Kapské město – na Stolovou horu a zpět

Jelikož už jsem po zkušební době, mám to privilegium, že si můžu žádat o lety do destinací, do kterých bych se chtěla podívat nejvíce. A tak se to tedy koncem tohoto měsíce tak vydařilo, že mi byl přidělen let do Cape Townu – druhého největšího a určitě nejkrásnějšího města Jihoafrické republiky – jednoho z nejvyspělejšího státu Afrického kontinentu.Let, který trval necelých 10 hodin, uběhl rychleji než bych si myslela, taky díky tomu, že jsme si mohli téměř 3 hodiny odpočinout v postelích, které se na tomto typu letadla nacházely. Okolo 12 jsme byli na letišti a v jednu už si to vykračovali k hotelu s příhodným názvem „Jižní Slunce“. Oproti jiným destinacím nás v tomto resortu nabádali ke zvýšené opatrnosti. Neustále mít zamčený pokoj, cenné věci uložit do safeu a pro jistotu se zamknout i zevnitř, když je člověk zrovna na pokoji, by mělo být samozřejmostí. Krádeže tady nejsou zase tak něčím neobvyklým. Ono celkově s bezpečností ve městě je to poněkud diskutabilní.

Aby člověk vše pochopil, musí se podívat trošku do historie. Jako většina Afrických zemí, i JAR si prošla mnoha fázemi kolonizace. V roce 1488 připlul ke Kapským břehům jako první Evropan Portugalec Bartolomeo Diaz a dopřál tak svým krajanům to privilegium tuto zemi kolonizovat jako první. Žádný velký úspěch kvůli střetům s houževnatými domorodci však nezaznamenali a tak se opravdovými osadníky zde stali až Holanďané, kteří dali Kapskému městu základy (nebo to spíš za ně udělali otroci, které si ze Severu Afriky přivezli). Jak město vzkvétalo, začaly se o něj zajímat i další národy – především Němci, Francouzi a Britové (ti aby někde nebyli) Búrové, potomci prvních holandských osadníků byli vytlačeni dále do vnitrozemí, kde si sami začali zakládat vlastní státní celky. Připočtěte si k tomu všemu domorodé obyvatelstvo, které se samozřejmě svého území nechtělo vzdát snadno a bez boje a člověk nemusí mít doktorát, aby mu došlo, že to tady chvílemi bylo pěkně divoké a krvavé. Po úpadku Nizozemské východoindické společnosti Již Britové převzali kontrolu nad zemí zcela. S Holanďany se poté o moc přetahovali v několika Búrských válkách, ve kterých nakonec zvítězili, roztříštěnou zemi spojili v jeden stát a moc si zde udrželi až do roku 1961, kdy země získala nezávislost.

Říká vám něco Apartheid? V Jihoafrické republice byl apartheid oficiální státní politikou po velmi dlouhou dobu v letech 1948 až 1994, i když již dříve byla tato politika uplatňována. Projevoval se mimo jiné oddělováním dopravních prostředků pro bělošské a takzvané barevné obyvatele. Černošské obyvatelstvo se setkávalo s velkou rasovou diskriminací. Nemělo přístup do restaurací, kin, parků, pláží, škol, nemocnic a jiných zařízení a veřejně přístupných míst určených bělochům. Tváří revoluce proti svržení tohoto režimu byl Nelson Mandela – který byl za své radikální počiny v roce 1962 zatčen, usvědčen ze spiknutí a odsouzen k doživotnímu odnětí svobody. Rostoucí mezinárodní tlak, především ze strany OSN přiměl JAR politiku apartheidu v 80. letech zmírňovat. Mandela byl v roce 1989 propuštěn a stal se prvním černošským prezidentem zvoleným v prvních svobodných volbách a od apartheidu bylo upuštěno.

