Jižní Amerika
-
Perito Moreno – ledovec, co neustupuje
Od El Chalténu se posouváme dále na jih a projíždíme všudypřítomnou patagonskou pampou – krajinou, sužovanou silným větrem a sluneční radiací. Přežijí jen lamy a rostlina coiron – odolná travina, která je pro guanacos základním zdrojem potravy. Věděli byste název alespoň jednoho ledovce? Jakéhokoliv na světě? Vsadím se, že spoustu z vás by jako první napadl slavný Perito Moreno z argentinského parku Los Glaciares. Tak právě k tomu na naší cestě Jižní Amerikou dále směřujeme. Ale proč se zrovna tento a ne jiný ledovec těší takové pozornosti a vysoké návštěvnosti? Může za to jeho relativně snadná dostupnost. Od města El Calafate je to sem necelých 80 km po pohodlné asfaltce.…
-
Mount Fitz Roy – král El Chalténu
Po Huemulu si dáváme jen jednodenní pauzu na regeneraci. Počasí je stejně pod psa, tak co. V El Chalténu je toho ale ještě tolik co objevovat! Většina turistů podniká jednodenní výlety po největších zajímavostech. My se zcela prakticky rozhodujeme pro jeden třídenní okruh, během kterého chceme vidět to nejlepší. A jsem moc ráda, že jsme se rozhodli začít náročnějším Huemulem a okolí FitzRoye si nechat až nakonec. Všechno, co příjde po Huemulu totiž bude procházkou růžovou zahradou. Že je tahle stezka pořádně profláklá vidíme už po několika málo krocích. Zatímco na Huemulu jsme se během dne střetli jen s několika málo jedinci, dnes se z Chalténu line hotová dálnice. Příležitostní…
-
Huemul – cestou větru
Den 1. 16 km z El Chalténu do kempu Toro Možná je nakonec dobře, že vyrážíme dnes. Aspoň jsme neměli čas polemizovat nad tím, jestli trek zvládneme či ne. Náročný terén, neznačená stezka, nevyzpytatelné počasí a brodění divokých řek jsou přesně ty důvody, proč by se na tento výšlap neměl vydávat jen tak kdekdo. Nevím jestli říct, že jsem z Huemulu měla strach, ale při nejmenším velký respekt. „Náročné to bude. Ale pořád je to jenom trek.“ uklidňuje mě Laďa. Vstáváme už se svítáním a v 7 vycházíme do království Národního parku Los Glaciares – klenotu Argentinské Patagonie. Do mírného kopce stoupáme po rozvalitých balvanech a skaliskách, odkud se nám…
-
Lapeni argentinskou pampou
K hraničnímu přejezdu Paso Roballo to máme už jen 25 km. Před odjezdem tak prozíravě sníme všechny mléčné výrobky, ovoce a zeleninu. Ty se do Argentiny nesmějí převážet. Co ale uděláme s medem a luštěninami, které nejsou v originálním balení? No nic, zašijeme je do střešního stanu a budeme doufat, že pohraničníci nebudou v prohlídce moc důslední. Vycházkovým tempem se dokodrcáme až k hranici. Tento přechod není moc využívaný. Všehovšudy jde jen o plechový domek uprostřed ničeho s velmi jednoduchou závorou. Ještě s okolní scenérií do toho si případáme, jako Tři Veteráni. Tak snad nám nepřijdou na tu pašovanou čočku, aby nedošlo na uplácení! 😀 Na kanceláři hraniční stráže není…
-
Za Guanacos do NP Patagonia
Lago General Carrera je tak rozlehlé, že podél jeho břehu jedeme ještě celý následující den. V jednom okamžiku, kdy je jezero nejužší ho překlene most, co vypadá jako menší bratříček Golden Gate v San Franciscu. Tady se Lago General Carrera změní v Lago Bertrand, které má oproti většímu jezeru našedlejší barvu. Je poměrně běžné, že se tady mísí dva soutoky s různou barvou vody, což pak vytváří ojedinělou podívanou. Na dlouhou dobu poslední zástávkou v Chile je pro nás Cochrane, městečko o 3000 obyvatelích, které disponuje několika obchody a mechanikem. Vyřídíme si, co potřebujeme, ale nezdržujeme se déle, než je nutné. Pár kilometrů zpátky po Carreteře se nachází vstup do…
-
Mapa naší cesty po JA
V sekci Jižní Amerika teď můžete nahlédnout na mapu, kde jsou zaznačeny nejzajímavější místa, která jsme doteď navštívili. Nebo jednoduše klikněte zde. Bohužel je dost možné, že kvůli celosvětovému řádění koronaviru tímto náš výlet končí. Ale kdoví, když štěstí dá, mapu budeme průběžně aktualizovat :).
