Kuala Lumpur – „blátivé město“

O Kuala Lumpur jsem věděla jen to, že je hlavním městem Malajsie a že se zde nachází nejznámější stavba celé země  – Petronas Twin Towers. I když přílet do města proběhl v pozdních večerních hodinách, řekla jsem si, že nejhezčí fotky těchto postmoderních mrakodrapů bych mohla udělat právě v noci, kdy budou nejvíce osvětleny.

Normálně nejsem fandou velkoměst a přemodernizovaných staveb obecně, ale být tady a ani se na ně nepodívat by byl hřích. Dvojčata se totiž nacházela v podstatě hned za hotelem a cesta k nim mi tak zabrala jen asi 5 minut chůze. Tito oceloví giganti jsou 452 metrů vysocí a do roku 2004 se jednalo o nejvyšší budovy na světě. Ve výšce 170 metrů mezi 41. a 42. poschodím jsou dvě věže propojeny mostem, který, pokud jste ochotni zaplatit určitý obnos peněz, může být přístupný i Vám, jako veřejnosti.

V přízemí je obchoďák, v dalších patrech pak kanceláře. Toť vše 🙂 Jak jsem se tak snažila o jejich nejlepší zachycení, oslovila mě opodál stojící slečna, že si můžeme vypomoct a navzájem se vyfotit. Hned jsem souhlasila a dala se tak s ní do řeči. Claire, původem z Kanady teď na vlastní pěst 3 měsíce cestuje. Momentálně projíždí Jihovýchodní Asii a její další stanicí bude Jordánsko…Co bude dělat po skončení své cesty, netuší. Pro zatím si jen užívá prožívané chvíle. Fandím ji a doufám že se bude mít vždycky jen dobře a že ji cesta ukáže cíl :). Ještě jsem si dvojčata prošla kolem dokola, abych zjistila, že zezadu je stavba obklopena rozsáhlým parkem a vydala jsem se zpátky do hotelu, načerpat síly na další den.

Ráno jsem se sešla se Susanou – upovídanou kolegyní z Mexika. Tuhle národnost mám ráda. Ještě jsem za dobu, co jsem tady nepotkala s Mexičanem, se kým bych si nerozuměla. Společně jsme se domluvily, že máme pokrk měst, a chceme někam do přírody – v místních podmínkách to znamenalo do pralesa. Na recepci jsme vyzjišťovaly, že jen pár kilometrů za městem se nachází něco jako přírodní park, kde by snad měly být i vodopády! Našim uším to znělo lahodně. Přes jednu aplikaci (na jejíž název už si nevzpomenu) jsme objednaly taxíka, který se přímo na takovéto vyjížďky specializuje. Náš kočí pro nás přijel asi za necelých 5 minut a Susana se dala hbitě do seznamování. Řidičem a zároveň průvodcem pro dnešní den se nám stal rodilý Kuala Lumpurec s arabskými předky Hassan, s nímž jsme si okamžitě padly do oka. Sdělily jsme mu svůj plán cesty a ten nejen že souhlasil, že nás tam vezme, ale ještě navrhl, že bychom se po cestě mohli stavit k Batu Caves – vápencové hoře, v jejíchž útrobách se nachází rozsáhlý jeskynní komplex. S nadšením jsme souhlasily a v dalším okamžiku už jsme nasedaly a vyrážely na cestu. Cesta nám rychle uběhla díky příjemné Hassanově povaze a otevřenému přístupu. Z okna auta jsem pozorovala, jak je město až překvapivě moderní a jak působí čistě a uspořádaně, ve srovnání například s Bangkokem.

Batu Caves jsou podle odhadů staré neuvěřitelných 400 milionů let a dostaly svůj název po řece Batu, která protéká nedaleko nich. Jeskyně je jedním z nejpopulárnějších Hinduistických svatyní nacházejících se mimo Indii a je zasvěcena bohu Muruganovi, jehož 43 metrů vysoká pozlacená socha z betonu a ocele se nachází přímo dole před vchodem do jeskyně. Dnešní den byl pro návštěvu ideální, protože jeskyni neobklopovaly zástupy turistů, jak tomu bývalo běžně. Na malém náměstíčku pod kopcem se nacházelo jen pár místních, kteří zde rozhazovali krmení holubům, jež by jim podle jejich tradice měli přinést štěstí. Do jeskyně by měl člověk vcházet jen v uctivém oděvu, který zahaluje nohy i ramena. Tyto požadavky jsme ne tak úplně splňovaly, ale slečna u vchodu, která měla regulovat příliv turistů, nad tím jen mávnula rukou. Tolik k pravidlům :). Začali jsme vystupovat po 272 betonových schodech. Po chvilce se všude kolem nás začaly objevovat desítky malých opičáků, kteří se hned koukali, co by nám mohli čmajznout. Vážně, tihle makakové si tak zvykli na přítomnost lidí, že svou plachost úplně ztratili. Susana mi vyprávěla, jak jedna její kámoška takhle přišla o i – phona, když se snažila o zachycení co nejlepšího obrázku opic a v jednom nestřeženém okamžiku přestala dávat pozor.

