Od El Chalténu se posouváme dále na jih a projíždíme všudypřítomnou patagonskou pampou – krajinou, sužovanou silným větrem a sluneční radiací. Přežijí jen lamy a rostlina coiron – odolná travina, která je pro guanacos základním zdrojem potravy. Věděli byste název alespoň jednoho ledovce? Jakéhokoliv na světě? Vsadím se, že spoustu z vás by jako první napadl slavný Perito Moreno z argentinského parku Los Glaciares. Tak právě k tomu na naší cestě Jižní Amerikou dále směřujeme. Ale proč se zrovna tento a ne jiný ledovec těší takové pozornosti a vysoké návštěvnosti? Může za to jeho relativně snadná dostupnost. Od města El Calafate je to sem necelých 80 km po pohodlné asfaltce.…

Den 1. 16 km z El Chalténu do kempu Toro Možná je nakonec dobře, že vyrážíme dnes. Aspoň jsme neměli čas polemizovat nad tím, jestli trek zvládneme či ne. Náročný terén, neznačená stezka, nevyzpytatelné počasí a brodění divokých řek jsou přesně ty důvody, proč by se na tento výšlap neměl vydávat jen tak kdekdo. Nevím jestli říct, že jsem z Huemulu měla strach, ale při nejmenším velký respekt. „Náročné to bude. Ale pořád je to jenom trek.“ uklidňuje mě Laďa. Vstáváme už se svítáním a v 7 vycházíme do království Národního parku Los Glaciares – klenotu Argentinské Patagonie. Do mírného kopce stoupáme po rozvalitých balvanech a skaliskách, odkud se nám…

Vyjíždímě ze Cerra Castilla a definitivně se loučíme s asfaltkou. Vláda se sice snaží další úseky Carretery opravovat, ale zrovna tahle část vypadá, jako by po ni závodily buldozery. Cyklisti se dusí v oblacích prachu, které se zvednou vždy, když kolem rychle projede auto a my sami kolikrát pořádně nevidíme, kam jedeme. Alespoň výhledy na hory tuhle jinak úmornou cestu trochu kompenzují. Míjíme stopaře a omluvně jim ukazujeme do zadku auta, aby pochopili, že jsme plně naložení. Škoda, destinaci tady máme všichni stejnou. Na břehu jazera Lago General Carrera leží vesnička s líbivým názvem Puerto Rio Tranquilo (Přístav klidné řeky). Turistické autobusy sem jezdí až z takové dálky, jako je…

Carretera se z hladkého asfaltu mění na nepříjemnou, drncavou polňačku. Vzdálenosti, které jsme předtím prosvištěli během mrknutí oka nám teď zabírají třikrát tolik času. Konečně se dokodrcáme až do vesnice Puyhuapi. Městečko u moře bylo založené roku 1935 čtyřmi bratry, němci původem ze Sudet. Otevřeli tady překvapivě úspěšnou továrnu na koberce Alfombras Puyhuapi a někteří jejich potomci zde dokonce žijí dodnes. Klasicky tu není moc k vidění, takže jen nakoupíme pan amasado, což je zdejší nejběžnější pečivo, podobné našim houskám. Skvělé je, že se tady dá sehnat opravdu všude. I v tom největším zapadákově se vždy najde nějaká bábinka, která chleba peče k prodeji. Po nákupech už se jen strategicky…

Abychom čekáním na občanky jen tak nezabíjeli čas, jedeme podél jižního břehu jezera až do jeho východní části, kde začíná jeden z dalších mnoha Chilských parků, NP Vicente Perez Rosales. Jedeme se podívat k vodopádu La Cascada, který se nachází na soukromém pozemku a majitelé si tak z něj udělali pěkný turistický byznys. Ale 1000 pesos za osobu je za hezkou procházku deštným lesem asi přiměřená částka. A samotný vodopád vypadá jako z tropického ráje. Dnešní noc chceme strávit na okraji jezera, ale kdo ví proč, je tu tak zima a větrno, že jsou vlny větší než u moře a vstup do jezera se stává vysoce hazardním! Takže se uchylujeme…