Bali – Ostrov Bohů a démonů

V souostroví Malé Sundy na východě Indonésie se mezi ostrovy Jávou a Lombokem nachází místo, které se od svých sousedů značně liší. Ačkoliv je Indonésie ostrovním státem, kde převládá islám, Bali je raritou a zůstává jedinou téměř výlučně hinduistickou oblastí mimo Indii. Do hlavního města Denpasaru jsme se dostali někdy kolem půlnoci. Momentálně zde panuje období dešťů a na klimatu ostrova se to projevilo nevídanou vlhkostí vzduchu a nečekanými bouřkami, které mohou prosluněnný den změnit v tropickou bouři doslova během pár minut. Ani to však neodradilo množství turistů, kteří s námi na ostrov přicestovali. Mezi nimi i nevídaný počet Čechů, který mě překvapil.Jako pokaždé když přijedu na nové místo, i tentokrát jsem si plánovala podniknout nějaký výlet do okolí. Hned po příjezdu na hotel jsem tak kontaktovala Adiho – místního Balijce, jenž často pro Emirates crew pořádá programy a kterého mi doporučila Barča – kolegyně z letu do Kodaně. Byla už ale samozřejmě hluboká noc, když jsem Adiho oslovila a tak mě nemohlo překvapit, že se kýžená odpověď nedostavila. Smířená, že tak následující den pravděpodobně strávím na pláži, jsem se odebrala do postele.

Ráno jsem si tedy sbalila batoh, nahodila plavky a vydala se na snídani. Jako vždy jsem si naložila pořádnou porci ovoce a taky palačinky, kterým nikdy nedokážu odolat. 🙂 Zapnu wifi, že se podívám na nevyřízené konverzace a tu na mě vyskočí zpráva od Adiho: „pokud tvůj zájem trvá, výlet se dá ještě dnes uskutečnit. Vyzvedl bych tě o půl 11.“ kouknu na hodinky – 10:05. Neváhám ani minutu a odepisuju, že budu čekat na sjednadném místě. V mém vlastním zájmu by bylo sehnat pro dnešní vyjížďku co nejvíce lidí, cena za auto zůstává fixní a dělí se podle počtu účastníků. Čím víc lidí příjde, tím méně každý nakonec platí. Většina mých kolegů včera ale namísto spánku zvolila vymítání místních klubů. Už vidím jejich obličeje, když se objevím v jejich dveřích asi 3 hodiny po tom, co se dobelhali s kocovinou a naháním je, že za 15 minut musí být přichystaní na cestu. 😀 ne..tenhle výlet tak nejspíš podniknu sama.

Odeberu se tedy do příjezdové haly a čekám. K bráně hotelu postupně přijíždí a odjíždí jedno auto za druhým a nakládá hlavně asijské turisty, kteří mě ve svých výstředních outfitech vždy přimějí k úsměvu. Ptám se každého nově příchozího řidiče, ale žádný z nich není můj průvodce. Po chvíli však k východu příjde mladý Balijec v tradičním oděvu a něco mi říká, že tohle bude ten, na kterého čekám. Oslovím ho a po náhlém úsměvu už je jasné, že je to tak. Rychle se představíme, prohodíme pár vět na úvod a nasedáme do auta. Adi mě seznámí s možným programem a s nadšením souhlasím se vším, co navrhne. Naší první zastávkou budou rýžová pole blízko distriktu UBUD, která jsou vzdálená asi hodinu a půl cesty. Je to docela dálka, ale čas ubíhá závratně rychle, když se dobře bavíte. Brzy zjišťuju, že Adi je ten nejlepší společník, jakého jsem si mohla k výletování přát – je upovídaný, jeho angličtina je na hodně vysoké úrovni, jeho vědomosti o ostrově, tradicích a vůbec všedním životě závratné, pozitivní energie z něj doslova pryští a je věčně usměvavý. Jako ostatně všichni Balijci :).

