Barossa Valley – Jižní Morava Austrálie

Adelaide je jedno z těch větších Australských měst a jako takové si tedy nese určité charakteristické rysy. Je velice vyspělé: plné moderní, ale i té historické architektury, zelených parků, restaurací, kaváren a nachází se u pobřeží. Určitě se jedná o skvělé místo k životu či k rekreaci, ale jednotlivá města Austrálie už působí tak podobně, že bylo na čase podniknout něco zcela nového.

Oblast Jižní Austrálie je proslulá svými vinicemi, ze kterých pocházejí ta nejlepší vína, jež může tento kontinent nabídnout. Mé kroky tak zamířily právě tam.

Následující den po příletu jsem se tak přidala k výletní skupině, jejíž cílem byla návštěva úrodných vinic (nebo spíš jejích vináren) v Barossa Valley, jednoho z nejstarších vinařských regionů celé Austrálie.

Nutno dodat, že jsem v naší skupině spadala hluboko pod věkový průměr. Většinu účastníků zájezdu tvořili senioři z různých koutů světa: Austrálie, Británie, Kanady či Spojených Států. Russel, náš řidič a průvodce pro dnešní den byl veselá kopa a po celou dobu jízdy přes zvlněnou krajinu okolí Adelaide nás zásoboval informacemi a novinkami o tomto regionu.

Na rozdíl od většiny ostatních vinařských oblastí v Austrálii, které byly hluboce ovlivněny Brity, byl vinařský průmysl v tomto úrodném údolí založen německými osadníky, prchajícími z území dnešního Polska před Pruskou nadvládou. Více jak 500 rodin přijalo nabídku Jižní Australské společnosti usadit se v úrodných údolích a pomoci založit zde kolonii.

Po vyzkoušení několika desítek plodin osadníci usoudili, že horké kontinentální klima by mohlo být perfektní k založení vinařského průmyslu. Z vysazováním vinic se zde začalo již v první polovině 19. století, ale dlouhé roky se nedařilo vypěstovat odrůdu, vhodnou k výrobě těch nejlepších vín. Větší slávu si oblast získala bezmála o století později, kdy svět zaujala plná chuť červeného vína typu Shiraz, chutnající po čokoládě a koření.

Krajina s přicházejícím létem působila vyprahle. Zelená vegetace se se vzdálenostní od pobřeží měnila v buš a i teplota stoupla na úctyhodných 34 °C. Voda je zde vzácnou komoditou a v takovýchto podmínkách by se pěstování vína neobešlo bez umělého systému zavlažování. Jako zásobárna vody pro tuto oblast funguje přehrada přezdívaná „Whispering Wall“ (šeptající zeď). Název si stavba získala díky fenoménu zvaný „parabola efekt“ kdy – co je řečeno na jedné straně zdi přehrady je zcela zřetelně slyšet i na jejím druhém konci, vzdáleném 140 m.

Tyto i mnoho dalších zajímavostí jsme se od Russela dozvěděli, než nás vysadil na prvním záchytném bodě, který jsme měli ten den navštívit. Bylo jím vinařství Yaldara, nacházející se v okázalém zámeckém komplexu. Představeno nám zde bylo celkem 8 vín a já si marně lámala hlavu jak to udělat, abych během výletu neupadla do stavu mírné opilosti (přece jen, za pár hodin mě čekal nástup na třináctihodinový let.) Rozhodla jsem se tedy, že budu ochutnávat jen vína, která mě nějakým způsobem zaujmou, a to ještě v polovičních dávkách, než kolik si dopřávali mí spoluvýletníci. Škoda to byla veliká, nicméně tento způsob fungoval. Místní vína měly poněkud trpkou chuť. Horké klima v Barrosa Valley způsobuje, že ovoce může velmi snadno přezrát. Obsahuje tak vysoký podíl cukrů, díky kterým je jen málo vín následně doslazováno rafinovaným cukrem, jak se to dělá u mnoha českých vín.

