponechávají žádné volné prostranství, tady jejich úlohu převzaly betonové stavby, které se nacházely tak blízko u sebe a v takové pravidelnosti, že jste nikdy nemohli vědět co se nachází za dalším rohem – na někoho by to mohlo působit až klaustrofobicky. S mojí partou jsme se vydali dolů po hlavní třídě k onomu nejprofláklejšímu bodu na Times Square, které je jednou velkou živoucí reklamou, vštěpující všem přihlížejícím jak skvělé je jídlo z McDonaldu a KFC, jak je Coca Cola udělá šťastnými a jak potřebují nejnovější elektroniku značky Toshiba. Jako všichni turisti okolo jsme si i my udělali pár momentek…to se asi musí…ne?

Jasně že po dni stráveném na nohách Vám vyhládne a co si dát, když restaurace v okolí jsou pro běžné lidi mimo jejich finanční možnosti a v peněžence Vám cinká jen pár dolarů? No přece pravého amerického hot – doga který…překvapil, ne však pozitivně. „je to dobrý co“ 🙂 obrátil se na mě můj kolega z Libanonu. Odpověď jsem radši spolkla. Jestli se po tomhle zážitku nestanu vegetariánem tak už nevím.

Ráno jsem se rozhodla vydat se po vlastních stopách, kterými jsem šla včera a vydat se trochu dál do centra podívat se, co tedy New Yorská kultura nabízí…Ujdu jen pár metrů když slyším „hej czech!“ po 3 dnech strávených spolu byste čekali, že už si vás budou pamatovat jménem… Otočím se a spatřím náš Egyptsko-Libanonský páreček. „To je náhoda co? Že tu na sebe takhle narazíme! Počkej na nás jen pár minut a půjdem někam společně.“ Jen ze zdvořilosti se rozhodnu tam s nimi chvíli okounět ale po pár desitkách minut bez jakéhokoliv náznaku, že bychom se měli někam vydat řikám „sorry kluci, mějte se“ a bez otočení mizím za nejbližším rohem.

New York je nejlidnatějším městem USA, se svými téměř 9 miliony obyvatel by se sem vešla skoro celá česká populace. Město je tak multikulturní, že 36% jeho obyvatel se narodilo mimo území USA a na ulici byste mohli zaslechnout až 170 cizích jazyků.

Město bylo založeno Nizozemci v roce 1625 jako „Nový Amsterdam“ poté, co bylo území za směšnou částku odkoupeno od místního kmene indánů. V té době nebylo ničím víc, než malou osadou na jihu ostrova Manhattan, která fungovalo jako základní stanice pro obchodníky s kožešinami. O pár let později dobyli město Angličané a přejmenovali ho na „Nový York“ na počest tehdejšího vévody z Yorku a Albany. Jak se město s přílivem imigrantů rozrůstalo, byly k Manhattanu postupně přiděleny další části, které dnes tvoří čtvrť Brooklyn, Bronx, Richmond a Queens. 19. a 20. století pro město znamenalo velký příliv imigrantů, zažilo mnoho výher i tragédií, občanskou válku i politické převraty, tvrdou prohibici i průmyslovou revoluci, za které byla vystavěna většina mrakodrapů, jenž dávají městu jeho dnešní podobu.

Ve městě se nachází téměř 600 výškových budov a asi 50 z nich je vyšších než 200 metrů. Při procházení ulicemi jsem si vzpoměla na svoji ročníkovou práci ze střední, která se zabývala uměleckým směrem Art Deco. Právě v tomto směru je vystavěna velká část nejznámnějších mrakodrapů, jako třeba Chryslers Building, jejíž vršek je poset typickými jehlovcovými ornamenty a sochami, znzorňující orlí hlavy nebo Empire State Building, která byla do roku 1970 nejvyšší stavbou města, právě ta se proslavila slavnou scénou z King Konga! Fotky k té práci jsem tehdy mohla jen stahovat z internetu. Kdo by čekal že si je jednoho dne taky sama udělám?!

Víte, jak v New Yorku poznáte, že je někdo turista? Místní kolem vás projdou bez povšimnutí, nejčastěji s mobilem u ucha. Turista se dívá se zakloněnou hlavou do výšin, aby se mohl pokochat pohledem na ocelové velikány, které do té doby znal jen z televize. Množství filmů, které se zde natáčely nebo v nich byl NY ztvárněn přesahuje závratné číslo 1500. Na těchle mrakodrapech jsem odpozorovala jednu zvláštní věc. Čím více se k nim blížíte, tím větší je pravděpodobnost, že je ztratíte z dohledu a vůbec k nim nedojdete. Ty nejslavnější se mi podařilo objevit cíleně, na ty další jsem narazila náhodou a tak můžu říct, že díky dobré mapě a orientačnímu smyslu, který na tom nakonec nebude až tak tragicky, se mi podařilo zhlédnout všechno důležité, co Manhattan nabízí.