-
Puerto Rio Tranquilo – v objetí vody a ledu
Vyjíždímě ze Cerra Castilla a definitivně se loučíme s asfaltkou. Vláda se sice snaží další úseky Carretery opravovat, ale zrovna tahle část vypadá, jako by po ni závodily buldozery. Cyklisti se dusí v oblacích prachu, které se zvednou vždy, když kolem rychle projede auto a my sami kolikrát pořádně nevidíme, kam jedeme. Alespoň výhledy na hory tuhle jinak úmornou cestu trochu kompenzují. Míjíme stopaře a omluvně jim ukazujeme do zadku auta, aby pochopili, že jsme plně naložení. Škoda, destinaci tady máme všichni stejnou. Na břehu jazera Lago General Carrera leží vesnička s líbivým názvem Puerto Rio Tranquilo (Přístav klidné řeky). Turistické autobusy sem jezdí až z takové dálky, jako je…
-
Cerro Castilo – k hradu Patagonie
Řítíme se širými pláněmi dále po Carreteře a bojujeme se silným větrem, který by nás milerád smetl ze silnice dolů do srázu. Úzká cesta se jako had kroutí po úbočí kopců a ve strmých serpentinách zkouší moje řidičské dovednosti. Tady raději pomalu, není kam spěchat. Vymotáme se z hustých lesů a tam ho poprvé uvidíme. Kralující celému širému údolí, se tajemný jako hrad v Karpatech tyčí Cerro Castillo. Mohutný skalní útvar svými špičatými žulovými vršky opravdu vypadá, jako panství hraběte Draculy někde v Transylvánii. Tato Andská scenérie je skoro stejně populární, jako Torres del Paine. Alespoň pro nás. Na jeho obdivování ale ještě bude času dost. Dalšími serpentinami sjedeme až…
-
Za visícím ledovcem
Carretera se z hladkého asfaltu mění na nepříjemnou, drncavou polňačku. Vzdálenosti, které jsme předtím prosvištěli během mrknutí oka nám teď zabírají třikrát tolik času. Konečně se dokodrcáme až do vesnice Puyhuapi. Městečko u moře bylo založené roku 1935 čtyřmi bratry, němci původem ze Sudet. Otevřeli tady překvapivě úspěšnou továrnu na koberce Alfombras Puyhuapi a někteří jejich potomci zde dokonce žijí dodnes. Klasicky tu není moc k vidění, takže jen nakoupíme pan amasado, což je zdejší nejběžnější pečivo, podobné našim houskám. Skvělé je, že se tady dá sehnat opravdu všude. I v tom největším zapadákově se vždy najde nějaká bábinka, která chleba peče k prodeji. Po nákupech už se jen strategicky…
-
Do Chaiténu a ještě dál
No. Až tak divoké to zatím není. Aut se v jednom místě nahromadilo požehnaně a stopařů je tady snad víc než těch aut. Dokoce i pro místní je stop často jediným možným způsobem dopravy. Moc autobusů hold na tomhle konci světa nejezdí. Což o to, nějaké ty baťůžkáře bychom klidně vzali, ale zadek auta máme tak zaflákaný věcmi, že bychom je mohli usadit jedině na střechu. Vlastně ani tam ne, tam je stan. Tady pro nás začíná ta pravá Carretera. Jižně od Puerto Montt osídlení klesá a vegetace houstne. Tohle je region severozápadní Patagonie, které se zjednodušeně označuje jako Carretera Austral. 1240 km dlouhá cesta, vedoucí z Puerto Montt do…
