Barvy domova

Uvažovala jsem jak tenhle článek pojmout a jestli se o něj vůbec nějakým způsobem pokoušet, ale nějak to zkusím, a uvidíme, co z toho bude :). Teď se přeneste v čase o takové tři týdny zpátky … 28 říjen … ještě před Kuala Lumpur a Cape Townem … byl to zrovna ten den, kdy jsem se vrátila z Bangkoku po týdenním výletu … máte? Takže 28. asi v jednu v noci jsem se dostala z Bangkoku do Dubaje a následující den v sobotu jsem měla naplánováno chytnout letadlo, které by mě zavezlo po dlouhých 8 měsících domů – do Prahy.Umíte si představit ten zmatek, kdy po překročení asi 9 časových pásem, 7 hodinovém letu a 6 hodinách spánku víte, že musíte ještě balit a nachystat všechno tak, abyste následující den vstali v 5 ráno, stihli tak letadlo v 9 a přežili dalších 7 hodin na palubě a 4 hodiny ve vlaku? uf, až moc čísel :D.

No každopádně jsem ten den tak trošku jako v transu začala házet věci hlava nehlava do krosny, než mi došlo, že ať už se budu snažit sebevíc, všechno do ní prostě nenarvu. Tak jsem to zase všechno v klidu vyházela a přeskládala do kufru. Nebudu ani vypočítávat, kolik věcí jsem v Dubaji zapomněla, ale tak nějak se mi podařilo chytnout z ubytování autobus na head quaters a z něho potom metro na letiště. Vše jsem stihla s dostatečným předstihem a – je to paradox – ale poprvé od příjezdu do Dubaje jsem se dostala na své domovské letiště. Při jakémkoliv letu nás autobus zaveze rovnou až k letadlu a tak se fyzicky nedostanu ani do příletové haly. No nedalo se popřít že to tam mají všechno načančáno v pravém arabském stylu kdy se musí všechno blýskat a vypadat oslnivě….Tak jsem tak přemítala, ke které přepážce dojít abych si mohla odbavit kufr když za sebou najedou uslyším….“Kurvaaa, jak to tady maj voznačenýýý, to snad neni možným“….pecka, Pražáci..to člověk pozná že jede domů…

Po odbavení je tady ještě nutno projít asi dvěma pasovými a několika dalšími bezpečnostními kontrolami. Chvilku jsem jen tak bloumala po letišti, skočila se podívat do duty free….(balíček bonbónů za pětikilo?! Tomu říkáte bezcelní zóna?!)…tak jsem jen našla svůj gate a svalila se na sedačku hned vedle velice česky vyhlížející paní…Se skupinou ještě dalších třech přítelkyň se vracela z Mauriciu, kde byla na svatbě své dcery….a pak že Češi nemají prachy :D.

Boarding začal na čas a tak jsem se poprvé dostala na palubu Airbusu 380 společnosti Emirates jako pasažér. Zvláštní pocit. Sedadlo jsem měla strategicky umístěné hned u galley, takže jsem mohla práci crew pozorovat hned z první řady. Na letu jsem napočítala asi 2 členy posádky a 2 supervizory, o kterých jsem si byla jistá, že to jsou Češi…Jeden z nich ke mně dokonce osobně přišel přivítat a popřál mi hezkou cestu domů (na seznamu pasažérů jde totiž vždycky vidět, jestli je na palubě někdo ze zaměstnanců), co vám budu povídat, cítila jsem se jako VIP :). Seděla jsem hned vedle takového českého páru asi ve věku mojí mámy a táty. A znáte to, takové ty seznamovací řeči o počasí, kterými chcete začít nevinnou konverzaci…zeptala jsem se té paní, jestli náhodou neví, jaké je u nás počasí….“určitě hnusně, jak jinak“… 😮 …že bychom ten negativismus fakt měli zakódovaný v DNA?!….ale tak horké to nebylo, paní se s manželem zrovna vracela z dovolené z Malediv, takže je jasné že po 35 stupních vás české pozdně říjnové počasí úplně nenadchne. Jak jsem tak veškeré to dění pozorovala ze sedadla zdálo se, že crew v podstatě ani nic nedělá. Celá ta práce na první pohled není vidět a až v zákulisí si člověk uvědomí, co vše se skrývá za pohodlným letem.

S úsměvem jsem si dopřávala veškerých privilegií, kterých se cestujícímu může dostat. Vyzkoušela jsem většinu vín z baru, včetně drinků o kterých většina lidí ani neví, že je na palubě máme :D. Po zbytek letu jsem se pokoušela najít Dory a povídala si s tím českým párem od vedle. Nakonec se ukázalo, že to jsou fajn lidi :). Upřímně jsem ale byla docela ráda, když let skončil. S tím zdřevěnělým zadkem jsem si říkala, že cestujícím opravdu nezávidím. Jako pracujícímu vám čas na palubě ubíhá úplně jinak, jakoby 3x zrychleně a zrovna Praha patří k těm letům, kdy se nezastavíte od začátku do konce. O půl 2 už česká letuška hlásila, že přistáváme na mezinárodním letišti Václava Havla v Praze a mnou projela vlna vzrušení. Rychle jsem pobrala batoh a uháněla ke dveřím, na letišti vyměnila nějaké libry (protože v peněžence jsem neměla ani korunu) utíkala vyzvednout kufr a najít autobus, kterým bych se dostala na vlakáč. Ha! Našla jsem ho na první pokus 🙂 potěšeně jsem podala panu řidiči dvoustovkovou bankovku, ale úsměv mi zmizel hned potom, co na mě vybafl „v ještě větším by to nešlo?!“ 😮  tak pardon no….trošku sklesle jsem se i s tím obřím kufrem odbelhala k volnému sedadlu a smutně uvažovala, co se to s lidmi v téhle zemi (nebo minimálně v Praze) děje. Náladu mi zvedla dvojička cestovatelů, vedle kterých jsem si sedla. Šlo o dvojici – otce se synem, kteří se zrovna vraceli domů na Moravu, kde z Káthmándú v Nepálu tři měsíce zdolávali Himaláje. Vyzařovala z nich úplně jiná energie. Já to říkám pořád. Cestování dělá lidi šťastnější.

