Když je toho trochu moc
Většinou zážitky z letů nesdílím, asi mi nepřijdou natolik zajímavé, aby někomu stály za přečtení ale poslední let z jedné Africké destinace byl natolik „pestrý“ že o něm pár řádků napíšu.
Všechny lety začínají stejně. Na začátku se provede safety search kdy se celá kabina prohledá, pro případ že by v ní byly ukryty nějaké nežádoucí předměty (od zapomenutých dokumentů a mobilů přes předměty schované záměrně, jako obálky s penězi či drogy…může se stát).
Poté v plné parádě nastoupíme na značky a vítáme cestující. Někteří jsou soběstační, jiní potřebují pomoct s nalezením sedadla nebo místa pro zavazadla. Některé dámy jsou tak objemné, že mají problém projít uličkou a já končím připlácnutá na dveře toalet. A jsou určité destinace kde, jakoby snad žádná regulační pravidla neplatila a každý pasažér si s sebou mohl přinést 3 metrové kufry. Soudím, že zdravý rozum každému našeptá, že pokud omezený prostor zaplácne svými hala bala pohozenými taškami, pro nikoho dalšího už místo nezbude. Někteří jedinci ale bohužel nedostatkem zdravého rozumu trpí, a pak to všechno musíme přeskladávat jako tetris. Možná maličkost, ale když to takto udělá každý druhý, člověk se u toho pěkně zapotí. UF. Všechny zavřené úložné prostory znamenají malé vítězství.
Poté následuje přehrání bezpečnostního videa, kdy by už cestující MĚLI sedět připoutaní na svých místech a oči mít nalepené na obrazovce, páč, pokud z nějakých důvodů je nutné začít evakuovat (a takové případy nastávají, ne že ne) docela se hodí vědět, kde máte nejbližší únikový východ. V tom se mladá paní sedící přede mnou začne dožadovat přístupu na toaletu, jelikož její malá ratolest do plín právě pustila nelibě vonící dáreček. Malý černoušek vypadá v klidu, takže paní žádám, jestli by s tím nemohla počkat až po vzletu. Naléhavě na mě ale kouká a vypadá neodbytně, takže ji toaletu odemknu, ale zdůrazňuji že má asi tak 3 minuty než ji budu muset poslat zpět na místo.
Mezitím se u mých dveří 3 chlapící o něčem urputně dohadují. Podotýkám že francouzky, takže nemám tušení o co jde. Chvilku na ně koukám, jestli si všimnou že se v danou situaci chovají značně nevhodně, ale jsou ve svém světě. Mírně je tedy požádám, aby se každý vrátil na své místo, a debatu si nechali na později. Přikývnou, ale v hádce pokračují dál. Následně je požádám ještě dvakrát, pokaždé s o něco odstupňovanější nepříčetností v hlase. Konečně si sedají, ale jeden z nich na mě civí, jako bych právě urazila člena jeho rodiny, a dožaduje se francouzsky hovořícího člena posádky. Uklidňuji pána, že hned po vzletu za ním pošlu kolegu a ať už má jakýkoliv problém, vyřešíme ho.
Bezpečnostní video skončilo a je čas zajistit kabinu pro odlet a poslat potvrzení do kokpitu, že jsme připraveni k odletu. Jenže paní s miminem je pořád na toaletě a nám dochází čas. Klepu tedy na ni, ať se urychleně vrátí na sedadlo a po odpovědi „OUI, OUI“ pokračuji v zajišťování kabiny. Dalších pár minut ale uběhne beze změny. Už důrazně tedy na paní klepu aby si šla sednout, bez odpovědi. Vedle mě zvoní telefon. Volá mi supervizor, cože se to děje, že jsme na ranveji a potřebujeme poslat pilotům potvrzení k odletu. Vysvětluji situaci a že se s tím snažím vypořádat. Znovu na paní klepu, odpoví s náznakem stresu v hlase, ale nevypadá, že by se v nejbližší době chystala vyjít. Chtě nechtě tedy otevírám dveře a řvoucí chlapeček na mě kouká tak, jak ho pán bůh stvořil s prdelí pomalovanou oním dárečkem. Nekopromisně jí oznamuji, že v jakékoliv fázi se tento úklid nachází, musí si sednout a dokončit to po vzletu. Vykuleně na mě kouká, ale otírá synkovi zadek a konečně jde na místo. Zamykám tedy dveře toalety a úlevně se svaluji na svůj jump seat. Teď už je snad vše v pořádku, ale jak koukám na tu paní, nemá extra bezpečnostní pás, kterým musí být každé na klíně sedící dítě připoutané. S myšlenkou že to snad není pravda letím na druhý konec letadla pro pás a připoutávám malého nezbedu k matce – což měla být starost kolegyně, v jejíž aeře se tito cestující nachází. Mezi tím se jedna z těch dosti objemných paní zvedá. Právě TEĎ se rozhodla vyjít si na procházku. Doslova na ni zařvu, ať si okamžitě sedne a sakra si zapne ten pás.
