Lije jako blázen. Stejně jako celou noc. Máme trošku obavy, jestli se po mokré, příkré cestě zvládneme dostat zpátky na silnici. Ale Sancho snadno vyjede i rozblácenou pěšinu a můžeme pokračovat. Po vyčerpávajícím výletu do Cochamo valley jedeme dál podél vod Estuario de Reloncaví. Jen málo fjordů na světě se může pyšnit elegantní krásou, jakou oplývá jih Chile. Celé pobřeží je složeno z tisíců neobydlených, ba takřka neobjevených ostrůvků a kanálů, které volají dálkami a dobrodružstvím. Chilská Patagonie je od zbytku země oddělena průlivem, přes který se nejde dostat jinak, než po vodě. Jde o jediný úsek, který budeme muset přejet lodí, pokud chceme pokračovat dále po Carretera Austral. Jedeme…

Na dlouhou dobu si dopřejeme poslední teplý oběd v malé, domácí restauraci a snad už naposled opouštíme Puerto Montt. Máme namířeno do údolí Cochamo, které je jen několik desítek kilometrů od Ralůnu, kterým už jsme předtím projížděli. Přejíždíme kolem fjordu Estuario de Reloncaví, kde se moře ostře zařízlo do členitého pobřeží, a vytvořilo tak ideální místo pro vznik několika farem na chov lososů. Tady už je dirt road, vjeli jsme totiž na Carreterru Austral, o které se ještě rozepíšu později. Cochamo je jen malou rybářskou vesničkou na břehu fjordu, zároveň ale taky výchozím bodem pro dobrodruhy, odhodlané prozkoumat odřízlé údolí. Jen co vjedeme do města, zvýší se počet baťůžkářů, shánějící…

V Pucónu už se déle nezdržujeme a jedeme podél jižního břehu jezera zpátky do Villarricy, které je oproti Pucónu daleko autentičtější. Jinak řečeno, Pucón je pro turisty, Villarrica pro místní. Jsme v oblasti, kde se na relativně malé vzdálenosti pod sebou nachází několik velkých chilských jezer. Ani nevíme, která si vybrat k návštěvě. Opustíme oblast jezera Villarrica a obkroužíme jezero Calafquén, ze kterého ale máme stále parádní výhled na sopku Villarrica. Je to zvláštní. Nebýt těch zasněžených vrcholků mnoha sopek na obzoru, jeden by řekl, že jsme někde u jezera v Rakousku. Tak proč by se chtěl kdokoliv trmácet přes půlku světa pro krajinu, kterou může docela dobře najít i…

Z národního parku Conguillio se dostáváme až k jezeru Villarrica, které je oblíbeným dovolenkovým místem, vyhledávaný jak místními, tak cizinci. Na západě jezera leží stejnojmenné město. Tím ale jen v rychlosti projedeme a pokračujeme podél jižního břehu až k městu Pucón, ležícímu přesně na opačném břehu. Pucónu je sice hezké, malebné, turistické městečko, ale k návštěvníkům v motorových obydlích není moc vstřícný. V celém městě je jediné neplacené parkoviště, hned u jezera, a tady bychom náš stan rozhodně roztáhnout nemohli. Díky aplikaci IOverlander tak najdeme prostornou louku vedoucí k vodopádu, asi 8 km za městem, která se zdá jako vhodným místem k strávení dnešní noci. Společnost nám tady dělají jen…

Poprvné jedu po dálnici! A mám docela štěstí, že je neděle a provoz je tedy nulový. Od místa, kde jsme strávili Silvestra jedeme asi 60 km dále na jih, kde se nacházejí Saltos de Laja – docela známé vodopády, které by bylo velká škoda nenavštívit. Už z dálky vidíme ty davy lidí, které se na nový rok přijely potkat se svými rodinami. Chilani jsou velmi společenští a prorodinně založení a tak se se svými blízkými pravidelně scházejí na piknicích nebo při nejrůznějších jiných událostech. Cestu k vodopádům lemují stánky se suvenýry a rychlým občerstvením. Vodopády jsou mohutné, i když asi nic v porovnání s tím co musejí být, když je…

Ještě pořád jsme nevyřídili problém s dodáním občanky. Nemůžeme zůstat a přijít tak o další měsíc, ani odjet a potom se znova vracet 600 km do Pichilemu a zase zpátky. Proto jdeme znovu na Registro Civil kde, jak mi slečna z infolinky tvrdila, by mělo být možné pobočku dodání změnit. Je jedno, jestli jsme v Santiagu, nebo v nejměnší vesničce v Patagonii. Na úřadech se tady čekají dlouhé fronty bez výjímky. Paní úřednice zaregistruje na 10 cizinců a oddá jeden pár, než po 3 hodinách příjdeme na řadu. Odejdeme ale s nepořízenou. Podle rady paní úřednice máme prostě jet, a až nám příjde mail s upozorněním, že jsou občanky hotové…

S mírným pocitem nelibosti se vracíme zpátky do Santiaga. Už jsme moc chtěli konečně vyrazit na cestu, ale pár věcí ještě bylo třeba vyřídit. Takže jsme si na 4 dny zamluvili ubytování u jedné chilské rodiny v San Joaqínu. Postarší dáma Tereza sice byla docela milá, ale asi šla trošku po penězích, jelikož nám mimo ubytování naúčtovala i poplatek za praní, což se nám ještě u žádných hostitelů nestalo. V pondělí jsme snad už po desáté navštívili svoje oblíbené řetězce s kutilskými potřebami Easy a Sodimac, kde jsme dovyměnili a dokoupili co bylo ještě potřeba. Cyrix – nezbytná součástka do našeho systému dvou baterií v autě konečně dorazila a vše…

Noc jsme přežili a z kaňonu se chceme přesunout o asi 200 km dál na sever k městečku Papudo, které leží na pobřeží. Znovu projedeme Santiagem a stavíme se na místní ferillu – neboli market, dokoupit nějaké jídlo. Teď se ale setkáváme s dalším problémem. Santiago je prošpikované dálnicemi a pokud na nich chce člověk jezdit, musí si buď pořídit TAG – takovou krabičku, která se připevní na čelní sklo, problikne pokaždé, když projedete mýtnou branou a na konci měsíce zaplatíte částku, kterou jste projeli. TAG ale nemáme a pro výjezd ze Santiaga potřebujeme dálnici použít. Chvíli zmateně jezdíme po městě, než dojedeme k benzínce, kde nám jedna pracovnice poradí.…

Nastává zkouška ohněm – nacpat veškerý náš majetek do autíčka tak, abychom byli schopni konečně někam odjet a otestovat tak, jestli je naše vybavení v pořádku. Balení nám nakonec zabírá 3 hodiny a naše hostitelka z AirBnB Merier na to jen kulí oči. Věci na zadních sedačkách se tyčí až ke stropu. Až bude čas a prostor, budeme s tím muset něco udělat. Dáváme si poslední objetí a vyrážíme směr San José De Maipo. Po cestě ještě natankujeme, protože benzín, stejně jako jídlo je v horách drahou komoditou. Doporučuje se taky vzít si s sebou dostatek hotovosti, bankomaty bychom tam taky hledali marně. Cajon Del Maipo je vlastně proláklina, kterou…