Naší výslovnosti nikdo nerozumí. „Jede tenhle autobus do Phong Nha?“ Spolu s dalšími 20 lidmi čekáme u kanceláře jedné cestovní společnosti na náš autobus, který vyjíždí až z Hanoje. Pokud všichni míříme na totéž misto, nemáme šanci se tam vměstnat. Psychicky se připravujeme, že noc strávíme v uličce na zemi. Postupně ale přijíždějí tři různé autobusy a lidi se rozdělují podle destinací. Až ten poslední je náš.

Z Cat Ba Island se přesouváme dál na jih do města Ninh Binh. Zrovna včera jsme si říkali, že na téhle cestě obecně potkáváme hrozně málo Čechů. A hle, dneska máme v autobuse asi osm našinců, takže si přijdeme jako někde na zájezdě. Užíváme si cestu trajektem, kterou jsme předtím prospali a kopcovitá krajina se míhá za okny.

Halong Bay. Na území o rozloze 1553 km² se rozprostírá záliv, ukrývající jedno z největších přírodních bohatství světa. 775 ostrůvků vápencového a břidlicového typu jsou staré i 250 milionů let a každoročně je navštíví tisíce lidí. I proto jsme se rozhodli místo tohoto Vietnamského Disneylandu pro návštěvu Cat Ba island, který technicky vzato spadá pod území Ha Long Bay, ale ještě odolává masivnímu přílivu turistů, i když ti jednou nevyhnutelně přijdou i sem. Záliv Lan Ha Bay, obklopující Cat Ba island sice není tak rozlehlý, nicméně alespoň můžeme obdivovat tu krásu okolo bez všudypřítomných výletních lodí.

Na severovýchodě Vietnamu, asi 320 km od Hanoje leží Sapa. Osada založená roku 1922 francouzi je dnes číslem jedna v poskytování služeb v horské turistice. Do Sapy se dá dostat jak vlakem, tak autobusem. Volíme druhou možnost a v 10 večer vyrážíme nočním autobusem z Hanoje. Cesta trvá necelých 6 hodin a na místo přijíjždíme někdy kolem půl 4 ráno. Hodně blbý čas na hledání ubytování. K naší výhodě můžeme v autobuse zůstat až do 6 a tak se pár dalších hodin dospat.

Už chybí jen pár metrů, ale prodrat se přes shluky lidí a nekonečný zástup motorek trvá věčnost. Náš hostel je zastrčený v jedné z desítek ulic, co vypadají jedna jako druhá, tady se hodí Laďův smysl pro orientaci.

Nikdy jsem s tím nemívala problémy, ale ty několikahodinové přejezdy autobusy poslední dobou nějak nezvládám. Takže chápete že při představě 24 hodinové cesty na čtyřech kolech přes půlku Laosu až do Hanoje na mě přicházely mrákoty. Po dlouhých úvahách zda jet autobusem či letět, jsme tedy zvolili dražší, zato rychlejší a méně bolestný přesun vzduchem. Nejdřív se ale musíme dostat do Vientiane – hlavního města Laosu.

Máme poslední dopoledne v Luang Prabang, ale počasí nám zase kazí původní plán přejet přes řeku a prozkoumat druhý břeh. Počkáme tedy na autobus a vyrážíme směr Vang Vieng – ráj horalů a milovníků přírody. Nebo to si alespoň myslíme. Motáme se po městě ještě hodinu od vyzvednutí, ale snad jsme už všichni a razíme.

O silnici z Bokeo do Luang Namtha se říká, že je ta lepší z Laosu. Cesta z Luang Namtha do Luang Prabang teda musí být ta nejhorší. Místy vyskakujeme ze sedadla tak vysoko, že kdybychom nebyli připoutaní, skončili bychom hlavou ve stropě. Ale ty okolní scenérie stojí za pohled!

Do Luang Namtha se jezdí zejména za jednou věcí. Je jí národní park Nam Ha, který se chlubí nejstarším pralesem v Laosu (možná v celé Indočíně). Do parku je možné dostat se jen s průvodcem, který pracuje pro ověřenou společnost. Ve městě existují asi 2 hlavní organizace a menší přeprodejci, zaměřující se na ekoturismus a výpravy do džungle. Podle poptávky vám zařídí jednodenní až 4-denní program, který může obsahovat treky, vyjížďky na kole nebo rafting po řece.