Austrálie a Nový Zéland - blíž, než by se zdálo

Tik tak tik tak…otráveně kouknu na budík, na němž běží nastavený čas 23:00. Mám tedy ještě více než hodinu, ale jít spát v 5, snažíc se přelstít mé tělo, že jde o jeho klasickou 8hodinovou pauzu je pro mě natolik nepřirozené, že po zbývající dobu už jsem schopná se jen bezúčelně převalovat. Neochotně se tak odšoupu do koupelny… alespoň dnes nebudu s přípravami zmatkovat jako obvykle.

00:06 nastupuji do autobusu, během čekání na head quaters si opakuji safety talk a 0:50 již procházím e-gatem..( ten už si na mě nepříjde! 😀 ) security a mířím rovnou na briefing. Obvyklá kontrola dokumentů a uniformy, chvilka nervozity před safe talkem ale strategie, kdy doufám, že purser vybere jednoduchou otázku s co nejkratší odpovědí vychází. Odlet je plánován na 03:18, přílet na místo pak v 17:50. 4 hodiny rozdíl, to znamená, že nás čeká 10 a půl hodinový let. Mňamka 🙂 ještě že je Perth hned na západním pobřeží! Autobus nás odveze k nám již známému obrovi A380 a může se začít s klasickými předletovými přípravami.

Kabina se postupně plní pasažéry a brzo se zavírají poslední dveře. Rychlým pohledem zhodnotím celou situaci – letadlo je poloprázdné a většina cestujících navíc začala svou pouť už v Anglii a Dubaj je pro ně pouze přestupní stanicí. Po započaté cestě jsou tak již pasažéři natolik unavení, že touží hlavně odpočívat, což mi plně vyhovuje. Vypadá to na pohodový let.

Někde jsem četla, že posádce letadla ubíhá čas na palubě třikrát rychleji, než lidem na zemi a z této zkušenosti můžu potvrdit, že na tom něco bude. Jeden servis střídá druhý a ani se nenaděju a už nastává čas na můj povinný dvou hodinový odpočinek. V tomto typu letadla, které je zkonstruováno na dlouhé lety se v jeho zadní části nachází jakási buňka, v níž je zabudováno několik postelí, kde si unavená posádka může na chvíli zchrupnout, číst, poslouchat hudbu, sledovat filmy nebo cokoliv čeho je v tu chvíli schopna. Snažím se usnout alespoň na chvíli, ale zdi jsou tu snad ještě tenčí než papír a hlavou mi navíc běží příliš mnoho myšlenek, než abych je dokázala potlačit. Využívám tedy moderních technologií a po zbytek doby googlím ve výšce 34 000 stop.

Zbytek letu proběhne stejně poklidně, jako začal a kapitán hlásí, že přistáváme. Rychle zařídíme, co je třeba – nikdo tady již nechce trávit víc času, než kolik je nutné a řítíme se na terminál. Tahle procedura ale bude ještě dlouhá. Austrálie je v cestovní politice natolik přísná, že každý, dokonce i posádka musí před vstupem na její půdu projít extra pasovou kontrolou a vyplnit několik papírů že nepřeváží žádné potraviny, tekutiny, neúměrné množství léčiv, duty free produktů a kdoví čeho dalšího. Za sebou slyším někoho říkat: „Nehledě na to jak moc tuhle zemi miluju, tohle je vždycky běs.“

Nakonec se ale přece jen dostáváme z terminálu a hned pocítíte tu změnu. Jako by to bylo nějak už ve vzduchu, kterým se line zvláštní směsice vůní oceánu, čerstvého větru a neznámých dřevin. A to nebe..sice bez hvězd, za to jsem nikdy neviděla hlubší čerň bez jakýchkoliv známek smogu nebo světelného znečištění.

Přemáhá mě únava a cestu na hotel prospím (taky se vám někdy stává, že usnete s pusou do kořán? 😀 ) Jen na sebe rychle hodím normální oblečení a za pár minut už se scházím s Julii a Oakhanou – dvěma slečnami se kterými lítáme zhruba stejnou dobu a vydáváme se do hotelové restaurace na večeři. Z menu jsme moc moudré nebyly, Julia si tak na doporučení objednala místní specialitu, směs různých druhů masa, která se skládala z masa jehněčího, klokaního a ptáka emu. Číšník mě nabádá, ať si objednám totéž, ale při vzpomínce na roztomilý obličejík klokana Skippyho, kterého jsem jako malá sledovala v televizi, jen s omluvným úsměvem požádám o salát. S holkami zjišťujeme, že i když jsme každá úplně jiná, stále se najde plno témat, o kterých se dá povídat, Julie vypráví jaký je život u ní doma ve Švédsku, Oakhana zase o Uzbekistánu a hovor je tak postaráno do konce večera.

