Sydney – krásnější než v představách

Po návštěvě Bangkoku bylo na čase přesunout se o několik tisíc kilometrů dál na východ do Sydney, největšího a nejlidnatějšího města celé Austrálie. Hotel, ve kterém jsme v Sydney zůstali, byl natolik vzdálený od centra, příjezd opožděný a časový posun tak velký, že jsem se raději rozhodla věnovat se odpočinku a nastřádat si síly na cestu zpět, abych si tohle město mohla užít na plno. Následující den jsme tedy jen rychle provedli otočku do Christcurche – města na jižním ostrově Nového Zélandu, které z východu obklopuje Indický oceán a ze západu pohoří Jižních Alp, jejichž rozeklané vrcholy daly podobu Středozemi z Pána prstenů. („Nechte mě tady, prosím! 😀 ). Po necelé hodině strávené na zemi a po nabrání pár kiwiů na palubu se letadlo opět vzneslo do vzduchu a my si to zamířili zpět k Australským břehům. Naposled jsem tedy hodila toužebný pohled k zasněženým kopečkům a v duchu vyslovila přání se sem jednou vrátit. Pokud možno na déle než jen jeden den :).

Zpět jsme se dostali již po setmění. Spolu se Stylianou, Tonnym a Victorií z Jižní Afriky, která předešlý výlet prospala, jsme si to namířili ke stanici, odkud by nás vlak zavezl přímo do srdce města. Před výpravou jsme se ještě rychle stavili do nedalekého supermarketu koupit „opal cards“ kartu na městskou hromadnou dopravu, která platí po celém městě. A jak tak platím u pokladny, zaujme mě prodavač. Nebo spíš jeho přízvuk…“Hele odkud ty jsi?“ ptám se…“tak zkus hádat“ odvětí na to…“mmm, zníš jako středoevropan…Polsko?“ „no, to není špatné…Slovensko“…“Tak to je gól“ přejdu do své mateřštiny. Michal se do Sydney přestěhoval před dvěma roky. Zatím se mu tady líbí, zároveň se svěřuje s tím, že čím déle tady je, tím je pro něj představa návratu do své domoviny těžší. Jak jsme se o tom později bavily s Victorií, došly jsme k závěru, že život tady může být krásný, a však nízko placení migranti stráví v podstatě celé dny v práci, aby si vydělali dost na život v Austrálii, který je opravdu velmi nákladný.

Během těch 20 minut ve vlaku, který nás zavezl na konečnou stanici se venku pěkně setmělo. Chvíli jsme jen poněkud zmateně přešlapovali, ale nakonec jsme uposlechli své smysly a vydali se rovnou za nosem – za vůní moře. Ono Sydney je ve své podstatě takovým jedním velkým přístavem, který nonstop křižuje množství lodí, jachet a bárek všech typů a velikostí. První věc, která upoutala mou pozornost v noční tmě byl Harbour Bridge, který přemosťuje přístav Port Jackson, spojující obchodní centrum města s množstvím mrakodrapů s protějším břehem, který je více vhodný pro rodinný život. Živě si pamatuju, jak nám o tomto mostu, přezdívaném také „Ramínko“ kvůli svému typickému tvaru vyprávěl Tom – náš učitel zeměpisu ze střední. Tom měl ve zvyku se při každé probírané destinaci ptát „tak kdopak z vás už tady někdy byl?“ Tuhle otázku vždycky položil tak nevinně, jako by snad skutečně od někoho očekával kladnou odpověď… Jak by se pro lásku Boží mohlo komukoliv z nás někdy podařit dostat se do Austrálie…?…Kdybych znala adresu, určitě bych mu teď poslala pohled 😀

Most byl po celé své délce osvětlen stovkami žárovek, které zářily do noci a lákaly tak množství racků, kteří ve skupinách organizovaně kroužili okolo jeho vrcholu. Ve Vodě se odrážely odstíny červené a modré, jak do ní dopadaly paprsky z poblíž stojícího lunaparku. A hned na druhé straně přes záliv se na malém výběžku již tyčila ona – Opera House – stavba ve tvaru plachetnice, která je pro Sydney stejnou ikonou, jako Eiffelovka pro Paříž. Nezářila tak výrazně jako most, což mě překvapilo. Spíš jen tak tajemně reflexovala do noci, jako by volala: „tak pojď blíž, jestli mě chceš vidět“. Vzduch byl čerstvý svěžím vánkem od Tasmánského moře a atmosféru celého místa dokresloval opodál stojící chlapík, vyhrávající na kytaru… Co víc dodat 🙂 chvíli jsme tam tak s ostatními jen stáhli a přihlouple se usmívali, zase jednou vděční že můžeme dělat tuhle práci.

