Mrazivé Chicago

Kdysi už jsem se zmiňovala, že úplně nejnáročnější – co se pasažérů týče, jsou pro mě osobně indické lety. Jako cestující jsou hodně nároční na služby, které očekávají (cena by měla být úměrná tomu, co dostanete zpátky) a někdy je s nimi těžší domluva. A to nejen díky jazykové bariéře, ale hlavně kvůli odlišné mentalitě a přístupu, jaký zaujímají. Takže si představte takovou cestu do Mumbaje, která ale místo tří hodin trvá hodin 15! Tak přesně takhle to vypadalo na letu do Chicaga, který jsem nedávno absolvovala. V Americe obecně žije velké množství Indů, kteří svou domovinu opustili ale pravidelně se do ní vracejí. Emirates je navíc společnost, nabízející pravidelné spoje do všech větších indických měst několikrát denně s jediným pohodlným přestupem v Dubaji, takže není s podivem, že je hojně využívaná. Nebudu tak přehánět, když řeknu, že jsme se za těch 15 hodin nezastavili. Na druhou stranu se mi podařilo vidět z výšky 10 kilometrů Grónsko a podívat se do další Americké destinace. A to se vyplatí :).

O tom, že je Chicago opravdu multikulturní, jsme se mohli přesvědčit už na letišti. Policista Tomasz, který mi kontroloval pas i přes svůj dokonalý americký přízvuk nezatajil polské jméno. A sotva jsme se jen na chvilku s Luckou – naší slovenskou supervizorkou zakecaly ve své mateřštině, nás česky oslovila paní z pozemního personálu s tím, že tady s manželem žije už 25 let, ale původem je z Olomouce. I když hlavními etnickými skupinami jsou tady Indové, Číňané a Mexičané, najde se tu i velká populace Irů, Němců, Poláků (dokonce největší mimo Varšavu), Čechů i Slováků. Jeden Čech – Antonín Čermák byl na 3 roky dokonce i starostou města.

Na hotel jsme se dostali někdy po 4 hodině středoamerického času a každý normální člověk by po takovém výkonu mířil do postele, což byl i můj původní plán, kdyby Lucka nepřišla s tím, že ten večer hrají BlackHawks, místní sportovní elita. Ve světovém hokeji se zas tak (potažmo vůbec!) nevyznám, ale i takovému nevzdělanci jako jsem já bylo jasné, že vidět naživo hru NHL se jen tak někomu nepoštěstí. „Hell yeah!“ a šla jsem do toho. V 7 jsme se tedy dostali na Chicago stadium, při bezpečnostní kontrole prokázali, že dovnitř nepašujeme žádné zbraně či drogy a ocitli se v pravém davovém šílenství. Kam se člověk podíval, obklopovali ho fanoušci v červených a bílých mikinách, bundách či dresech s potiskem indiánské hlavy – symbolem Černých Jestřábů.

Energetizující hudba z repráků hrála na plné pecky a fast foody praskaly ve švech. Pravého amerického hamburgra s pořádným kotlem hranolek jsme si dali i my (ne že by bylo moc na výběr) a vydali se hledat naše místa. Po vedlejším schodišti jsme se vyškrábali až na samý vrcholek stadionu, otevřeli dveře a nás zavalila vřava hudby, světel a vzrušeného křiku. Ze závratné výšky jsme měli otevřený výhled na celý prostor, který bez pár stovek pojme až 20 000 diváků. Stadion byl vystavěn tak strmě (to aby měl každý z přísedících co nejlepší výhled), že připomínal hlubokou mísu, jejíž dno pokrývala ledová plocha, která v prostoru až zanikala, jak vypadala malinká. Atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet. Jen pár dalších minut skandování a na kluziště už přisvistěli domácí hráči i rivalové – tým Jets z Kanadského Winnipegu. Zpěvák zazpíval nejdříve Americkou a potom Kanadskou hymnu a najednou byl celý stadion jako projev úcty na nohou. Ještě pár proslovů a písniček k vyburcování davu a hra byla jedním krátkým pískotem zahájena. Nejdřív trošku nesměle, poté však zostra začal puk klouzat po ledu takovou rychlostí, že jsem ho ani nestíhala sledovat a z hráčů se staly jen rozmazané šmouhy.