I když byla tato politika oficiálně zrušena, v zemi nadále převládá tzv.:„dobrovolný apartheid“ který je důkazem, že rasová sounáležitost hraje i v dnešní JAR značnou roli. Země má nyní velmi vysokou míru zločinnosti. V důsledku toho dochází k odlivu bílého obyvatelstva do anglofonních zemí, jako je Austrálie či Velká Británie. Rasismus v JAR nevymizel a mnoho obyvatel vnímá společnost, ve které žijí právě na základě rasového rozdělení. Navyklé formy chování, postoje, výchova a zvyky totiž žádným právním normám nepodléhají.

Hold ne všechny země jsou tak bezpečné jako naše Česko, a tak zde člověk musí být opatrnější a po setmění se moc nezdržovat venku sám.

Po příchodu na pokoj jsem tedy jen rychle udělala vše potřebné, hodila na sebe něco pohodlnějšího a namířila si to do haly, kde jsme se měli sejít se zbytkem crew a vymyslet, jak strávíme odpoledne. Možností se nabízelo několik. Vydat se na nejjižnější bod poloostrova k Mysu Dobré naděje s prohlídkou pláže plné tučňáků? Vylézt si na Stolovou Horu, která městu dodává onu typickou dech beroucí scenérii nebo zkusit „Shark Diving“? Nerozmýšlela jsem se moc dlouho. Svůj život mám docela ráda, nehledě na to, že dráždění žraloků z bezpečí klece čistě pro zábavu mi přijde jako vrchol lidské hlouposti. Vidět slavný Cape of a good Hope by mohlo být zajímavým zážitkem, ale postavte mě před horu či kopec a okamžitě začnu spřádat plány, jak se na něj vyškrábat. Jak tak zjišťuju, my Češi obecně máme v Emirátech jako společnosti pověst „hikerů“ a milovníků přírody. Jen mě v tom utvrdil Shaun – postarší „purser“, který se nám na výšlap na „Table mountain“ rozhodl dělat průvodce, když ke mně přišel se slovy, že nepochyboval, že si zvolím zrovna tento výlet. Spolu s ním a ještě dalšími čtyřmi členy naší crew jsme si teda stopli taxíka a nechali se vyvézt do základního bodu u úpatí hory, ze kterého budeme vycházet. Pár lidí nadhodilo, jestli by nebylo lepší se na vrchol hory nechat vyvézt pomocí lanovky. Tento návrh jsem hbitě zamítla – v Dubaji si akorát tak válím šunky a teď bych se měla nechat připravit o možnost výšlapu svého života? To víte že jo :). A nakonec, vítr byl toho dne tak silný, že „cable car“ stejně nebyl v provozu.

Table Mountain se zvedá 1086 m nad malou, 10 km širokou zátokou Table Bay jejíž chráněné údolí kdysi představovalo perfektní lokaci pro založení města. Při jasném počasí je viditelná ze vzdálenosti až 200 km. A Proč se jmenuje Table mountain? Hlavním rysem Stolové hory je téměř 3 km dlouhý útes tvořící stěny hory, a jeho vrchol je natolik plochý a rovný, že  při určité dávce fantazie opravdu připomíná stůl. A v  historii byla vrcholová plošina ještě větší. Eroze však způsobila částečný rozpad a tím vytvořila okolní tzv. svědecké vrcholy – Ďáblův vrch (Devil´s Peak) a Lví hlavu (Lion´s head). Po zelených svazích Stolové hory, které jsou zčásti pokryty křovinami, vede kolem 400 stezek. My si pro výstup zvolili delší a méně náročnější cestu. Přece jenom, zítra musíme přežít další 10 hodinový let :).

 V obchůdku se suvenýry jsme si každý koupili láhev vody a vydali se na výstup. I když nešlo o tu nejstrmější cestu, prudkost výstupu mě i tak překvapila. Řekla jsem si, že to hned ze začátku nepřepálím a strategicky jsem se zařadila na poslední místo naší šestičlenné výpravy. Stejně jsem vždy hned po pár krocích vytahovala foťák ve snaze zachytit tu krásu okolo. Hora je součástí národního parku Table Mountain National Park a bylo to znát. Okraje kamenité stezky byly posety drobnými žlutými kvítky a růžovými kalichy horských zvonků. Na cestu nám zpívaly roztodivné druhy exotických ptáčků a podařilo se mi zachytit i tuhle potvůrku 🙂 .