Vše šlapalo jako podle hodinek a tak jsem krásně stihla vlak, který mě pohodlně dovezl až do Ostravy…Hned u vlaku už na mě čekali tatínek se ségrou Jančou a já jim okamžitě skočila do náruče. Bylo to dlouho :). Ale zároveň se zdálo, jakoby těch 8 měsíců odloučení ani nebylo skutečných. Nic se nezměnilo. Autíčkem jsme to asi za půl hodiny zvládli domů a tam už zase ve dveřích čekala máma s babičkou a dědou…no a šlo to od objetí k objetí…lidi, vždyť mě uškrtíte :). Čerstvě napečené koláče a domácí slivovice a nebylo pochyb o tom, že jsem byla doma :).

Následující den jsme všichni vyrazili na chatu za mojí druhou ségrou Mirkou, švagrem Tomem a tříroční neteří Anditou. Jak jsem byla ráda, že celou rodinku vidím zase pohromadě…a hlavně Anditu, u té jsem se upřímně trochu bála, aby mě po takové době vůbec poznala. Ale po prvních momentech ostychu jsme zase byly velké kámošky a já poznala, že je vše na dobré cestě. Den jsme strávili klábosením a bloumáním po okolí, kde jsem mohla obdivovat všechny ty barvy, do kterých se česká podzimní krajina umí obléct. A ačkoliv to původně nebylo v plánu, s Jančou jsme zůstaly až do druhého dne a celou noc s Mirkou a s Bufym strávily hraním Dostihů. Byla jsem beznadějně poslední, ale už dlouho jsem se takhle nenasmála :).

Ráno přišlo až moc rychle a jak jsme se předchozího den přivítali, došlo zase na loučení…Nechtěla jsem to přiznat, ale zadržovala jsem slzy…hlavně když jsem objímala malou Anditu (nevím jestli si toho někdo všiml…a jestli ne tak teď už to víš segra určitě..bulela jsem jako želva :)) Tom nás autem posunul o hodný kus domů, kde si nás na místě určení zase převzal taťka a společně jsme jeli vyzvednout Laďu, který měl přijet na oficiální seznamovačku. Po menších komplikacích jsme se přece jen našli a zamířili si to v plné sestavě zase domů. Zbytek dne probíhal (překvapivě) zase jezením a pitím (kdy podezřívám taťku že do Ladi nalil snad celou jednu flašku slivovice a ještě pár piv a skleniček vín k tomu). Zbytek týdne jsme strávili bloumáním po Fryčovském a Hukvaldském okolí kdy jsem se snažila načerpat co nejvíce energie z přírody, které si v Dubaji moc neužiju. Musím uznat, že tady máme fakt krásně :).

Stihla jsem i rychlou otočku do Olomouce, kde jsem si zavzpomínala na svá nedávná studentská léta. Ráda jsem Vás viděla děcka :). Jen škoda, že jsme se nesešli ve větším počtu a nebylo více času …

Zvládli jsme to i do Brušperka za druhou částí rodiny. (A tím to měl Láďa už naštěstí celé z krku, chudák 😀 ). Týden se překulil, ani nevím jak a nastal den, kdy jsme s Laďou měli odjet do Budapeště, kdy bychom u něj na kolejích strávili další týden mojí dovolené. Celé to uběhlo nějak rychle. Nesnáším loučení, ale vítání mám ráda..a jak říkal pan Svěrák, aby mohlo být vítání, musí být i loučení. Tak jsem se rozloučila s nejdůležitějšími lidmi v mém životě a jela vstříc zase dalším zážitkům. Protože svět je moc velký a život zase moc krátký na to, aby ho člověk strávil na jednom místě :).

A tak bych tímhle článkem chtěla vám všem hlavně poděkovat…svojí zemi, za to že mi dala možnost vyrůst ve svobodě a bezpečí, partnerovi, za to, že mě miluje takovou, jaká jsem i přes všechny ty otřesné vlastnosti, které mám, a situace, do kterých ho dostávám…Kamarádům, kteří tu jsou vždycky pro mě, aby mně vyslechli, se kterými můžu sdílet to, co mi dělá radost a probrat to, z čeho mám těžkou hlavu…a hlavně rodině, za to, že u ní vždy najdu lásku, zázemí, podporu a pocit, že ať už si budu v životě připadat jakkoliv ztracená, vždycky budu mít místo, kam se vracet. Vám všem za to budu navždycky vděčná 🙂 děkuju, mám vás ráda.

Vaše Ivet

23. 11. 2016, Fryčovice