Cena místního vína se pohybovala v rozmezí od 20 do 100 dolarů za lahev (asi 350 až 1700 Kč). S nákupem jsem se tak rozhodla počkat.

Autobusem jsme se posunuli o kousek dál, do vinařství Petera Lehmanna, který se svým pracovním umem výrazně zasloužil o proslavení vína Shiraz po celé Austrálii i ve světě. Nejunikátnější a tím pádem také nejdražší víno z vinic Petera Lehmana byla odrůda Stonewell Shiraz: 100 dolarů za lahev. Toto víno si svou charakteristickou chuť získalo díky tomu, že je vyráběno výhradně z těch nejmenších bobulí, v nichž je soustředěna veškerá šťáva a chuť. Byla mi zde také objasněna jedna ze záhad, která mi vždy vrtala hlavou. Víte proč je dno lahví občas výrazně vypouklé dovnitř nádoby? Není to pro to, aby se víno číšníkovi lépe nalévalo (i když možná tento účel může plnit) jde spíše o to, že díky tomuto tvaru může vzduch v lahvi lépe cirkulovat a víno si tak uchová svou unikátní chuť. A jelikož už nám během ochutnávání všech těch lahodných nápojů pěkně vyhládlo, čekal na nás parádní oběd v podobě toho nejlepšího, co místní region může nabídnout.

Po obědě jsme se krátkou procházkou přesunuli na pozemek Langmeil, jednoho z nejkrásnějších a nejstarších vinařství v celé Austrálii vůbec, které mě ze všech oslovilo nejvíce.

I když je Barossa Valley většinou spojováno výhradně s vínem typu Shiraz, najde se zde i mnoho dalších odrůd, mezi nimi Cabernet Sauvignon, Riesling, Chardonnay či Semillon. Jejich Rosé a Savignon Blanc mě zaujalo natolik, že jsem si hned koupila jednu lahev od každého. Ty se budou na vánoční tabuli skvěle hodit :).

Aktivita všech zúčastněných už notně klesala a tak byl čas na poslední zastávku dne, která se na každém zájezdu mění podle ročního období, počtu účastníků zájezdu a dne v týdnu. Na náš výlet vyšlo vinařství Lindsey Coolection, které většinu staroušků dostalo do vrcholného stavu blaženosti.

Já si budu asi více než samotnou ochutnávku pamatovat spíše rozhovor s nejstarší účastnicí zájezdu Helen, seniorkou z Honolulu, která se i přes to, že je nevidomá rozhodla prozkoumat krásy Austrálie. I přes trauma, které její rodina zažila za války, ztrátě manžela, prodělané rakovině a ztrátě zraku si snaží užívat života a na seznamu toho má ještě spoustu, co by chtěla uskutečnit. Nechť je její zápal inspirací pro dny, kdy si budeme říkat, že je na něco moc pozdě nebo na něco moc brzo, na něco moc velká zima nebo na něco málo peněz. Takto pozitivně jsme zakončili dnešní výlet, po Jižní Moravě Jižní Austrálie. Po cestě zpět už zbývalo jen kochání se malebnou krajinou zvlněného údolí :).

PS: nutno dodat že má nakoupená vína už tak pozitivní osud nečekal. V zápalu opatrnosti jsem se rozhodla vína neuložit do velkého poloprázdného kufru, kde by se nešetrným zacházením pracovníků letiště pravděpodobně rozflákala. Místo toho jsem je úhledně uložila do kabinové tašky, kde budou určitě ve větším bezpečí. Bohužel mi jaksi ani po roce a půl létání nedošlo, že jediné tekutiny, které si člověk s sebou na palubu může vzít jsou ty zakoupené na letišti v Duty Free. S obrovským přemáháním jsem tedy vína odevzdala letištní kontrole, doprovázená pochmurnými myšlenkami, ve kterých o Vánocích zůstaneme nejspíš u čaje.

Takže pokud se vám v poslední době vaší nepozorností událo něco nemilého, nezoufejte. Mě se to, děje pořád ;).

6. 11. 2017, Dubai