Den 1. Už nebulím. Ale smutno je mi pořád. V ruce ještě pořád tisknu pomačkaný seznam největších argentinských rockových balad od Gabi. „To abyste si z naší kultury nevzali jen to, že jsme závislí na maté…“ Tohle místo budeme mít pod kůží ještě hodně dlouhou. Laďa říká, že čím víc pocitů se mu s nějakým místem spojí, o to víc si ho pamatuje. My to tady zažili všechno. Radost i žal, klid i zlost, zadostiučinění i frustraci. Smutno nám je, ale budeme v pohodě. Dejte nám pár set kilometrů a už zase to bude naše staré objevitelské já. Krajina, která nás dříve ohromovala nám teď příjde nudně jednotvárná. Cesty jsou…

Situace s Covidem se v Argentině, respektive v celé Jižní Americe ani po 7 měsících nijak nemění k lepšímu. Hranice, stejně jako národní parky zůstávají uzavřeny, uvolňování restrikcí je v nedohlednu. Člověk si asi musí umět v jedné chvíli říct dost a přiznat si, že déle už čekat nehodlá. Abychom se vůbec mohli dostat domů – myšleno do Evropy, bude nutné nejdřív přejet do Chile, kde se zbavíme auta. Nechat ho v Argentině moc nepřipadalo v úvahu. Existovala sice možnost prodat ho tu nějakému Chilanovi. I kdybychom ale vhodného zájemce našli, stejně by zůstalo nevyřešeno, jak bychom se se všemi věcmi a se psem dostali do hlavního města na let.…

Následující dny jsou nesmělé a hektické. Nevím, jaké je to vychovávat mimino, ale tahle zkušenost mě tomu přibližuje asi úplně nejvíc. V nestřežený moment se princezna zatoulá někam do rohu místosti, za postel nebo pod linku a nechá nám tam voňavé překvapení. Ta malá příšerka nás vytáhne z postele klidně čtyřikrát, pětkrát za noc, takže ji musíme vyndat z boxu na oblečení, ze kterého jsme ji vytvořili dočasný pelíšek a vypustit ji, aby pochopila, že na záchod se chodí výhradně ven. Kdo není z nového přírůstku viditelně nadšený je Roberto. Už je to přece jenom starší pán a na nějaké hraní si se štěnaty ho neužije. Mockrát se na nás…

Učení angličtiny mě vždycky lákalo. Byla to jedna z mála věcí, ve kterých jsem u sebe viděla nějaký drobný potenciál. Ale teď, když mám nasmlouvaných asi 10 studentů…jak začít? Ve svém exkluzivním lektorském balíčku nabízím soukromé lekce u sebe doma nebo i v místě bydliště studenta – tato možnost je obzvlášť žádaná. Nejdřív si každého oťuknu, zjistím jejich současnou úroveň a jaká je jejich motivace. Esteban by se chtěl jednou přestěhovat a pracovat ve Spojených Státech. Carlos je číšník a rád by uměl vést rozhovor se zákazníky. Phelipe pracuje na letišti a potřeboval by lépe rozumět cizincům. Tara je desetiletá slečna, jejíž maminka si uvědomuje, že znalost angličtiny by ji…

Neoficiální výlet k Peritu měl ještě dozvuky. Leticia – organizátorka celé akce navrhla, že by bylo fajn pozvat Juliana a jeho přátelé na „panáka“ a odvděčit se jim tak za jejich ochotu a čas, který nám věnovali. Na čtvrtek tak naplánuje posezení v jedné z mnoha místních restaurací. Mimo Juliana a spol. se na setkání dostaví taky většina turistů, kteří se jimi uspořádaného výletu zúčastnili. Poznáme tak mimo jiné tři páry z Brazílie a jeden pár z Ruska. Dále Hieu – Vietnamku, žijící 10 let ve Státech a dva bratry z Francie, kteří s ní obývají tentýž hostel. V neposlední řadě se tu objeví taky Paul, který nám výlet zprostředkoval…