Po prvním momentu kochání jsme se vydali přímo k opeře, abychom se jí podívali na zoubek trošku více. Vedla k ní kamenná kolonáda, lemovaná řadou pouličních lamp, u nichž se turisti snažili o zachycení co nejlepšího selfie. Vystoupili jsme pár schodů a najednou vstanuli na východní straně opery, z níž se nám otevřel výhled na otevřený záliv z jiné perspektivy. Vystoupala jsem ještě pár schodů, až jsem najednou celou jednu „plachtu“ opery měla na dosah ruky. Musela jsem se jí dotknout, jako bych potřebovala samu sebe ujistit, že se mi to všechno jen nezdá. Povrch stavby byl tvořen dvěma druhy hladkých bílých dlaždic, které dohromady tvořily dokonale sestavenou mozaiku. Spodek opery byl prosklený, takže i z venku šlo vidět, že je vnitřek obložený dřevem, dodávající stavbě více přírodní nádech. Pár momentů jsem si užívala kouzlo přítomného okamžiku, než mě mí společníci pobídli k návratu z naší noční prohlídky. Stejnou stezkou jsme se vydali zase zpátky, po cestě jsem se ještě stavila pro pár pohledů, které se (jak jsem později zjistila u kasy) určitě stanou těmi nejdražšími v mé cestovatelské historii…

Následující ráno jsme se s ostatními domluvili na výpravě do Bondi Beach, asi nejznámější pláže celé Sydney. Žel, jak už to tak bývá, nakonec ze členů, kteří přislíbili účast, dorazila jen Victorie. V klidu jsme si tedy vychutnaly snídani, která nám podle mých odhadů pokryla energetický příjem na celý den, a podle pokynů pana recepčního jsme se vydaly na letiště, odkud bychom chytily autobus, jež by nás dopravil až do našeho cíle. Po počátečních nesnázích a několika dotazech jsme konečně našly stanici, kterou jsme hledaly. Cesta autobusem se nakonec protáhla téměř na hodinu s tím, že jsme musely ještě jednou přestupovat ve stanici Bondi, takto se totiž jmenuje celá jedna čtvrť, která dala název i naší pláži. Že se blíží začátek léta, napovídaly davy místních (především seniorů), mířící stejným směrem jako my. Bylo jich tolik, že se všichni ani nevešli do autobusu a řidič je vybízel k vyčkání na další spoj. Nikdo ale nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Oni celkově tady lidi berou vše tak nějak s klidem. Během té hodinky jsme měly aspoň možnost pozorovat život na ulicích. Autobus nás vyhodil na vrcholu mírného kopečku, ze kterého už bylo možné vidět pláž, ve tvaru nápadně připomínajícího banán.

Sešly jsme kamenné schůdky a s nedočkavostí malých dětí si sundaly boty, abychom se mohly brodit mělkým pískem. Při pohledu na místní holky v bikinách jsem trošku zalitovala, že jsem ty svoje nechala na pokoji. Plouživými kroky jsme se vydaly na druhý konec Bondi beach, o kterém jsme tušily, že se na něm nachází vyhlídka. Pláž byla poseta staroušky, omladinou, maminkami s miminy a dokonce i skupinkou dětí, o nichž jsem podle jejich cvičebních úborů a slečny, poskakující kolem nich s píšťalkou v ruce usoudila, že jim právě probíhá hodina tělocviku. Ha, a my se základkou občas maximálně vyrazili na bazén :D. Cesta k vyhlídce byla poněkud dobrodružná, bosky jsme musely přejít kluzké pískovcové kameny, jež mohutný příboj omlel do různorodých tvarů. Jednou jsem skončila na zadku a několikrát málem rovnou ve vodě. Příliv byl natolik silný, že toho využily skupinky surfařů a vrhali se do vln předvádět svoje kousky. Nakonec jsme se zdárně dostaly až na vyhlídku, ze které jsme mohly obdivovat špičaté útesy pod námi.