Všichni jsou připoutaní a posíláme checks k odletu. Na chvilku si oddychnu, než na mě promluví další cestující sedící přede mnou. Vypadá na Francouze ve středním věku a s ukřivděným a dosti nakrknutým výrazem mi sděluje, že si nemyslí že je to zrovna hygienické, aby matka nasazovala dítěti plínu v kabině a že neplatí tolik peněz, aby s prominutím čichal „someones shit.“… „Lituji ale co byste chtěl, abych udělala? Bezpečnost je na prvním místě a dítě už je čisté“ debile…(to debile už si jen pomyslím). Panáček si může být jistý tím, že už jsem na letech zažila daleko větší nechutnosti. Dítě mezi tím nepřestává řvát.
Chvilku vstřebávám předešlé události, než je signál s bezpečnostními pásy vypnut – což pro nás znamená že jsme propuštěni k servisu. Jdu odemknout toalety a uklidit tam zbytek svinčíku, které po sobě malý nezbeda zanechal. Mezi tím mě osloví asi 6 cestujících s tím, že jim chybí deky a sluchátka, o kterých jsem si ale stoprocentně jistá, že si je sami někam zašantročili, protože jsem je na ty sedačky před boardingem vlastnoručně pokládala. Ale nic, jdu pro dotazované věci, než se onen franzouzsky hovořící chlápek s kdovíjakým problémem dožaduje mojí pozornosti…“Ano, ano, kolegyně už je na cestě za vámi.“ Znovu ho ujištuji. A co že měl onen pán za starost? Prý údajně „položil“ (já říkám ztratil) svá velmi drahá sluchátka na sedačce, která mu nebyla přidělena a musel se z ní přesunout a teď je nemůže najít. A obviňuje z toho NÁS, protože jsme před odletem tak spěchali, že jsme ho nenechali sluchátka najít a teď už se mu to pravděpodobně nepodaří, když jsou všichni cestující na palubě. S kolegyní tedy jdeme ony sluchátka hledat a dokonce i děláme hlasové oznámení pro všechny cestující, pokud někdo sluchátka najde, ať se ozve některému členu posádky. Samozřejmě sluchátka nikde nebyla k nalezení, PROTOŽE ten potížista si je sám skopnul pod svou originální sedačku a následně je náhodou našel.
AAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!
Začínáme připravovat servis, bohužel já svým kolegyním nepomáhám protože jen vejdu do kabiny, ze všech stran mě bombardují požadavky, typu: „water, water!….mango juice!….red wine!….double whiskey with ice!…obsloužím jednu rundu a letím se schovat zpátky do kuchyně, jenže mě zavalí další objednávky. Kolega na mě ironicky hledí a říká ať toho nechám, že tady lítám jako uragán. Jízlivě se ho ptám jestli to třeba nechce vzít za mě.
Začínáme servis. Onen dotěrný kolega přede mnou bere bar a já za ním vozík s večeří. Dnes máme (překvapivě) kuřecí nebo hovězí. Klasicky však catering doručil 70% jídel kuřecího a jen 30% hovězího, takže nikdy nevyjde na všechny to co by si přáli. A hádejte, kdo to slízne… Páreček Indů se dožaduje vegetariánského jídla, ptám se, jestli si ho předtím objednali. Říkají že ano. Volám tedy do kuchyně supervizorovi, abych se na jídla zeptala. SAMOZŘEJMĚ ŽE SI JE NEOBJEDNALI! Proč sakra lidi lžou? Další důležitě se tvářící paní zase nevyhovuje ani kuře ani hovězí a chce po mě ať zkontroluji, jestli nejsou ještě jiné možnosti. Znovu tedy volám do kuchyně, jestli nám nezbyly nějaké special meals „ne, nezbyly“ odpovídá supervizor a zavěšuje. Smůla. Chodím vzhůru dolů jako idiot a kolega za mnou na mě kouká, jakože mi to trvá moc dlouho a svým výrazem dává jasně najevo: TY ZA TO MŮŽEŠ!
Mimo jídel nabízím také omezený výběr nápojů. „Dáte si něco k pití? mohu vám nabídnout ananas, mango juice, water or red wine“… „ORANGE JUICE“….!!!!… „Pane, pro teď mám pouze ananas, mango juice, water or red wine, všechno ostatní bude na baru….“OK, give me COCA COLA!“…
A proč se mě na tomhle letu všichni ptají na ponožky, které v economy class stejně nemáme?!
AAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!
Celý servis místo dvou hodin nakonec trvá hodiny 3 a celé už je to strašně vleklé a unavující. Mezi tím se asi 6 lidem neúspěšně snažím připojit mobil k internetu a musím vysvětlovat, proč nefunguje. Když se snažím s mobilem pomoct jedné dámě, vyskočí na mě poslední načtená internetová stránka, kde jedna docela známá americká celebritka v nějakém dosti odvážném pornu ve všech myslitelných polohách obšťastňuje svého hereckého kolegu…Už se jen směju.
Většina letů probíhá docela v poklidu, ale občas jsou tu takové jako tento, kdy si člověk říká, že v zákaznickém sektoru už v životě pracovat nebude a že pokud by šlo otevřít dveře letadla a vyskočit z něj, s chutí by to udělal.
8. 4. 2018, Dubai