Tyčící se asi 100 metrů nad zemí se Batu Caves skládají ze tří hlavních a několika menších jeskyní. Ta největší z nich, známá jako Chrámová jeskyně („Temple Cave“) má až překvapivě vysoký strop a její stěny pokrývají tesané Hinduistické sochy a barevné malby. Jak jsme se tak se Susanou rozkoukávaly kolem sebe a snažily se pochopit velikost jeskyně, ozvala se rána jako z děla. Teroristický útok? Ne…výstřel z petardy je jen způsob, který zde používají k odhánění těch opic, které jsou až příliš smělé, uklidňoval nás Hassan.

Po prohlídce jsme se vydali opět na cestu do naší hlavní destinace celého dne – Kanchinským vodopádům („Kanching Falls“) po cestě nám Hassan vyprávěl o svém dětství, že vlastně nepochází přímo z centra Kuala Lumpur ale z vesničky nedaleko a jak jako malý s děckama chodili za školu právě do míst, kam máme namířeno. To u nás se dalo chodit tak maximálně na hřiště :D. Dozvěděly jsme se, že jako mladší pracoval několik let jako manažer pro známou automobilku, ale později ho pracovní nátlak přiměl pokládat si otázky po účelu svého života. Rozjel si tak tedy svůj vlastní byznys a jako přivýdělek teď vozí turisty po památkách. Teď, i když za méně peněz prý dělá to, co ho baví a je spokojený. Klid mu ztrpčují jen daně, které jsou tu hodně vysoké, pro podnikatele 30%. To asi aby místních 7 králů mělo z čeho zafinancovat fungování svých honosných paláců.

Jen asi po půl hodině jsme se dostali k bránám parku a v dalších okamžicích už jsme byli obklopeni všude se rozprostírající směsicí palem, bambusů, rákosů a jiné zeleně, kterou jsem nerozpoznala. Pralesem zurčel nedaleko protékající potůček a v pozadí bylo slyšet pokřiky papoušků. Oáza klidu 🙂 Ptala jsem se Hassana, jestli je v Malajsii běžná malárie a podle něj se sem tam nějaký ten případ objeví. Nejistě jsem pohlédla na sérii štípanců, které mi zdobily ruku, a nahlas polkla. Hassan rozpoznal moje zděšení a se smíchem odvětil, že bát bych se měla jen těch velkých – černobílých komárů, kterých bych si určitě všimla…Ne že by mě to uklidnilo.

Den jsme si užily prozkoumáváním pralesa a obdivováním místní květeny a zvířectva. Kromě komárů jsme tu samozřejmě narazily na zástupy opic, kolonie obřích mravenců, množství exotických motýlů a dokonce hroznýše královského (ten se ale jen líně převaloval v proutěném košíku svého cvičitele 😉 ) Ani se nám z tohohle ráje nechtělo zpátky do reality města, ale po celém dni nám pěkně vyhládlo a tak nás Hassan vzal do centra do Indické restaurace, kde pro nás objednal snad trochu ode všech jídel, co tam měli. Zdálo se mi, že od vedlejšího stolu jsem zaslechla češtinu, ale z určitostí to říct nemůžu, to by bylo hodně vtipné, potkat krajany v Malajsii. Ale nakonec bych se až tak nedivila. Češi – jako Indové, jsou všude.

Po cestě nás ještě náš průvodce seznamoval se stručnou historií města a pokoušel se naučit něco z malajštiny. Kuala Lumbur doslova znamená „blátivé město“ – po řece, která městem protéká. Hassan nás vysadil zpět u hotelu zrovna ve chvíli, kdy se rozpršel pořádný liják. Perfektní načasování. Že se po tak krátké době s námi strávené stal spíše našim průvodcem a přítelem než jen řidičem se potvrdilo, když nám na otázku, co jsme za to všechno, co nám ukázal dlužné řekl ať mu dáme, kolik máme a kolik uznáme za vhodné, že s jakoukoliv částkou bude spokojený. Dohromady jsme mu tedy daly asi 300 ringgitů, přičemž jsme vůbec neměly ponětí, jestli to bylo málo nebo až směšně hodně. Nic neříkal, ale vypadal potěšeně. Za jeho skvělé služby jsme mu řekly, že se o něm na oplátku zmíníme dalším lidem z crew, kteří do města přijedou po nás. Lepšího průvodce by nenašli. 🙂

22. 11. 2019, Dubai