V první třetině dostal domácí tým hned dva góly. Fanoušci byli znatelně zklamaní, ale snažili se to nedávat najevo. Na konci prví třetiny se hráčům Blackhaws podařilo prokličkovat soupeřovou obranou a zasadit tak gól, který snížil stav na 2:1. V pauze na led vbruslily slečny s lopatami oděné v minisukních a ladnými pohyby se daly do úklidu přebytečné ledové tříště. V druhé třetině Jestřábi vyrovnali na 2:2 a poté přidali ještě jeden gól, čímž se domácí tým dostal do vedení a stadion explodoval. Tady hokej není jen sport. Je to životní styl a žijí ho všichni, dokonce i nemluvňata! V začátku poslední třetiny se puk nějakým způsobem dokutálel do branky domácích a Jets tak vyrovnali. Po chvíli přidali ještě jeden gól a definitivně tak zmařili naděje domácích. Do konce utkání zbývalo ještě pár minut a když už si fanoušci mysleli, že to nemůže být horší, Jets přidali ještě jeden gól a ukončili tak utkání ve stavu 5 – 3. Několik minut před koncem, když už bylo jasné, že to ten večer domácí bohužel projedou, se fanoušci začali zvedat ze sedaček a šinout se k východům, pravděpodobně aby se vyhnuli zácpám. Tak to se mi nelíbilo. Když už fandím, tak zůstanu se svým týmem v dobrém i ve zlém od začátku do konce, no ne?

I když jsem už únavou ke konci hry chtě nechtě začala klimbat, ve výsledku to určitě stálo za to a vím, že šlo o zážitek, pro který by většina zarytých hokejových fandů zabíjela.

Po lahodném spánku, který jsem teda potřebovala jako sůl, jsem si to namířila rovnou na snídani a náhodou jsem tam narazila i na 4 další členy svojí crew. Právě se domlouvali, že si za hodinu dají sraz a vyrazí do centra. Jako na zavolanou! Ve smluvený čas jsme se všichni sešli v suterénu a nasedli do Uberu (taxíku, co si objednáte a rovnou zaplatíte přes mobilní aplikaci). Ještě do minulého roku jsme měli hotel v centru, layover nicméně nebyl 50 hodin jako teď, ale jen 24. Po zdlouhavém procesu stěžování si, že tohle je vykořisťování, (vždyť 24 hodin není dost ani na to, abyste se vzpamatovali z časového posunu) byl layover v Chicagu prodloužen na současnou délku, společnost však změnila hotel z toho v centru na ten stávající, který je hned u letiště a je tak znatelně levnější. Cesta do města tedy autem trvala skoro hodinu.

Chicago se nachází ve státě Illinois u břehu Michiganského jezera a s takřka 10 miliony obyvatel je třetím nejlidnatějším městem – hned po New Yorku a Los Angeles. Díky velkému množství parků se mu přezdívá „City in the Gardens“ Město v zahradách a pan taxikář nás vyhodil v tom nejznámějším z nich: Millenium Parku. Město má ještě jednu, možná známější přezdívku: „Windy City“ Větrné město. Že si tenhle status obhájí jsem se utvrdila hned po vystoupení z taxíku. Vítr foukal tak silně, že mi z hlavy málem odvál čepici a zima byla větší než v ruském filmu (ve skutečnosti bylo jen něco kolem -6 ale ten vítr to dost zhoršoval). Jen kousek od místa, kde jsme vystoupili se nacházela jedna ze zajímavostí města – „Cloud Gate“ socha amerického umělce indiánského původu, která je vyrobena z nerezové oceli a je vyleštěna tak dokonale, že v sobě odráží panorama města. Nikdo ale soše díky jejímu typickému tvaru neřekne jinak než „fazole“.

Po různých fotografických experimentech jsme se rozdělili na dvě skupiny a já tak zůstala jen s jednou společnicí z Ukrajiny a kolegou z Indie. Zkřehlí jsme se vydali k západní části města, k Buckinghamské fontáně, která je replikou jedné z fontán ve Versailles a svým uskupením připomíná siluetu svatebního dortu. V létě se každý večer rozsvítí barevnou světelnou show, za naší návštěvy nicméně byla vyschlá. (No jasně, z té kosy by voda zmrzla a poničila potrubí). Taková zima jako tady mi letos ještě nebyla! Nevydrželi jsme to moc dlouho a po čase jsme se vždycky museli jít schovat do některého z obchodů se suvenýry. Nakonec jsme to takhle doputovali k Willis Tower – svého času nejvyšší budově světa.

