Kdo pochyboval, jestli jsem po tak dlouhé době ještě naživu, se teď může uvolnit. Po necelých dvou měsících probdělých nocí a nosem v knížkách můžu říct, že všechny povinnosti, spojené s tréninkem (nebo spíše s jeho teoretickou částí) mám úspěšně za sebou. Po SEP sekci, kde jsme se učili vše o letadle, nastal čas se více zaměřit na to, jaké události by mohly na palubě nastat. Většina lidí si asi myslí, že hlavní úkol posádky je starat se o to, aby cestující měli neustále plná břicha a správně nepolohované sedadlo. (To nic, já si to myslela taky 🙂 ) Pravdou však je, že během 9hodinového letu se může přihodit ledasco…

V poslední době to bylo poněkud rušné a tak se po delší odmlce ozývám se stručným ohlédnutím za uplynulými třemi týdny. První část výcviku nesla název SEP (safety and emergency procedures) a co si pod tím představit? Hodně zjednodušeně řečeno šlo o to vštípit si veškeré informace, týkající se samotného letadla (Airbus380 a Boeing777) – od jeho konstrukce přes označení, učení názvosloví a lokací jednotlivých částí a nouzového vybavení, základní aerodynamiky a nacvičovaní vše možných i nemožných nouzových situací, které by v průběhu letu mohly nastat. Naučili jsme se tak vše o bezpečnostních a komunikačních systémech, ovládání dveří (ve skutečnosti je to větší věda než se může zdát!) víme jak…

Nějaká doba už do mého příjezdu uběhla, a tak se pokusím sesumírovat zážitky, které se za poslední (musím říct že docela hektický) týden nasbíraly. Jednou ze zajímavostí v Emirátech je, že víkend tady netrvá od soboty do neděle, jak jsme zvyklí u nás, ale volno začíná v pátek a v neděli už se chodí klasicky do práce. O to horší byl fakt, že jsem v tento pro mě svatý den ani nezamhouřila oka. Hlavou mi pořád lítalo milion myšlenek. Mám na zítra všechno nachystané?…Neselže mi budík?…Najdu autobusovou zastávku?…Jak se sakra vypíná ta klimatizace?!… Bude mi časová rezerva stačit?…Budu vhodně oblečená?…Najdu výcvikové středisko? …Žádná z obav se naštěstí nevyplnila (dokonce i…

Tak je čas na první příspěvek no ne? 🙂 11.3.2016, Praha, letiště Václava Havla. Den D, hodina H…poslední pusy a objetí rozdány, kufry odbaveny (ještě jsem měla 1O kilo rezervu ha!) na celnici se musím držet abych se neotočila, to už bych taky nemusela posbírat dostatek odhodlání kontrolou projít…snažím se moc nepřemýšlet a soustředit se na jednotlivé úkoly…jeden krok, druhý…nějak to jde. Na security opět problém…eee. kolikrát že už jsem to letěla? A stejně v báglu vždycky něco zapomenu. Tentokrát to byl malý deodorant v postranní kapse..Váš pas a letenku – přejeme hezký den. Sedla jsem ke svým holkám – budoucím kolegyním a přichystala se na 6hodinový let do Dubaje.…