Po cestě si povídáme o všem možném, o mé práci, o jazycích, o jídle, o jeho rodině kdy se dozvídám, že má ženu, která shodou náhod pracuje právě v hotelu, kde momentálně zůstávám a malou dcerku, kterou denně vozí do místní variace školky, nebo si s ní celý den hraje, podle toho, jestli má ten den zrovna klienty nebo ne. Z provádění turistů (hlavně z Emirates) si udělal živnost a představuje to tak jeho jediný zdroj peněz. Když může pracovat, je vděčný, že má alespoň nějaký příjem – i když se jedná jen o pár dolarů, když ne, modlí se ke svým Bohům, aby to další den bylo lepší. Adi je ale vděčný za svůj život za takový, jaký je. Mohl by vypracovat brilantní marketingouvou strategii a nalákat tak k sobě daleko větší množství turistů, k tomu se prý ale ubírat nechce. Sází jen na své webové stránky a na ústní doporučení svých spokojených zákazníků.

Jen tak mimochodem jsme se Adimu zmínila, že sleduji příběh jednoho Českého páru, který se rozhodl na Bali dlouhodobě odstěhovat a založil si tady byznys, postavený na tom, že vilu, kterou si sami vybudovali pronajímají turistům. Mimo jiné se tenhle pár zmiňoval, s jakými obtížemi se musel při zakládání podniku potýkat. Adi jen přitakal. Jediná legální cesta, jak si zde cizinec může rozjet byznys je, že se provdá za místního (nepřichází v úvahu 😀 ) a nebo že si najde důvěryhodného Balijce, který by byl ochotný jeho plány podpořit. Veškeré právní náležitosti od nákupu nemovistovní po podpisy na smlouvách jsou potom vyjednávány ve jméně onoho místního Balijce, a majetek tak z legálního hlediska patří občanovi Bali. Chytrý způsob, jak si nenechat rozprodat svoji zem a dědictví :).

Bali se neoficiálně přezdívá „ostrov tisíce chrámů“ nebo taky „ostrov Bohů“. Na první pohled to vypadá, že Balijci, kteří své náboženství a respekt ke tradicím berou hodně vážně uctívají mnoho různých Bohů a Bůžků. Adi to ale uvedl na pravou míru tím, že ve výsledku jde pořád o toho samého Boha, který je často interpretován v různých podobách. Jedná se především o trojbožství Brahma (stvořitel Vesmíru), Višnu (udržovatel) a Šiva (ničitel). Při návštěvě Bali si rychle uvědomíte, že tradiční ceremonie jsou důležitou a nedílnou součástí každodenního života. A to je také to, co z části dělá Bali tak unikátní a okouzlující. Pravidelně můžete zpozorovat místní v tradičních oděvech, nosící košíky s ovocem nebo květinami, procházejících se po chrámech, plážích nebo na cestě k přátelům, aby se společně zúčastnili zdálivě nikdy nekončících ceremonií. Balijci si každý den dávají tu práci a vytvářejí tyto obřadní dekorace jako oběť Bohům.

Tyto malinké košíčky z palmových listů vyrábějí dvakrát denně a pokládají je na různá místa, před práh domu nebo v chrámech. Nejvíce mě zarazilo, když mi Adi řekl že mimo předmětů jako je rýže, ovoce nebo květiny dovnitř košíčků vkládají například sladkosti nebo cigarety….Cigarety? Vážně? Zrovna to chcete nabízet svému Bohovi? Prý je nutné odprostit se od představy cigarety jako zdraví škodlivé, návykové věci. Při kouření se v člověku rozlije slastný pocit, způsobený nikotinem. A právě připodobnění tohoto stavu je to, co místní chtějí Bohu předat.

Naše cesta se nepředvídatelně protáhla – hlavních asfaltových silnic je na Bali pomálu, navíc zde neexistuje hromadná doprava a tak tady skoro každý vlastní nějakou podobu motorky, která tak patří za nejčastější dopravní prostředek. Alespoň jsem tak ale po cestě mohla obdivovat množství krámů a obchůdků, v nichž Balijci jakožto uznávaní řemeslnící vystavovali na obdiv své ručně dělané tradiční výrobky.

Konečně jsme dorazili k naší první zastávce, rýžovým polím, které pokrývají vnitrozemí a dají se najít po celém ostrově. Rýže představuje hlavní zdroj potravy pro celý Asijský subkontinent. Pozemek určený k pěstování rýže musí být obehnán hrází a zavlažovacími kanály, které zajistí stálý přísun vody. Kvůli udržování hladiny musí být rýžové pole rovné, proto se v kopcovité krajině budují terasy, jaké jsme mohli vidět i tady. Vzhledem k choulostivosti rostlinek se rýže většinou sbírá ručně, dvakrát do roka, jak se tomu už několik století děje na Bali.