Po zdolání prvního úseku se stezka srovnala a už v jednotné výšce jsme po úpatí hory přešli na její druhou stranu. Cestu v jednom místě křižoval zurčící horský potůček. Neodolala jsem, a vyzkoušela pár doušků vody. Všichni na mě koukali jako bych z té hory spadla…no co! Vždyť byla ještě lepší než z kohoutku. Po cestě nás míjeli další výletníci, kteří se rozhodli zdolat horu. Většinou jsem kolem sebe slyšela angličtinu, nebo afrikánštinu, což je jeden ze sedmi oficiálních jazyků JAR. Původně vznikla z jazyka nizozemských osadníků, kteří přišli do jižní Afriky v 17. století a dále byla ovlivňována angličtinou, němčinou, francouzštinou, portugalštinou a okolními africkými jazyky.

Poté, co jsme se dostali na opačný konec hory jsme se zastavili a já pohlédla vzhůru. Obrovský skalní masív se tyčil vysoko nad našimi hlavami a mě v tu chvíli došlo, že převýšení bude větší, než jak jsem ho původně odhadovala…a jaaaaj 😀 tak tady teprve začne zábava. Utáhla jsem si tedy tkaničky svých nových treckových bot (dík Ladi že jsi mě dokopal si je koupit 😉 ) a dala se do výstupu. Krok za krokem, nedívat se nahoru (aby člověka neodradilo, jak velký kus má ještě před sebou ) ani dolů (to zase aby se mu neudělalo blbě při pohledu na tu propast pod sebou)  stezka byla místy tak strmá, že jsem po ní nešla, ale doslova šplhala po čtyřech. Kameny při krajnici k sobě byly připoutány drátěnými sítěmi, aby se nerozpadly. To není moc dobré znamení, pomyslela jsem si, ale pořád to nebylo tak hrozné jako obrovské bloky kamenů, které tvoří většinu stezek v Tatrách a jež jsou místy tak uvolněné, že se vám kolikrát doslova rozhýbají pod nohama. Tahle část pro ně byla kupodivu mnohem snazší, než ta první a brzy jsem se dostala do čela skupiny. Počkali jsme na posledního člena skupiny – Rebeccu, která měla chudák problémy s astmatem a do bodu odpočinku došla vždy až jako poslední. Po zbytek výstupu jsem s ní tak držela krok a slovy útěchy že to zvládne se ji snažila podporovat. Vím, že sama snáším špatně, když  mě lidi, kteří jsou na tom s kondičkou líp, než já nechají při výstupu daleko za sebou. Čím více jsme se blížili k výklenku na vrcholu hory, tím více klesala teplota a zvedal se vítr, který nás nemilosrdně šlehal do tváří.

Tak tohle jsem hodně podcenila. S úpěním jsem si vzpomněla na bundu, která se válela na dně kufru v mém hotelovém pokoji…no jo, tam je jí dobře! Div mi nezačaly drkotat zuby. Ta zima byla fakt brutální. V jedné chvíli jsem se při hromové ráně se zděšením podívala nad sebe a připadala si jako Asterix, kterému nebe padá na hlavu. To si ale jen vítr pohrával s našimi smysly a vyvolával iluzi padajícího kamení. Když už jsem si myslela, že to kvůli té zimě nezvládnu, objevila se přede mnou slečna, vracející se z vrcholu hory se slovy útěchy, že teď už je to na vrchol jen nějakých 15 minut. Zatnula jsem tedy zuby (aby přestaly drkotat) a pustila se do poslední části výstupu. A po chvíli jsem se opravdu dostala k výklenku, kde se mraky zmateně přebíjely mezi dvěma stěnami skalního masivu a vytvářely tak jakýsi vír z mlhy, který byl tak hustý, že přes něj ani nebylo vidět na druhou stranu.

