Čtvrtek 26.11. Neklidně přešlapuju na chodníku. Žaludek mám nervozitou sevřený, hlavně kvůli Leii. Je tolik věcí, co by se mohlo pokazit…S veškerými zavazadly i Leiou bezpečně uloženou v boxu už čekáme na předem objednaného taxíka. Voda v miskách, které jsme dali přes noc do mrazáku se na letním slunci pomalu rozpouští. Snad jí vydrží…a snad teplota nepřesáhne 30 stupňů. To bychom dneska cestovali tak leda prstem po mapě. Je 9, ale odlet máme až za víc jak 4 hodiny. Bylo moudré objednat nadstandartně velký Uber-x. Cesta na letiště je rychlá, hustota dopravy minimální a za 20 minut po dálnici vjíždíme na letiště Arturo Merino Benítez. O to dýl ale pánu…

Zítra už dorazíme do Santiaga a dnešní noc je tak tou poslední, kterou strávíme v našem střeším stanu. Bude mi chybět. Byl pohodlný a probudili jsme se v něm do tolika nádherných, nových míst. Ráno provedeme konečnou generálku. Vymeteme stan od všech Leiných chlupů a celkově ho dáme co nejvíce do pucu, aby se případnému kupci líbil – pokud by se nám mělo podařilo nějakého najít. Už několik týdnů jsme Sanchu nabízeli k prodeji na nejrůznějších platformách a facebookových skupinách. Moc cestovatelů, kteří ale zrovna poptávali auto se stanem v těchto dobách nebylo. Pomalu jsme se smiřovali s variantou Sanchu nechat u SUZI – společnosti, která nám ho na počátku…

Jak uhrančivé umí hvězdy v Chile být jsme si užívali ještě dlouho do noci. Tak jasnou oblohu už možná nikdy neuvidíme. Následujícího rána už se totiž přesouváme na západ do Sereny – největšího města této oblasti. Působí to tu přívětivě, jako bychom se ocitli někde ve Španělsku před padesáti lety. V nejkrásnějších budovách vystavěných v koloniálním stylu sídlí důležité instituce, především banky. Jednu musíme navštívit i my, neboť množství hotovosti kleslo pod mrazivou hranici 10 000 pesos. Před vstupem se tvoří kolona jak na koncert Rolling Stones. Milý pán policista, který ale gringos pozná už z dálky, mě uvede k bankomatu a po celou dobu výběru mi dělá čestnou stráž.…

Nikdo nás nepřepadl ani neokradl. Popravdě to byla jedna z nejklidnějších nocí, co jsme za poslední dobu zažili. Než vyjedeme zpět do Valparaísa vyzvednout Leinu cestovní klícku, ještě zkouším volat na Iberii – špěnělskou národní leteckou společnost, která nás má dostat ze Santiaga do Madridu. Kvůli zrušenému letu do Prahy s ČSA jsme se rozhodli koupit letenku jinou – z Madridu do Vídně také s Ibérií. Potíž byla v tom, že na přestup v Madridu budeme mít jen necelé dvě hodiny, hodně šibeniční čas. Neměli jsme ale moc na vybranou, nabídka spojů je pořád hodně omezená. Pokud by Iberia svolila k tomu, že nám obě letenky propojí pod jedno rezervační…

Zatím ani nevíme, kam přesně pojedeme. V Cuncu uděláme menší zásoby na cestu a vezmeme Leiu k veterináři, jelikož ji chybí poslední dávka sextuple vakcíny, se kterou jsme začali v Calafate. Veterinář, jehož pracovna připomínala spíš vetešnictví než kliniku si vzal Leiu s sebou někam dozadu a s ledabylým ujištěním mě vyzval ať vyčkám. Leia na mě jen vyčítavě hleděla vykulenýma očima, když ji muž bral neznámo kam. Hold budeme muse místnímu systému důvěřovat. A chtě nechtě se budeme muset zastavit ještě v Temucu – hlavním městě provincie. Pokazila se nám vzpěra v kufru auta, takže se samovolně zavírá. Nemáme rádi velká města. Vždy když potřebujeme sehnat jednu konkrétní věc,…