Stavbě se přezdívá taky „Sears Tower“ sežehnutá věž, a při pohledu na barvu věže se není čemu divit. Je vystavěna v zajímavém pyramidovém stylu, kdy se široká základna do výšky postupně zužuje. Nejdřív jsem se sice zdráhala ale záhy souhlasila s tím, že se na vrchol stavby vyjedu podívat spolu se svými kolegy. Do skydecku jste se museli nechat vyvézt celkem třemi různými druhy výtahů, na které se i s tak malým počtem účastníků dělaly dlouhé fronty, takže ve výsledku to zabralo velkou spoustu času. Vzhledem k zimě, která ale panovala venku nám to ani nějak zvlášť nevadilo. Viditelnost toho dne nebyla nejlepší, a tak člověk nedohlédl moc daleko. Z výšky 440 metrů šlo ale krásně pozorovat pravidelnost, s jakou bylo město vystavěno. Chicago obecně nemá moc dlouho historii. Město bylo založeno tak, že se v roce 1673 dva francouzští cestovatelé rozhodli na močálovitém břehu jezera založit dočasnou základnu, kterou začali využívat lovci a prodejci kožešin. O století později už byla zřízena stálá obchodní stanice, která díky své strategické poloze brzo získala na důležitosti. Na začátku 19. století zde americká armáda postavila pevnost a v roce 1837 bylo město oficiálně založeno. Od té doby se Chicago stalo důležitým dopravním uzlem a průmyslovým centrem.

Dolů to snad trvalo ještě déle než nahoru. Mariana s Abim se začali dožadovat, že mají hlad a nejraději by to zakotvili v nějaké restauraci, tak jsem je nasměrovala zpátky do parku, ze kterého jsme přišli a sama jsem se vydala na opačný konec města, podél Chicago River, kde v určitém úseku byla vybudována kolonáda, po níž se dalo krásně projít kolem řeky. Z obou stran řeku lemovaly vysoké moderní mrakodrapy a výsledek vypadal hodně zajímavě. Možná jste slyšeli o události, kterou tady ve spojení s řekou místní každoročně pořádají. Tím, že se ve městě nachází velká irská menšina si příslušníci tohoto národa chtějí připomínat pro ně asi nejslavnější svátek – Den svatého Patricka. V tento den je řeka zbarvena do zelena (doufám že jen nějakými eco-friendly barvivy) a dotváří tak atmosféru festivalů a průvodů, které městem prochází. Zelená sice řeka v mé přitomnosti nebyla, ale procházku jsem si užila i tak. Říčka po chvíli ústí do Michiganského jezera, přesně u Navy Pier – přístavu, který se proslavil množstvím parků, obchodů a zábavního parku. Na jeho prozkoumávání už jsem však neměla čas ani sílu, a po břehu jezera jsem se vydala zase ke kavárně, kde jsme se měli sejít na cestu zpátky. V hlavním doku byla zakotvena jen jediná výletní loď, u níž si nejsem jistá, jestli v přístavu nezamrzla. Při pohledu na ledové kry se mi nějakým nedopatřením vybavily scény z Titanicu a raději jsem nepřemýšlela, kolik má voda stupňů. Vítr skučel s neutuchající silou a venku jsem až na hejno divokých kachen, které si to štrádovaly podél jezera, nepotkala ani živáčka. Jako rampouch jsem to včas stihla na místo setkání a po chvíli už se s vděčností uvelebila ve vyhřáté sedačce Ubera, který nás odvezl zpět.

Následující dopoledne bylo tak akorát na to, aby se člověk pořádně dospal a dočerpal síly na další dlouhý let zpět do Dubaje. Už z autobusu jsme slyšeli nepokojný, zlověstný hlas davu, který – jak jsme později zjistili, patřil demonstrantům, protestujícím vůči politice nově zvolené hlavy státu. V pátek byl na popud Trumpa schválen zákon, který zamezuje lidem ze sedmi vytipovaných zemí, konkrétně z Iráku, Iránu, Syrie, Yemenu, Súdánu, Libye a Somálska zákaz vstupu na území USA.

A tohle bude pravděpodobně jen jeden z tahů nového prezidenta, který se nějak netají svými tvrdými postoji vůči imigrantům. Tak uvidíme, co Donaldova nová politika v blízké budoucnosti pro Ameriku a nakonec pro celý svět přinese. Protože tady už neexistuje jen „oni a jejich problémy“ a co ovlivní jedny, nakonec ovlivní všechny.

31.1.2017, Dubaj, UAE