Po nezapomenutelných 10 dnech na ostrovech nás čeká zdlouhavá cesta zpět do Bangkoku. Lodí z Koh Tao vyjíždíme ve 3 odpoledne do města Chumphon. Dlouhé tři hodiny klepeme kosu na vratké lodi, co nás má dostat přes klidné vody Thajského zálivu. Kdoví proč je tady teplota nastavená na 15 stupňů a lidi se v rámci zachování vlastního zdraví chodí ohřát ven na záď.

Z Krabi se přesouváme dále na východní pobřeží k Thajskému zálivu. Tady se nachází trojice mezi turisty dobře známých a oblíbených ostrovů Koh Samui, Koh Pangan a Koh Tao. Nemáme čas a vlastně ani potřebu navštívit je všechny, a tak se rozhodneme vynechat Koh Samui – největší a tím pádem i nejturističtější ze všech ostrovů.

Z Bangkoku vyrážíme kolem 7 večer a nyní nás čeká předlouhá cesta k Andamanskému moři. Přistupujeme k tomuto výletu tak, jako bychom se do těchto končin neměli už nikdy znova podívat. Proto chceme navštívit některé z Thajských ostrovů jak na východním, tak na západním pobřeží.

V první polovině našeho tříměsíčního výletu jsme navštívili sever Thajska. Teď je čas vrhnout se na objevování totálně odlišného jihu.

Když se řekne Jihovýchodní Asie, první obrázek, který mi vyvstane na mysl (hned vedle plaží Thajských ostrovů) je Angkor Wat – největší chrámový komplex v Kambodži a zároveň i na celém světě. Těšila jsem se na něj celé dva měsíce a teď jsme konečně tady.

Chytáme první ranní loď z Koh Rongu a v 10 už sedíme v autobuse do hlavního města Kambodže – Phnom Penh. Už to tu tak bývá zvykem, že na každé cestě se najde alespoň jeden sobec, co si nahlas pro zábavu sleduje videa na youtube, nebo řvoucí děti, co si mezi sedačkami dělají hřiště. Mile rádi po 6 hodinách opouštíme stařičký autobus a bežíme se ubytovat.

Počasí se vůbec nelepší a předpověď na následujících pár dní taky není žádná hitparáda. Má vůbec cenu na nějaký ostrov jezdit? Po důkladném zvažování si ale říkáme, že náš let zpátky domů je pevně daný a do té doby ten čas stejně musíme někde strávit. Zarezervujeme si teda autobus do Sihanoukville a je rozhodnuto.

Kambodžu začínáme objevovat v městečku Kep. Založeno v roce 1908 jako přímořské letovisko pro Francouzskou elitu, město, které bylo během občanské války téměř zapomenuto, dnes opět začíná lákat cestovatele svými tropickými plážemi (vlastně jedinou pláží). Pokud se navíc řadíte mezi milovníky seafood, pak je toto místo přesně pro vás. Hned na pobřeží nacházíme obrovský trh, kde je ke koupi vše, co se jen dá z moře vylovit. Nesčetné druhy ryb se tady pomalu opékají na grilu, v kádích se tísní ještě živí krabi a chobotnice. Krab je koneckonců takovým symbolem Kepu. Dokonce tu mají jeho sochu, která vás vítá již při příjezdu do města. Z hostelu si půjčujeme kola, co sotva drží pohromadě a jedeme sehnat…

Delta Mekongu – rýžová mísa Asie. To je vodní svět, kde se lodě, domy, restaurace a dokonce i trhy plaví na nesčetných menších tocích a kanálech Mekonžského systému. Mnoho návštěvníků Vietnamu zatouží na lodi brázdit jeho vodami, ale ne všem se to splní. Na daleký a tak trochu odřízlý jih se totiž vydá jen málokdo. My se naštěstí stejně musíme dostat ke Kambodžským hranicím, takže to máme po cestě.

Saigon. Pulzující srdce celé země. Dnes největší město Vietnamu je domovem více jak 6 milionů lidí. Toto bývalé hlavní město bylo po sjednocení severu s jihem přejmenováno na Ho Chi Minhovo město. Místní mu však ani přes nelibost úřadů neřeknou jinak než Saigon.