Kodaň – v pohádce od Andersena

O Dánech se říká, že jsou nejšťastnějším národem na světě. Což je s podivem, když vezmeme v úvahu, že jejich země patří k těm nejzadluženějším na světě, po většinu roku je tady buď zima jako když praští, panuje taková ta hororová mlha, kdy i ptáci musí chodit pěšky nebo prší. Jak to tedy dělají? Pustila jsem se do takového malého průzkumu a vyšlo mi několik teorií. První pojednává o fenoménu „hygge“….co to vlastně je? Pokoušet se o doslovný překlad by bylo obtížné, ale podle deníku The Guardian to má co dočinění s anglickým slovem „hug“ objetí. Princip spočívá v tom, že se lidé schází (doma, v hospodě, v kavárně či jak je libo), tráví spolu čas a je jim prostě dobře, právě proto že mohou být spolu. Dosahují tak určité harmonie, která jim přináši psychickou pohodu.

Další teorie říká, že za to můžou geny. Vědci z Univerzity of Warwick přišli s tím, že pocit štěstí prý bývá vrozený. Podle některých hypotéz lidé s kratší alelou, tj. formou genu, bývají náchylnější k depresím, úzkosti a chmurám. A právě Dánové jako národ mají údajně tento serotoninový přenašeč nejdelší.

Důvody spokojenosti mohou pramenit i z historie země. Dánsko bylo evropskou velmocí v období mezi 13. a 17. stoletím. „V posledních dvou stoletích však nic nezískali, naopak kvůli nucenému odstupování území a prohraným bitvám jen ztráceli, a tak se naučili vážit si toho, co jim zbylo,“ říká Michael Booth, autor knihy Téměř dokonalí lidé.

V Dánsku se sice platí nejvyšší daně na světě, ale poplatníci mohou využívat velmi štědrého sociálního systému. Onemocníteli, můžete jít do nemocnice. Ztratíte-li zaměstnání, dostanete podporu 80% své předešlé výplaty po dobu 2 let. Sociální jistoty dělají své.

Každopádně, po příletu do Kodaně jsme mohli okusit to pravé Dánské počasí, mlha a mrholení mi opravdu nechybělo. Ale nahodila jsem na sebe všechny vrstvy, které jsem v kufru našla a vyrazila do ulic.

Na Kodani je skvělé, že nejvýzněmjší památky jsou od sebe vzdáleny jen několik minut chůze, takže se všude můžete krásně dostat pěšky. Nohy jsou beztak tím nejlepším dopravním prostředkem. Postupovala jsem pomalu podél hlavního kanálu, který je jen jedním z desítek, jež v tomhle přístavním městě můžete najít. Moderní architektura sice utváří podstatnou část Kodaně, zbytek města jako by se ale zastavilo v době, v jaké vypadalo v 18. století, kdy se ještě námořníci vraceli od Baltského moře a nakládali do sudů slanečky či jinou rybinu, která by nasytila hladové obyvatelstvo v dobách krušných zim. Stavby ze studeného kamene a oranžových cihel působily chladně a stroze, ale tak nějak do tohoto prostředí zapadaly s takovou samozřejmostí, že výsledná atmosféra působila jedinečně. Co jsem si uvědoměla až zpětně, skoro v žádných oknech jsem nenašla záclony! Dánům vidítě skoro až do postele a na nějakém soukromí jim asi zas až tak nesejde…velmi sdílný tenhle národ!

Jen po pár minutách chůze jsem se dostala k honosné budově, o které jsem usoudila, že je snad státní knihovnou. Až později jsem zjistila, že šlo jen o jednu ze staveb, které dohromady tvoří hradní ostrov, na němž mimo jiné najdete divadlo, soukromé zahrady a palác, v němž sídlí Dánská královna. Jestli je Holandsko mistrem v počtu kol na obyvatele, pak je Dánsko vícemistrem. Na kolo byjste tady narazili na každém rohu, na kole jezdí všichni: mladí, staří, mámy s dětmi, do práce či do školy, na starých a ojetých nebo nejnovějších modelech…Nejvíc mě fascinovala slečna na asi 10centimetrových jehlových podpadcích, která si to v elegantním kabátku na kole frčela asi na nějaký pracovní breafing.