Po okraji kaskádovitého políčka poskakovaly děcka a nabízely turistům sady pohlednic. Koupila jsem si hned dvoje a ti malí uličníci mě za to obdařili řadou upřímných úsměvů a dovolili mi si je i vyblýsknout :).

Po návštěvě polí byla na programu zastávka v „Monkey Forest“, části pralesa, v jehož centru se nachází chrám, který se stal domovem velkého množství místních druhů opic. V období dešťů je však počasí na Bali opravdu nepředvídatelné, a tak se během přesunu strhl liják, že to i kanály přestaly zvládat a ze silnice se tak na chvíli stala řeka. Z opic jsem tedy nic neměla, v dešti si opravdu nelibují, ale aby mi to nebylo líto, Adi mě vzdal na seznámení za jinými mazlíky…

Stále v dešti, i když už v mírnějším jsme zastavili v „Merta Harum“ místní pěstírně kávy. Určitě už jste někdy slyšeli o cibetkové kávě. Tahle malá šelma požírá celé plody kávovníku, z nichž stráví pouze dužinu a zrna kávy ze sebe vyloučí spolu s výkaly. Enzymy v trávícím traktu zvířete způsobí, že kávová zrnka získají jemnější chuť. Tak právě zde místní chovají cibetky, neboli „luwak“ jak je tady nazývají. Když zvíře sežere plody a postará se o veškerou práci, místní ručně sesbírají to, co z nich zbylo a materiál pečlivě operou v horké vodě. Omytá zrnka projdou několika fázemi pražení, kdy se ve vysoké teplotě zničí všechny bakterie a káva se očistí od večkerých nežádoucích látek. Poté se zrna ručně drtí v hmoždíři, několikrát přesejí a hle – nejlepší káva na světě je…na světě :).

Jeden se musí zajímat, jak vůbec lidi napadlo (a kdo by vůbec stál o to to vyzkoušet?!) zkusit vyrobit kávu z výkalů zvířete. Možná že původní obyvatelstvo usoudilo, že je jednodušší prostě sesbíran zrnka ze zěmě než se dřít s jejich očesáváním ze stromů. Právě díky této ojedinělé a náročné přípravě se ročně po celém světě vyprodukuje asi jen okolo 500 kg této kávy a samozřejmě se to pak odrazí také na konečné ceně. Říká se, že luwak coffee má bohatou zemitou chuť s náznaky karamelu nebo čokolády. Mimo této světové se zde zaměřují i na produkci dalších druhů čajů a káv. Místní průvodkyně, 18letá slečna Nila mě poté vzala na degustaci a já tak měla postupně šanci ochutnat všech 18 druhů nápojů, které zde produkují a následně prodávají.

Po příjemném odpoledním dýchánku nastal čas na poslední zastávku dnešního dne. Byl jím chrámový komplex v Baruan Temple. Říká se, že na Bali najdete více chrámů než domů, a s trochou nadsázky je možné říct, že je to pravda. Každá vesnice má za povinnost mít na svém území alespoň 3 chrámy, to aby uspokojily velké množství Bohů. Původ tohoto chrámu se datuje až do 11.století a můžete na něm vidět tradiční ukázku Balijských skulptur a sochařského umění. Před vstupem do chrámu je nutné si zahalit spodní část těla, na to jsou zde připravení a u vstupného, kde můžete ale nemusíte zanechat symbolickou částku na pomoc zachování chrámu, vám pujčí barevné, zavinovací sukně, které si omotáte kolem pasu a zakryjete tak „nečisté partie“, které by neměly přijít do kontaktu s božstvem. Před samotným vstupem do chrámu se nachází brána, kterou z obou stran dekorují sochy ďáblů, jenž na někoho mohou působit až děsivě. Adi mi vysvětlit, že úloha, kterou sochy zastupují spočívá v tom, že představa ďábla odejmou z člověka vše negativní a on tak vstoupí do chrámu jen s pozitivní, čistou energií.