Po chvilce rozjímání a inhalování čerstvého mořského vzduchu jsme se vydaly zpět na zastávku, z níž jsme se autobusem opět přesunuly do centra města. Co mají všechna australská města společná, jsou rozsáhlé parky, které dokonale zapadají do moderní městské zástavby. Tady v Sydney se nacházejí asi ty největší – Royal Gardens, kde na 30 hektarech (to je hodně!) můžete obdivovat nejroztodivnější druhy stromů a květin Australské i světové flóry, u kterých vždy najdete i tabulku s popisem, o jaký typ se jedná.

Prošly jsme si park křížem krážem, pozorujíc při tom lidi, relaxující či meditující v trávě. Dlouho nám to netrvalo – následovaly jsme jejich příkladu, kdy jsme si to zakempily před rozložitou borovicí, z pod jejichž větví jsme měly parádní výhled na záliv a operu zase z jiné strany. Podél břehu zálivu jsme se vydaly opět k opeře, prohlédnout si ji pro změnu za denního světla. Na kolonádě se nacházelo množství stánků agentur, prodávající vstupenky na nejrůznější atrakce, jaké je možno v Sydney podniknout. Po chvíli přemítání jsem se rozhodla do jedné takové zážitkové akce, které bych se zúčastnila následující ráno před odletem investovat, i když při zjištění ceny se mi málem protočily panenky. Ale co, žiju jenom jednou, tak co…Kreditka jen zacvakala, pán nám ještě doporučil jednu ulici na Darling Harbour, kde se nachází množství hospůdek a restaurací. Opravdu jsme si to tam zamířily a vytipovaly si jednu příjemně vyhlížející italskou restauraci, kde jsme s vděkem zaplácly díry v našich žaludcích.

Poté jsme si prošly ještě tento přístav a obdivovaly při něm flotily jachet, vojenských bombardérů i pravých pirátských plachetnic. Soumrak přišel v okamžiku a celý přístav zahalil nejdřív do odstínů růžové a poté modré, jak slunce rychle zapadlo za horizont. K našemu překvapení jsme v přístavu – úplně náhodou narazily na Stylianu, která ráno na sraz zaspala a vydala se tak na projížďku hop on – hop off busem, což je autobus, určený pro turisty, který vás vždy vyloží na určitém místě, jenž je cestovatelsky zajímavé, poté vyzvedne a zaveze zase dál…Společně jsme se pomalu vydaly na cestu na vlak, který by nás zavezl zpět na hotel. Při přecházení mostu se obzor rozzářil ohňostrojem, který musel propuknout nedaleko. Podobný jsme viděli už včera večer…Tady asi mají lidé co slavit každý den.

Poslední den v Sydney jsem vstala poměrně brzo, abych nepřišla pozdě na atrakci, kterou jsem si včera zamluvila. Dosyta jsem se najedla, dopravila se opět do centra a s pomocí mapy se snažila najít bod setkání. Křivolaké uličky vypadaly všechny stejně, už jsem se bála, že to nestihnu, ale na poslední chvíli jsem si všimla rozcestníků, upozorňující na „Climb Bridge Centre“. Včas jsem se tedy zaregistrovala a dostala pokyny vystoupit strmé schůdky a čekat. O třičtvrtě na deset už si naši skupinku převzal mladý instruktor v modrošedé kombinéze, do které později oblékli i mě a dalších 13 nadšenců, kteří tvořili naši skupinu. Většinu mých spolubojovníků tvořili senioři z VB, užívající si dovolenou…(Chtěla bych být důchodcem v Anglii!) dále dvojice z Arizony a Mexika a taky mladý pár z Holandska, který autem projížděl Austrálii od severu k jihu. Nejvíce mě pobavila trojice starších dam – které se svými růžovými kšiltovkami nezapřely, že jsou sestry. Na začátek jsme podepsali nějaká lejstra, jakože nikdo netrpíme závratěmi či nemáme jiná fyzická omezení a že společnost nenese žádnou zodpovědnost za případné újmy na zdraví, které bychom v následujících 3 hodinách utržili…Ne že by mě to uklidnilo 😀 Po chvíli si nás převzal další instruktor, vysmátý obtloustlý Australan jehož hustý plnovous mu sahal skoro až k pasu. Z výcvikového střediska jsme vyšli pár dalších schodů, karabinami, připevněnými ke kombinéze jsme se připnuli k tenkému ocelovému lanku, jež se plazilo podél šedých kamenitých zdí a vkročili na železnou konstrukci mostu. krok po kroku jsme se za sebou v zástupu jako děti ve školce šourali dál a dál po ne příliš pevně vyhlížejících železných příčkách. Dole pod námi normálně probíhal každodenní provoz, auta, autobusy, vlaky i kola si to brázdily po silnici jen pár metrů pod námi jako by se nechumelilo. Zatímco se každý snažil koukat před sebe, Barney nám zatím dával stručnou přednášku o historii Sydney a výstavbě mostu.