Ráno jsem vstala po osvěžujícím spánku, koukla z okna a nevěřícně zaúpěla. Venku lilo jako z konve, že přes husté provazce vody nešlo skoro nic vidět. Takhle jsem si tedy svou první návštěvu rozpáleného kontinentu nepředstavovala. Ale jsem tady možná jen jednou v životě a lehký deštíček mě neodradí od objevování města. Popadla jsem tedy bundu a s odhodláním že to – déšť ne déšť bude super den, vyrazila dolů na snídani. Opět jsme se výtečně najedly a s holkami si dobře popovídaly, takže jsme nakonec dole strávily skoro dvě hodiny, což nakonec přišlo velmi vhod, protože mezitím průtrž ustala a blankytně modré nebe se ukázalo v celé své kráse. Vyšly jsme před hotel a chvíli jsem byla schopná se jen s přihlouple omámeným výrazem koukat kolem sebe na všechnu tu modrou, zelenou a oranžovou. A tady jsem se začala chovat jako typický turista, který si potřebuje vyfotit každý roh a každý strom.

Zdarma jsme si chytly místní autobus, který nás asi po pěti minutách vyvezl nad vrchol města přímo do srdce Kings park – obřího parku, který je zároveň botanickou zahradou. Pochybovačně jsme po sobě s holkama koukly. Určitě je to ono? Paní na hotelu nedoporučovala chodit pěšky, že je to moc daleko..Nicméně po rozhovoru s místními seniory jsme usoudily, že jsme tu správně. Že by australské odlišné vnímání vzdáleností? 😀 Na venek jsem to nedala znát, ale uvnitř jsem skákala radostí, jako pětileté dítě, kterému dáte do ruky zmrzlinu. Po barevné deprivaci z Dubaje jsem se nemohla vynadívat na dlouhověké stromy a exotické rostliny, které se kolem nás vynořily. Chvíli jsme jen tak bloumaly po parku a naší pozornosti neuniklo, že mezi návštěvníky jsme tu jediné kolem 20ti let. Kromě nás už se tu potulovaly jen skupinky staroušků a třídy na školním výletě.

Poté co jsme se dostatečně pokochaly tímto spektakulárním výhledem, jsme to vzaly stejným směrem zpátky do města a po cestě jsme probíraly všechno možné. Od rodin, přes chlapy a vztahy až po náš současný život v Dubaji. Zastavily jsme se ještě u Bell tower a zdejší architektonické kuriozity v podobě vrstvených železných oblouků, kde každá z nás pořídila snad celé album fotek. Holky chtěly mermomocí podniknout nějaké nákupy a tak jsme se na doporučení vydaly do nákupního centra Hay Mall. Psychicky jsem se připravovala na několikahodinové brouzdání po obchoďáku, ale tohle centrum mě příjemně překvapilo. Zástupy krámů a obchůdků byly vtěsnány vedle sebe pod širým nebem. A co víc, Na Ulici vysedávali začínající mladí umělci ze všech koutů světa, aby tu náhodným kolemjdoucím předvedli své pěvecké nadání a zpříjemnili jim tak den. Chvíli jsme si jen tak sedly na lavičku a užívaly si tu atmosféru.

Po celodenním bloumání nám krapet vyhládlo a tak jsme to zakotvily v místní sushi restauraci kde jsem tedy kromě sushi ochutnala i zmrzlinu s příchutí zeleného čaje. Můžu vřele doporučit! 🙂

Jestli let sem byla pohoda, tak cesta zpátky byla takřka nad moje síly, jen ve zkratce – full flight, snad ani jediné sedadlo nebylo volné. Zdravotní případy a falešný požární poplach zaručily, že jsme se po zbytek cesty opravdu nenudili 🙂

