Brighton – pobřeží Londýna

Poslední let mého „reserve“ měsíce zamířil do starého dobrého Londýna. Letiště v Gatwicku nás přivítalo typickým britským počasím: teploty se nevyšplhaly na více než 15 stupňů, zatažené nebe už už hrozilo opravdovou průtrží mračen. Léto tady bylo zřejmě nenávratně pryč.

Ani nevadilo, že jsem si před odletem nemohla nic naplánovat. Už dlouho jsem měla v hlavě nápad vypravit se do Brightonu, pokud bych někdy měla dostat let do Gatwicku. Hotel v Crawley kde jsme po dobu našeho layoveru pobývali se nacházel v příhodné lokaci hned u nádraží, nebylo tedy nic jednoduššího než nasednout na ten správný vlak a po jednom přestupu a 40 minutách už jsem se nacházela v jednom z nejjižnějších měst Anglie.

Brighton patří v Británii k oblíbeným přímořským letoviskům, kam Londýňané jezdí vyhledávat zábavu a na ostrově nikdy nedostupné Slunce. Podle statistik je Brighton jedním z nejšťastnější a nejvíc „cool“ měst celého Spojeného Království. Všude na ulicích jsem si všímala pestrobarevných vlajek v barvě duhy. Až později jsem se dočetla, že je Brigton spolu se San Franciscem a Sydney nejvíce „gay friendley“ městem na světě. Například v části zvané Kemp Town vlastní komunity gayů řadu kaféček, barů a knihoven.

Na každém kroku město křičí extravagancí. Na jedné straně tady naleznete „chique“ butiky s kontroverzní módou v oblasti Lane, kde jsou zdi zdobené nejrůznorodějšími grafitti které kdy možná uvidíte.

Od nádraží se dá k moři dostat po jediné ulici za méně než 15 minut chůze. Pláže, pro které je Brigton tak známý nepokrývá písek, nýbrž směs barevných oblázků nejrůznějších velikostí. Kolonáda byla zaplněna běhajícími dětmi a místními, snažící se o zachycení posledních letních paprsků. Ledové kapky Lamanškého průlivu daly tušit, že na koupání už to opravdu nebude. Sedla jsem si na vyhlazené kamínky a chvíli pozorovala dění okolo sebe. Skotačící děti, páry tisknoucí se v objetí, divoké vlny rozbíjející se o pobřeží, zanechávající za sebou jen bělavou pěnu – vzpomněla jsem si na pohádku o Malé mořské víle. Někdo tady zapomněl knihu…že by nečekaný dárek pro nové návštěvníky? Jen kousek ode mě do moře vybíhalo molo Brighton Pier s lunaparkem – nejznámnější turistickou atrakcí celého Brightonu.

Na druhé straně upoutávalo pozornost molo zcela jiného rázu. West Pier patřil k významným památkově chráněným molům, dokud jej v roce 2003 nezasáhl ničivý požár, jenž za sebou zanechal jen ohořelou kostru konstrukce. Ač v dezolátním stavu molo dodávalo místu jakýsi magický nádech a v záři zapadajícího Slunce působilo tajemně až zlověstně.

Pomalu jsem přežvykovala croissant, určený ke svačině a přemýšlela si, když tu najednou do mě z boku vpálí rána, jako kdyby mě někdo udeřil míčem. Zaskočeně se snažím určit, co se to děje. Že by mě některé z pohrávajících si dětí vážně trefilo balonem? Nic takového. To se jen jeden z racků, kterých se tady ve vzduchu prohánělo desítek rozhodl ukořistit moji sváču. A že se mu to povedlo! Z croissantu zbyla jen půlka a mě oči pro pláč.

Většina historických budov v Brightonu pochází z Viktoriánské éry. Ukrývají v sobě řady muzeí, kin a galerií, kterých je zde nepřeberné množství.

Zcela jinou tvář města pak odhaluje návštěva Královského Pavilonu. Tento architektonický klenot, který v sobě nezapře orientální Indické rysy (kolonialismus zřejmě působí i obráceně) po třech zdlouhavých etapách dotvořil známý architekt John Nash v roce 1820 k oslavě korunovace tehdejšího Prince z Walesu na Krále Jiřího IV. Uvnitř je pavilon nevšední především svými neobvyklými interiéry s množstvím čínských doplňků a ozdob. Později v roce 1845 už královna Viktorie nebyla pavilonem tak okouzlena a prodala ho městu za pouhých 50 000 liber. Palác byl městem využíván jako místo společenského vyžití pro příslušníky vyšších sociálních vrstev. Dnes je Pavilon, obklopený rozsáhlý parkem volně přístupný široké veřejnosti a v jeho travnatých zákoutích si můžete uspořádat piknik i vy.

Očekávejte vůni rozkvetlých květin, zpěv ptáků a místních umělců, jejichž zpěv k vám z ulic bez pochyby pronikne a poskakující veverky, které jsou tak ochočené, že klidně dohopkají až k vám. Mě se s pomocí jednoho postaršího pána, který tady tráví volné chvíle a zná potřebné fíglem podařilo dokonce i jednu veverku nakrmit. Pro oříšek si přišla až ke mně a jak Britové s oblibou říkají „Made my day“ (zlepšila mi den).

Na závěr musím k Brightonu dodat, že jsem nikde jinde nepotkala tolik výstředně vyhlížejících lidí na jednom místě. Vyzáblé slečny se silným makeupem, vlasy nabarvenými na modro či na růžovo s obličeji prošpikovanými piercingy, stejně vyzáblí cápkové s vlasy dlouhými a nejspíš několik týdnů nemytými nebo pro jistotu s vlasy vůbec žádnými, odění do výstřelků, které byly naposled v módě snad v době Beatles.

Summa summarum pokud uvažujete kam za pouličními umělci, divokým mořem a nebojácným zvířectvem – tak jedině do Brightonu.

11. 9. 2019, Dubaj