Abychom se městu trochu odvděčili za jeho pohostinnost, rozhodneme se zareagovat na výzvu místní nemocnice a jednoho krásného dne jdeme darovat nejcennější tekutinu. Aspoň se konečně dozvím, jakou mám krevní skupinu! Už sedíme v čekárně, když ze dveří vykročí pan doktor. „Přátelé, moc vám děkujeme za vaši ochotu a že jste přišli. Bohužel vás ale nemůžeme využít, jako dárce, jelikož v Calafate nemáte trvalé bydliště. Kdyby snad pacient, který obdržel vaši transfuzi dostal infekci, potřebujeme, abyste byli dostupní.“ Tentokrát jsme tedy cestu do nemocnice vážili zbytečně. Alespoň jsme ale objevili novou část Calafate a znovu si uvědomili, v jak nádherném koutu světa jsme to uvízli. Kraj jezera lemují skalnaté hory,…

Teplá, prosluněná odpoledne jsou v Calafate na začátku května spíš výjimkou. Naopak čím dál častější jsou náhlé deště a teploty kolem nuly. Díky kvalitním spacákům nám není zima ani pod bodem mrazu, stan má navíc tlusté stěny a dobře izoluje, problém ale představuje kondenzace. Přímé slunce na náš stan už svítí jen 2-3 hodiny denně, což by nestačilo ani na vysušení ranní rosy. Stan je tak mokrý v podstatě neustále. Pokud rychle nezakročíme, jisto jistě si zaděláme na další trable s plísní. Během jedné návštěvy ferreterie (železářství a obchod pro kutily) tak pořídíme 10 m prodlužku a přenosné topení, které si zavěsíme dovnitř stanu. S vlhkostí tak bojujeme alespoň interně.…

Kemp El Ovejero je zelenou oázou uprostřed jinak holé krajiny. Baldachýny mnohaletých stromů se tady sklání nad malou říčkou, překlenutou dřevěným mostem. Vešlo by se sem na 100 stanů a nejmíň polovina z nich by měl ještě svou vlastní parillu, takový gril na přípravu asada. Asado je v první řadě technika grilování, zároveň ale i oblíbená společenská událost. Na asado nenechají dopustit v mnoha jihoamerických zemích a v Argentině je něco jako národním sportem. Už malé děti vědí, jak se chovat kolem ohně. Na asado se připravuje tradičně hovězí, vepřové, kuřecí, chorizos (vepřové párky) a morcilla (párky, jejichž důležitou součástí je sražená krev). No, my si na gril radši hodíme…

Náš pobyt na parkovišti je takřka idylický. Teploty se pohybují v příjemných číslech a Chris s belgickou rodinkou jsou vítanými společníky pro dlouhé chvíle. Navíc zjišťujeme, že mít za kámoše němce je nanejvýš praktické! Cokoliv co by nám snad mohlo scházet, Chris zaručeně má. Jako třeba všechny světové redukce, filtr na vodu nebo nabíječku na autobaterii, což nám příjde nanejvýš vhod. Poslední velkou vzdálenost jsme ujeli už před několika dny, když jsme přijížděli z Chalténu a sekundární baterie zůstala vyšťavená téměř na doraz. Všichni se na omezeném prostoru parkoviště snaží zabavit, jak to jen jde. Což je náročný úkol hlavně pro Luka, který má jako elektroinženýr tuhle neúnavnou mysl, co…

COVID -19. Dost dlouho jsme věřili, že nás řádění tohohle zákeřného viru na jihu Patagonie nijak neovlivní. Bylo to pro nás na hony vzdálená záležitost, se kterou se lidé potýkali tisíce kilometrů daleko od nás někde v Asii. Podobné krize se navíc objevují co pár let. Stačí si vzpomenout na epidemie viru SARS a MERS které sužovaly (především) Čínu v letech 2002 a 2012. Nemohli jsme se plést více. Sice se nacházíme v jedné z nejodlehlejších krajin na světě, nenechavé prsty globalizace ale dosáhly i sem. Na Torres del Paine jsme se těšili už od momentu, kdy bylo jisté, že se nám do Chile, potažmo do Patagonie podaří dostat. Teď…