Pro velký úspěch mi bylo dopřáno se tento měsíc do Austrálie podívat ještě jednou a to v rámci téměř týdenního „výletu“ na trase multisektoru – Dubaj – Brisbane – Auckland – Brisbane – Dubaj. Let do Brisbane se sám o sobě moc nelišil od letu do Perthu, jen s tím rozdílem, že byl ještě o 3 hodiny delší. Do Brisbane jsme se dostali někdy kolem 7 hodiny ráno, 3 hodiny nezbytného spánku a v 1 už jsme se s mou současnou crew sešly před hotelem, odkud jsme se dopravily do místní nejnavštěvovanější lokality – Lone Pine Koala Sanctuary – něco jako útulek pro koaly a další zvířata, obývající australskou krajinu. Rezervace byla založena roku 1927 a svým zaměřením je největší a nejstarší takto spravovanou rezervací na světě. Zoo obecně příliš nevyhledávám, v neurčitém okamžiku jsem pohled na zvířata v klecích přestala snášet. Ale zde panovala úplně jiná nálada. Klece jen minimálně, většina zvířat byla v opravdu velkých otevřených výbězích, nebo puštěna úplně na volno. Navíc šlo vidět, že se spoustu tvorů potýkalo s nějakým zraněním nebo handicapem, se kterým by v divoké přírodě pravděpodobně nepřežily. Měly jsme tak šanci se přiblížit téměř na dotek klokanům, psům dingo, ptákům emu, ptakopyskům, roztomilým nemotorným vombatům, neposedným tasmánským čertům (nebo ďáblům?) či nejjedovatějším hadům (u těch jsme byli možná až moc blízko!) a samozřejmě koalám.

V přítomnosti těch drobečků jsem si vzpomněla hned na několik kamarádek, které by se při pohledu na ně rozplývaly blahem. Líně hopkaly z jedné větve na druhou a přežvykovaly při tom listy eukalyptu, koukajíc se na vás bez jakékoliv bázně či jen náznaku strachu. Když už jsme tady, nesměly jsme si nechat ujít příležitost vyfotit se s opravdovým medvídkem v náručí. 20 dolarů za snímek mi přišlo jako pěkně výdělečný byznys, ale přece jen se jedná o neziskovou organizaci, která si musí finance na svůj chod obstarávat sama, a při myšlence že peníze půjdou na výsadbu nových eukalyptových stromů a krmiva pro koaly se částka najednou zdála zanedbatelná. Určitě bychom tu byly schopné strávit celý večer, ale brzo ráno nás čekal další let do Aucklandu a všechny jsme byly moc unavené než abychom tu vydržely delší čas. Zamířily jsme tak zpět na hotel do lákavé náruče obřích postelí.

Brzký budíček ve 4:30 a rychlý přesun na letiště. Na tomto letu bylo obzvlášť žádané dobře zapůsobit, protože linky na trase Zéland – Austrálie jsou velmi frekventované a mezi jednotlivými aerolinkami zde panuje velká konkurence. Cestující tvořili výlučně Australané a Zélanďané, včetně původních obyvatel – potetovaných Maorů. Let byl (tedy oproti letu do Austrálie) krátký – „jen“ 3 hodiny a po chvilce už jsme opět přistávali na mezinárodním letišti v Aucklandu. Již zde šlo poznat, kde se nacházíme. Výzdoba letiště se skládala z imitací tradičních ručně vyřezávaných dřevěných soch a maket ptáků kiwi či místních kapradin. Celní procedura zde byla hodně podobná té australské – spoustu bezpečnostních prověrek a další papíry. Po cestě autobusem jsem se bavila s jednou slečnou – příhodně Australankou pocházející právě z Brisbane, která mi potvrdila, že takto přísné podmínky tady panují jednak na ochranu místní fauny a flóry ale hlavně na obranu ekonomiky. Austrálie i Zéland jsou do velké míry soběstačnými státy, ale v momentě kdy by bylo dovoleno sem bez regulace převážet jakékoliv množství zboží – ať už se to týká například ovoce, zeleniny, či duty-free výrobků, zemi by to mohlo položit na lopatky. (Například stát Queensland na východě Austrálie žije téměř výlučně ze zemědělství). Nakonec se tak jako tak dostáváme do autobusu, který nás opět dováží do srdce města. Po cestě pozoruji vše kolem sebe, kopcovitou krajinu, pokrytou hustým kobercem zelené trávy a mohutných stromů pod blankytným nebem a malebné domečky, vtěsnané jen tak mimochodem do téhle scenérie, jako by byly přirozenou součástí okolí.