Sydney jako město bylo založeno někdy na konci 18 století, kdy aboridžince – původní domorodé obyvatelstvo, vystřídala invaze Britů, kteří si z Austrálie vytvořili vězeňskou kolonii. Byla zde vyvážena spodina tehdejší britské společnosti, kterou ale ve většině případů nebyli vrazi nebo jiní vyvrhelové, ale spíše lidé, kteří se kvůli špatné ekonomické situaci dopouštěli krádeží a jiných drobných přestupků. Centrum města se začalo rozvíjet právě na území zvaném „The rocks“ – skála“ na jejichž základech byl vystavěn také most, na kterém jsme se právě nacházeli. A zpět k mostu.

Tato gigantická ocelová konstrukce spočívá na čtyřech mohutných žulových pilířích. Přemosťuje Port Jackson ve výšce 59 metrů a celková délka mostu činí 1150 m. Samotný oblouk mostu má rozpětí 503 m a jeho vrchol se nachází 134 m nad hladinou moře. Výstavba mostu, začala roku 1924 a trvala 8 let. Celý most pouze z železa a betonu váží skoro 53 000 tun (to je jako 260 veleryb!). Víc si z výkladu nepamatuju, byla jsem příliš zaujatá výhledem, který se mi naskytl. Celé Sydney jsem měla jako na dlani a poprvé na mě naplno zapůsobila jeho velikost. Až teď jsem mohla vidět, že v zálivu je rozeseto množství menších ostrůvků, všechny obydlené a uvědomila jsem si pár věcí. Na městě je super to, že není typickou metropolí, jakou byste očekávali při počtu 5 milionů obyvatel. Lidé zde dokázali dokonale skloubit rychle se rozvíjející ekonomické centrum s množstvím obytných čtvrtí plných rodinných domků, obklopených zelení, takže si mnohdy ani nepřipadáte, že byste byli ve městě. Opera se odsud naopak zdála být o hodně menší. Z takové dálky jsem ji celou zakryla pouhou dlaní. Z druhé strany mostu šlo vidět obrys Modrých hor – nejvyššího Australského pohoří. Někde v dáli se k obzoru vznášel sloup bílého kouře. Že by jeden z lesních požárů, které každoročně sužují tenhle horký kontinent? Ale možná se mi to jen zdálo. Ani nevím, jak dlouho jsem se kochala výhledem, než nastal čas se po druhém rameni mostu vydat zase zpět do základny. Pobavilo mě, když se mě jeden z mých spolulezců – myslím že to byl ten chlápek z Phoenixu zeptal, jak to dělám, že jsem se za celou dobu lezení ani jednou nechytla za zábradlí. „jste gymnastka?“ ne, jen mám už nějakou praxi jak musím během turbulencí udržet balanc i na podpatcích ;).

Po skončení výstupu jsme všichni obdrželi certifikát a skupinovou fotku. Celá tahle sranda stála pěkný majlant, ale určitě toho nelituju. Na zážitcích by se nemělo šetřit. A tak jsem se adekvátně rozloučila se Sydney, kde se skloubí modernost města s krásami přírody a kde můžete najít národnosti z celého světa, které si našly domov v jednom z nejkouzelnějších měst, jaké jsem dosud viděla :).

13. 11. 2016, Dubai