Brána ja odstupňována až do pěti úrovní, aby se tak dostala co nejvýše k nebi a tím k Bohu. Proto je i Balijci za nejsvatější část těla považována hlava, která je položená nejvýše. Samotné chrámy jsou zasvěceny již známé trojici Braha – Višnu – Šiva a jsou bohatě posety květinovými ornamenty a podobiznami mystických stvoření. Střechy svatyní jsou vystavěny z palmových větví, to proto že když rostou, nedotýkají se země a splňují tak onu posvátnou podmínku nepřijít do kontaktu se zemí.

Zaujala mě jedna rytina na zdi a Adi mi vysvětlit, že se jedná o zpodobnění Rámajány, jednoho z nejvýznamnějších epických děl indické literatury. Hlavní hrdinou eposu je princ Ráma, kterému byla ukradena jeho žena Síta a následně byla držena v zajetí na nedalekém ostrově. Ráma posléze s pomocí opic vystavěl most, kterým spojil ostrov s pevninou a svou ženu vysvobodil. Říká se, že zemí, ze které princ a jeho žena pocházeli byla Indie a ostrov, na který byla unesena je dnešní Srí Lankou. Prý se dodnes dají nelézt základy prastarého mostu, které vedou z Indického území, jakoby směrem do moře. Že by onen příběh měl nějaké reálné základy? Nakolik je ale epos založen na skutečnosti a nakolik je mýtem nejspíše zůstane navždy nezodpovězenou otázkou.

Čas zase neúsprosně běžel a tak jsme se po rozlučce s chrámem vydali na cestu zpět. Znáte ten pocit, když potkáte někoho úplně cizího, ale tak nějak poznáte, že jste na stejné vlně? S Adim jsme se dostali i k tematice, jako je karma a pozitivní přístup k životu a shodli jsme se na tom, že Vesmír Vám je připravený dát v podstatě všechno, co si přejete. Jen musíte uvěřit, že zázraky se dějí a být připravení o ně požádat. A nečekat, že přijdou v tu dobu a takovým způsobem, jakým si představujete ;).

Na konci dne jsem Adimu předala dojednaných– 520 000 rupí.  Na první pohled se to může zdát jako závratná částka, ale inflace s následným znehodnocením peněz je v Indonésii tak vysoká, že 520 000 rupií vyjde v přepočtu na necelých 40$ (asi 1000 Kč). Adiho auto pojme až 7 osob. Když se částka vydělí, ve výsledku může každý zaplatit 150 Kč za celodenní výlet po ostrově. I tak Adiho někteří lidé napadají s tím, že jim nastavená cena příjde vysoká a píší na něj špatné recenze, i když po odečtení veškerých nákladů na provoz Adimu zůstane cca 10$ (asi 260 Kč).

Se smutkem se znovu utvrzuji v tom, že lidi z Emirates se dělí na dvě hlavní skupiny. První z nich tuhle práci dělá, protože ji to prostě těší a nadevše miluje cestování a poznávání nových lidí a kultur. Ta druhá zůstává ve společnosti hlavně kvůli penězům, které – v tom lepším případě posílá domů svým rodinám nebo šetří na nějaký vyšší cíl, v tom méně ušlechtilém případě největší část jejich příjmu padne na nikdy nekončící párty nebo na materiální věci, zajišťující jim život na vysoké noze.

K výsledné částce jsem tedy přihodila ještě pár tisícovek a se slovy díků, i trošku dojatá jsem se s Adim rozloučila. Přeji mu všechno štěstí na světě a doufám, že situace se pro něj do budoucna bude vyvíjet jen k lepšímu. Neumím si představit nikoho, kdo by si to v životě zasloužil víc. Mám takové tušení nebo spíše doufám, že se ještě někdy setkáme. Jsem vděčná, že mi do cesty přicházejí, a že se na zami najdou lidé, jako je právě on. Snad jich bude čím dál tím víc, aby byl svět zase o něco lepším místem. A snad turismus, který se tu rozrůstá nezadržitelným tempem nezničí zbylou autenticitu tohoto ostrova, jenž –  alespoň podle svých obyvatel, nemá daleko od ztělesnění ráje na zemi.

20.12.2016, Dubaj, UAE