Náš hotel se nachází jen kousek od zdejší nejslavnější budovy – SkyTower, 328 metrů vysoké telekomunikační věže, která je svou délkou nejvyšší budovou na jižní polokouli. Můj plán na dnešek je ale jasný – chci si udělat pěší procházku na Eden Mount, místní vyhaslé sopky, ze které budu mít určitě krásný výhled na celé město. Vydávám se tak směrem, o kterém tuším, že by mohl být správný, ale po chvíli mě můj orientační smysl zrazuje. Ptám se na cestu kolemjdoucí paní, která si ale také není úplně jistá. Společně tak zastavujeme skupinku místních teenagerů, kteří na nás však koukají, jako kdybychom po nich chtěly vysvětlit cestu na měsíc. Dnes už se nikam nedostanu. Plus – paní mi nedoporučuje vydávat se na takový výlet sama a navíc v tuhle dobu, kdy se hodně brzo stmívá. (No jo – příště musím hold přijet v létě 😀 ). Vyvracuje moji představu o Zélandu, jako naprosto bezpečné zemi a stručně mě seznamuje s místními problémy, které jsou zapříčiněny především komplikovanými vztahy původních Maorů s bílými přistěhovalci. Jak se zdá, kolonialismus má své dozvuky i v těch nejodlehlejších místech planety, a nenasytnost bílého muže tak i tady vytvořila množství problémů a zanechala spoustu otázek nedořešených. Rezignovaně se tedy vydávám zpět na hotel, ale v hlavě už pomalu spřádám plán na zítřek, jak maximálně využít omezený čas, který mi tady byl dopřán.

Vstávám brzo ráno, rychle do sebe nahážu snídani a mířím k přístavu, kde si kupuji lístek na loď, která mě za patnáct minut převeze z centra Aucklandu do Devonportu – kouzelné čtvrti, nacházející se na druhé straně zálivu. Že patnáct minut? Přišlo mi to jako mrknutí oka a zběsilá cesta místní lodní dopravou je u konce. Bylo to tak akorát na to, abych stihla pořídit pár kouzelných snímků východu slunce.

Chvilku bloumám po okolí a všímám si blízkého kopce, velmi podobného sopce, na kterou jsem chtěla jít včera. Už vím, kam budou směřovat mé další kroky. Nabírám přibližný směr, pro jistotu se ptám další paní, která mi s úsměvem a ochotou popisuje cestu. Pomalu ale jistě začínám stoupat na strmý kopec a s každým dalším krokem se mi vynořuje úžasný výhled na celé okolí, který se zdá čím dál tím neuvěřitelnější s každým ujitým metrem. Konečně se ocitám na samém vrcholku a…..Můj popis či fotky ani zdaleka nedokážou vyjádřit nádheru toho místa, které jako by pocházelo z jiné planety. Všude kam mé oko dohlédne, se rozprostírá záliv, ze všech stran obklopený smaragdovými ostrovy i pevninou, zahalenou v mlhavém oparu brzkého jitra. Slunce již praží vysoko na obloze a osvětluje tak průzračnou vodní hladinu, která v sobě odráží modř oblohy bez mráčků. Teď jsem opravdu ve své vysněné zemi. Teď je opravdu možné žít přítomným okamžikem a prostě si jen užívat čas strávený tady a teď, na místě, kde se zrovna nacházíte. Pomalu pokračuju na druhou stranu kopce, přede mnou se rozprostírá Auckland v celé své kráse. Prosím kolemjdoucí slečnu o pár fotek a dávám se do řeči s místním panem popelářem. Seznamuji ho se svým pobytem zde a svěřuji se mu, jak je tady pro mě krásně. On sám prý nikdy neopustil Zéland a jen díky turistům, kteří mu tlumočí své dojmy podobně jako já, si uvědomuje výjimečnost tohoto místo, které by se pro něj jinak stalo rutinou.

