Tohle malé poklidné město je vedle většího Chiang Mai často opomíjeno. Ale díky své atmosféře, skvělému jídlu a výhodné lokaci na severu země je skvělou základnou pro pořádání výjezdů do hor.

Pokud navštívíte Chiang Mai, je velice pravděpodobné, že vaše další kroky povedou do vesničky Pai, ležící téměř až na hranici s Myanmarem. Pro její dosažení musíme zdolat bláznivých 762 zatáček. I jedinci se silným žaludkem by si měli na tuhle cestu preventivně lupnout kinedril. Dopravci se snaží do pidi autobusů vměstnat co nejvíce backpackerů. Ale už nějak zapomínají na ty jejich „bagy“. Kufry, batohy a krosnami zaskládáme každý centimetr volného prostoru. Ve všech těch zatáčkách to krásně litá.

V Thajsku asi není oblíbenějšího města k relaxaci než je Chiang Mai. Svou uvolněnou atmosférou, nepřebernými možnostmi volnočasového vyžití a množstvím příjemných malých kaváren a nejrůznějších podniků láká cestovatele už desetiletí.

Náš čas strávený v Myanmaru se blíží ke konci a nás čeká zdlouhavý přejezd k hranicím Thajska. Být to dálnice, těch sto kilometrů bychom zvládli v mžiku. Po polorozpadlých polňačkách se nakonec kodrcáme 4 a půl hodiny. Alespoň se můžeme kochat krásnými přírodními scenériemi.

K našemu nemilému překvapení vozítko kterým se dostáváme do Hpa – An není pohodlný noční autobus, kterými jsme se dopravovali doteď, ale klasický camrák, kde máme sedadlo cestujícího před sebou pomalu až v klíně. Jak se jednou člověk do sedačky zafixuje, už se z ní nepohne ani o centimetr. Na 13 hodinovou noční cestu přes půlku země. To chceš! Opět Laďovi závidím jeho schopnost usnout za jakýchkoliv podmínek.

Cestu do Inle lake opět zvládáme nočním autobusem. Leje jako z konve. Jsou 4 ráno a vystupujeme ve vesnici Shwenyaung. Potřebujeme se ale dostat ještě pár kilometrů na jih do Nyaung Shwe, která je spádovým místem pro všechny mířící k jezeru. Jenže takhle brzo ráno a v dešti by si na nás místní taxikáři pěkně smlsli. Už čekají.

Z Baganu pokračujeme autobusem dále na sever do Mandalay. Do r. 1861 ještě hlavní, nyní druhé největší město zažívá ekonomický boom. Všude se staví. Auta se předhání s motorkami a tuktuky na 6 proudých silnicích. A semafory jsou tady spíše pro ozdobu než pro praktický užitek.

Cesta z Yangonu do Baganu je dlouhá bezmála 600 km a nočním autobusem jsme ji zvládli zhruba za 8 hodin. Na autobusové nádraží dorážíme v 5:30 a i když byl přejezd relativně pohodlný, nemůžu říct, že bych se netěšila na čerstvý vzduch.

Následující ráno už se nám ubytování nezdá tak tragické. I počasí se umoudřilo. Nebe je vymetené, nikde ani mráček. K snídani máme palačinky a instantní kafe. Loučíme se s našimi hostiteli a vyrážíme vstříc Asijskému dobrodružství.

Měli jste někdy nějaký sen? Moment, na který jste čekali hodně dlouho. Možná celý život? A když ten moment konečně nastal, cítili jste, že na něj asi vůbec nejste připraveni? Člověk by řekl, že po 3 letech létání už musím být vůči nějakým cestovním horečkám naprosto imunní, ale při pohledu na 50ti litrovou krosnu a hordu elektroniky, kterou je do ní ještě třeba narvat mě jímá závrať. A tátova slivovice je to jediné, co na ni zabírá.