Třeba „Flatiron building“ přezdívalou žehličku (název asi netřeba objasňovat 😉 ).

Po necelých dvou hodinách chůze jsem se ocitla na jižní části ostrova. V parku tam postávala skupina dobrovolníků, lovící kolemjdoucí, snažicí se je zasvětit do svého boje proti rasové nerovnosti a diskriminaci kvůli sexuální orientaci v USA. To víte, že si mě taky odchytli. Tak jsem je teda nechala udělat mi krátkou přednášku o tragicky vyhlížející politice Donalda Trumpa, zašmátrala něco v peněžence a zase pokračovala dál, dokud jsem se nedostala k místu, kde dříve stály „dvojčata“ World trade centre. Roku 2014 byla na místě tragédie dostavěna nová budova „One World Trade Centre“ nebo taky přezdívaná“Freedom Tower“, která je nyní se svými 541 metry nejvyšší budouvou města a ne náhodou ji navrhl stejný architekt, který vytvořil taky Burž Chalifu – nejvyšší budovu Dubaje i celého světa.

Od Freedom Tower to bylo jen coby kamenem dohodil k přístavu na Jižní části ostrova – Pieru A, který je zároveň nejstraším přístavem celého města. Už z dálky byly vidět nekončící davy turistů, kteří čekali na výletní lodě, které by je převezly na v dálce se vykreslující „Liberty island“, na níž stojí Socha Svobody. Lístky byly na ten den již beznadějně vyprodané, rezervaci je třeba udělat dopředu. Dobré vědět pro příště, kdybych se tam třeba rozhodla vydat.

Byl největší čas začít se vracet zpátky. Aniž bych o tom věděla jsem prošla přes Wall Street – finanční centrum světa až na druhou stranu Manhattanu odkud se naskytl ten nejlepší výhled na Brooklyn Bridge, který přes řeku East River spojuje čtvrť Manhattan s Brooklynem. Pokud chcete nějakou nudnou informaci – most se tyčí 85 m nad vodou. Pokud chcete užitečnou informaci – procházka přes most je jednou z nezapomenutnelných a jednou z mála věcí, které můžete v New Yorku zažít zadarmo. A teď trošku kuriozit! Až 30 lidí při výstavbě mostu zahynulo. Včetně samotného designéra který zemřel jen 3 dny poté, co byla zahájena výstavba. Někteří z mostu spadli, jiné smetly padající části konstrukce. Pak tady byly nemoci. Pilíře mostu bylo nutné zavést do země a dělníci, pracující hluboko pod vodou zřejmě čelili dekompresi, ze které už se nevzpamatovali. A jen asi týden po slavnostním otevření mostu došlo k další tragédii, kdy na povrch vyšla fáma, že je stavba nestabilní a hrozí její zřícení. 20 000 lidí co v té době bylo na mostě propadlo panice při které bylo několik desítek ušlapáno. Docela krvavá historie jinak architektonicky moc pěkně provedeného mostu ;).

Zpáteční cestu už jsem se snažila co nejvíce uspíšit, takže se mi podařilo trošku ztratit v China Townu, kde žije největší  komunita mimo území Číny, čítající skoro 850 000 lidí.

Že mám více štěstí než rozumu se mi opět potvrdilo, když se mi podařilo najít i pro mě dvě další nejvýznamnější stavby New Yorku. Ústřední kancelář OSN, tyčící se na pravé straně ostrova hned u řeky, kde se od roku 1952 – od jeho založení odehrávají důležitá rozhodnutí za účelem zlepšení životů lidí po celém světě. Další kanceláře mohout být nalezeny v Ženevě, Nairobi a ve Vídni, ale tahle v NYC je ta nejvýznamnější.

Zvony v dálce ohlašovaly, že se blížím k poslední zastávce dne. Rockefellerovu centru – komplexu obchodních budov, které byly vystavěny díky bohaté rodině Rockefellerů, ve své době jakýchsi mecenášů města. V dnešní době a obzvlášť v období Vánoc je oblast známá hlavně pro rozsvěcování vánočního stromu, který se tyčí nad sochou Promethea a pod nímž se každoročně vytvoří kluziště, lákající k zimním radovánkám.

Docela hotová, ale spokojená, že jsem toho tolik stihla jsem se úspěšně došourala zpět do pohodlí hotelu s vědomím…neee, a za pár hodin to začne všechno nanovo 😀 . Ale ono to celé noční vstávání a argumentování s neinteligentními cestujícími stojí za to. Snad mě sem osud…nebo minimálně můj roaster ještě někdy zavane. Pořád je toho spoustu co objevovat. Příště třeba Central Park ;).

Šťastný Nový Rok všem 🙂

9.1.2017, Dubaj, UAE