Přes mosty a křivolaké uličky to bylo odtud jen kousek do „Nyhavn“. Jde o bývalý rušný přístav, který je typický úzkými domečky pastelových barev, jež jsou poskládány těsně na sebe a tvoří tak dokonalou kulisu pro vánoční trhy, které zrovna v době mé návštěvy byly v plném proudu.

Našli byste zde klasické stánky s bižuterií, pletenými svetry, čepicemi, vánočními ozdobami a jídlem a samozřejmě i vánočním punčem. Tady ho nazývají „glog“ jeden jsem samou sebou ochutnala, nebyl špatný, ale asi jim ujela ruka s cukrem. Olomoucký by nad ním vyhrál na celé čáře.

Po odpoledni, stráveném v ulicích města jsem se sešla s Barčou – češkou z mojeho letu a společně jsem se vydaly do asi nejslavnější atrakce v celém Dánsku – „Tivoli“ druhého nejstaršího zábavního parku na světě, který byl poprvé otevřen v roce 1843. Sotva jsme prošly branou, začala jsem si připadat jako Alenka v říši divů. Všude samá světla a kuriozity, nad kterými vám zůstal rozum stát. Jako třeba parta ledních medvědů, jejichž hlavy jakoby vykukovaly ze zrcadlové stěny. Dřevěné domečky byly poprášeny umělým sněhem a rampouchy, do toho hrály vánoční koledy. V parku se nachází několik kolotočů, včetně nejstarší dřevěné dráhy světa Rutschebanen z roku 1914 a moderní dráhy Dæmonen, na níž vozíky jezdí rychlostí až 77 km/h. Dalšími atrakcemi jsou 80 metrů vysoký řetízkový kolotoč Himmelskibet a věž, z níž můžete spadnout volným pádem. V srdci parku se rozprostírá jezero, v jehož hladině se odrážely světla z tisícovky žárovek, kterými byly ověnčeny větve opodál stojících stromů. Na hladině se líně pohupovala pravá pirátská loď. Procházku jsme zakončily u vánočního stromu, který bude asi tím nejhezčím a mě tak naplno došlo, že Vánoce už jsou opravdu za dveřmi.

Následující ráno jsem vstala za tmy. Před odletem jsem se ještě chtěla stihnout projít k ikoně města, soše Malé mořské víly, nejslavnější pohádkové postavy z děl Dánského rodáka Hanse Christiana Andersena. Od hotelu jsem podél hlavního kanálu šlapala skoro hodinu a nejistě se dívala na hodinky. Jestli ji brzo nenajdu, budu se muset otočit zpátky a vrátit se s nepořízenou. Už jsem se smiřovala s tím, že to vzdám, když tu jsem najednou ve vodě uviděla nenápadné seskupení kamenů a na nich už seděla socha oné víly, která se pro lásku k princi rozhodla stát člověkem. Zamyšleně koukala do vln a zezadu ji osvětlovaly paprsky právě vycházejícího Slunce.

Chvilku jsem si ji jen tak prohlížela a sledovala ranní rozbřesk. Dívka vypadala trošku posmutněle. Pravda, konec její pohádky se dá jen stěží pokládat za šťastný, na druhou stranu právě tím se proslavila a dnes byste našli jen pár dětí, které by její příběh neznaly. Zamávala jsem tedy malé víle a vydala se na cestu zpět, tentokrát ale jinou trasou. Socha se nachází hned vedle útvaru bývalých kasáren Kastellet, které jsou do okola chráněny vodním příkopem ve tvaru pěticípé hvězdy. Dnes už fungují spíš jako oblíbené místo pro pejskaře a běžce, ale nějaké kluky v zeleném jsem tam potkala, takže možná budou pořád v provozu.

Vrátit jsem se stihla v ten pravý čas, ani moc brzo, ani pozdě a i za tu krátkou dobu jsem toho stihla vidět hodně. Vždycky je ale co objevovat a tak se sem určitě ještě někdy chci vrátit. Třeba pak objevím i ten Dánský recept na štěstí :).

15.12.2016, Dubaj, UAE