Leč nerada se pomalu vydávám na cestu zpátky do centra Aucklandu a na jistotu mířím ke Skytower, který se sebevědomě tyčí nad horizont a je tak nemožné ho přehlédnout. Kupuji si lístek na tuhle atrakci a slečna průvodčí mě seznamuje se způsobem, jakým se dostanu na vrchol věže. Jeden výtah mě vyveze do 51. patra, kde je prví vyhlídka a další potom do 60. patra do tzv. flight decku. Žádné schody? Ptám se…Bohužel, začne se smát slečna…( no co, jenom to zkouším :D). Vystupuji z výtahu a kochám se výhledem z jiné perspektivy, než z vrcholu kopce, který ale není o nic méně úžasný. Opět se dávám do řeči, tentokrát se dvěma kluky, o kterých zjišťuji, že jsou to výměnní studenti z Německa a Rakouska. Když se jim svěřím že jsem letuška z Česka (tyjo, to zní zvlástně 😀 ) nadšeně se začnou vyptávat na více informací a opravdu jsou zaujati ideou, že jednou něco podobného taky zkusí. Tohle jsou výhody, když člověk cestuje sám. Kdyby mě někdo doprovázel, s těmi kluky nebo s tím panem popelářem bych se nejspíš vůbec nezačala bavit, protože bych byla moc zaujatá hovorem s mým parťákem. Navíc by mé pozornosti uteklo spoustu maličkostí, jakože malá holčička, která nezbedně cupitala po vyhlídkové kabině se na mě celou dobu kouzelně zubila, nebo že výhled vypadal každou chvíli jinak podle toho, jak se Slunce pohybovalo po obloze…Taky nemusím nic plánovat a prostě reaguju na podněty, které přichází. Když se mi to někde líbí, tak tam jdu, když ne, jdu zase dál, a není třeba brát ohledy na to, jestli to ten druhý má stejně. Asi to tak budu provozovat častěji 🙂 . Je čas vydat se zpět na hotel a přichystat se na cestu ( s těmi časovými deadliney si začínám připadat jako Popelka, která musí být do půlnoci doma 🙁 )

Aby jste si nemysleli, že je to všechno jen o bezstarostném cestování a poznávání super nových míst, let zpět do Brisbane pro ně byl do teď asi tím nejnáročnějším. Spoustu práce, únava, málo času, všechno se navíc zdálo tak chaotické a já dělala tolik chyb, že jsem se nakonec nad svojí neschopností a bezradností z celé té situace rozbrečela. Naštěstí jsem měla v crew ty nejúžasnější lidi, kteří mě podrželi a tak se věc nakonec nezdála zase tak horká. Budu se muset nějak naučit tyhle situace zvládat. Pro začátek se budu řídit mottem, na které jsem narazila na chodníku v Brisbane: …

Počasí následující den v Brisbane nebylo nejlepší, obloha byla zakryta ocelově šedými mraky, ale tak jako tak jsem se s foťákem v ruce vydala přes řeku na druhou stranu města. Zabloudila jsem do přírodovědného muzea kde k mému štěstí byl zrovna ten den vstup zdarma a vydala se na procházku parkem podél řeky, kde jsem narazila na obří ruské kolo, nezvykle podobné tomu v Londýně a na malý, tuším, že čínský chrám, ukrytý v kousku nefalšovaného deštného pralesa tady v centru města. Australani jsou fakt neuvěřitelní, co dokážou vytvořit. Zašla jsem si na bezvadný oběd a sotva jsem dojedla, mraky už neudržely tu tíhu a začala opravdová průtrž. Než jsem doběhla do hotelu, byla jsem promoklá až na kost, ale v tu chvíli mi to ani nevadilo, protože jsem v sobě držela zážitky z tohohle parádního výletu. Cesta zpět do Dubaje už proběhla poklidně a žádná větší katastrofa se k mé úlevě neudála…

A co mě čeká dál? Zítra to bude cesta do Bangkoku – hlavního města Thajska a na tenhle let jsem docela zvědavá, protože včerejškem začal Ramadán – svatý měsíc, kdy muslimové drží půst od rozbřesku do soumraku a to pro nás znamená jiný styl servisu, tak uvidíme, jaké to ve výsledku bude…

Ps: doufám že tenhle článek nebyl moc chaotický, a dokázali jste si udělat nějakou představu. V Sekci galerie je odkaz na všechny fotky, které jsem zatím udělala a nově je na webu možnost přidat komentář, tak se nezdráhejte dát mi nějakou zpětnou vazbu, abych taky věděla že si to tady nepíšu jen tak pro sebe 😀

DÍK A ČAU!