 Prošla jsem jím do totálního neznáma…a najednou nic….hrobové ticho…Burácející vítr ustal, a jakoby snad nikdy ani neexistoval. Na druhém konci mlhového oparu jsem úlevně pohlédla na známé tváře, které taky vypadaly, že si hodně oddychly, že nás zase vidí. Na chvíli jsem si sedla mezi své kolegy a s vděčností nasávala paprsky, které se předtím přes hustou clonu mraků na mou kůži nedokázaly probojovat. Nemohli jsme ale odpočívat dlouho. Celý výstup nám trval asi dvě hodiny a brzy se začne stmívat. Zvedli jsme se tedy zase na nohy a po plochém hřebenu se vydali na druhý konec hory. Vítr se tady zase rozhučel do nehorázné síly, Recca, moje kolegyně z Finska byla naštěstí na výšlap dobře připravená a půjčila mi svoji náhradní bundu, čímž mě upřímně a beze srandy zachránila. Po pár minutách teď už odlehčené chůze jsme se dostali na okraj hory a otevřel se nám pohled do údolí pod námi…..a….vím že už jsem to říkala několikrát, ale TOHLE byl asi jeden z nejlepších výhledů v mém životě (a to jsem viděla Auckland J ) vrcholky hor okolo byly obehnány huňatými mračny a obklopovaly hluboký prostor pod námi, v němž se jako malinké tečky rozprostíraly domečky z blízkého města, hlásající lidskou přítomnost v tomto jinak posvátném místě. A za městem už se rozprostíral jen kulatý horizont nikdy nekončícího oceánu. Jestli bych si měla nějak představit výhled z bájného Olympu, vypadalo by to takhle…byl to pohled pro Bohy…

A bylo vidět všechno – Lví hlava, Kapské město, Ďáblův vrch i Falešná zátoka. Není divu, že celého tohle místo bylo zapsáno na seznam světového Dědictví UNESCA. Tohle nikde jinde neuvidíte…Pár desítek minut jsem se jen tak kochala, než náš vůdce zavelel, že je třeba jít zpátky. Nebylo by dobré, kdyby nás tma zastihla ještě na hoře. V rychlosti jsem tedy udělala posledních pár fotek a vydala se zase na pochod. První část cesty dolů jsme museli zvolit stejnou trasu – jinak to nešlo. Zpátky jsem opět přebrala vedení, protože pro mě bylo jednodušší z hory doslova běžet než sestupovat kámen po kameni. Musím zaklepat a být vděčná že mám na to kolena v pořádku.

Prosvištěla jsem i kolem několika skupinek dalších výletníků, jeden z nich ke mně se smíchem prohodil že vypadám, jako bych právě vylezla z bazénu 😀 no jo, ty kapičky vody, z nichž byla mlha na vrcholu hory seskupena na mě nechaly stopy…Dole jsem byla asi po 50 minutách. Po chvíli mě dohonil Alex a společně jsme vyčkávali, až sestoupí zbytek naší skupiny. Jak jsme tam chvíli jen tak okouněli, najednou kolem nás projel taxikář, že vypadáme, jako bychom potřebovali svézt. Přitakali jsme mu, ale zároveň ho upozornili, že ještě čekáme na další lidi a bez nich odjet nemůžeme. Odvoz jsme ale potřebovali urgentně. Zrovna v tuhle dobu bylo velkým štěstím, že jsme nějaké taxi vůbec potkali.Taxikář k nám prohodil, že původně přijel pro jinou skupinu, ale že jestli se zbytek našich členů objeví do 10 minut, vezme dolů zpět k hotelu nejdřív nás. A asi po 10 minutách se dole opravdu objevili i Shaun, Recca, Ali a Rebecca a my se tak pohodlně mohli vydat na cestu do přívětivého pohodlí svých postelí. Hodila jsem poslední pohled na Table Mountain a s hrdostí ji přidala na další seznam nezapomenutelných životních zážitků :).

22. 11. 2016, Dubaj