Dnes je poslední den, kdy nám platí chilské občanky, a tak je David tak hodný a zajede s námi do Cunca na Registro Civil, kde si obnovíme prošlé papíry. Nový Padrón s Laďovým jménem – neboli doklad o vlastnictví auta máme vyřízený do pár minut, stačí jen zaplatit poplatek 1500 pesos. Už jen zbývá uhradit permiso de circulación – silniční daň, ta se ale vyřizuje na jiném úřadě na municipalidad. No a nebylo by to Chile a nebyli bychom to my, aby se něco nepřimanulo. Přímo před očima nám projede náklaďák, který je očividně moc vysoký na to, aby zvládl projet pod elektrickým vedením, co visí přes silnici. Náklaďák si…

Život na farmě je pestrý a žádný den není stejný. Zvládli jsme třeba na bílo namalovat ceduli u příjezdové cesty tak, aby sem odteď už každý snadno našel cestu. Když prší, trávíme den uvnitř – zpracováváme nasbírané houby, přelepujeme staré etikety na krabičkách s domácími čaji nebo v kuchyni pomáháme Josefíně a Olze s přípravou oběda. Nejčastěji si pochutnáváme na nějaké luštěnině nebo zelenině ze zahrádky, což nám maximálně vyhovuje. Největší roztodivností, kterou tady ochutnáme je řasa cochayhuyo, která se čerstvá uchovává zamotaná v tlustých svazcích. Může se buď sušit, nebo se zpracovat v klasické gumové konzistenci. Používá se hlavně do salátů nebo okořeněná jako hlavní chod. Přes počáteční nedůvěru…

Jde poznat, že jsme zase v Chile. Andy zde zadržují daleko víc vlhkosti než v Argentině a tak, i když přes noc nezapršelo stan vypadá, jako by na něj někdo vylil kýbl vody. A zrovna dneska, když potřebujeme rychle vyrazit na farmu. Čím dříve začneme s karanténou, tím dřív ji taky skončíme. Projíždíme povědomá místa, zdravíme starou známou sopku Puntiagudo a jezero Puyehue. Jak tak koukáme, s opravou silnice za poslední rok výrazně nepokročili. Až úděsně mnoho kilometrů musíme překonat po štěrkovitém ripiu, Sancha si tuhle cestu moc dobře pamatuje. S chilskou SPZ už si nepříjdeme jako pěst na oko, stejně nás ale zachvátí nepříjemný pocit pokaždé, když se nám…

Den 10. Odjíždíme už v 9 a bez snídaně, protože od centra, kde se nachází chilský konzulát jsme pořád vzdálení 30 km a schůzku máme na 9:30. Jak moc si úředníci potrpí na dochvilnost bychom neradi testovali. Jsme přibližně na místě, nikde se ale nedá parkovat, všude jen samé zákazy. Nezbývá tak než auto nechat na hlavní cestě, budem to muset risknout hned dvakrát. Jednou kvůli případným krádežím, podruhé kvůli pokutě. Jsme na místě, ale tam, kde by měl být konzulát stojí jen bytovky a obchody a nemáme čas tady bloudit. „Promiňte, nevíte, kde je tady chilský konzulát?“ Zeptám se příjemně vyhlížejícího mladého muže. „Ale jistě, jen tady kousek. Pojďte,…

Den 6. Nálada není nejlepší. Sbalit se nám zase trvá až moc dlouho a Leia je jak utržená ze řetězu. Běhá všude jinde, jen ne u nás, snažíc se vypátrat všechny kosti, co tady nechali místní po posledním táboráku. Naše volání vyloženě ignoruje a každý koňský kobylinec je zajímavější, než my. Jediná možnost, jak ji zamezit v útěku je tak přivázat ji ke stromu, na čež ale začne zoufale kňučet a vzpínat se. Už v Calafate se zdálo, že k ostatním psům Leia tíhne víc než k nám a posledních pár dní se tohle chování jen stupňovalo. Přisuzovala jsem to jejímu nízkému věku a častým změnám prostředí. Laďa prohodí něco…