Evropo – chyběla jsi mi

Do teď jsem neměla na Evropské lety moc štěstí (v company si  za to musí myslet že zbožňuji Indii 😀 )  tento měsíc mi to ale pěkně vynahradili…poštěstilo se mi dostat Vídeň (pokus číslo 2) Amsterdam, o který bych si dříve nebo později stejně sama zažádala a ke konci měsíce také Birmingham, o kterém sice nepanují příliš valné zvěsti, ale už jsem se nějak naučila brát tady názory lidí s rezervou. Co pro jednoho znamená opruz, může být třeba zrovna pro mě docela pěkným výletem. A jedinců co si věčně stěžují (na únavu, na hotel, na lety, na platy, na horko, na déšť, na boyfriendy…)  tady není zrovna málo.

Že jedu „skoro“ domů se mi mohlo potvrdit už při boardingu. Mezi změtí angličtiny, arabštiny a němčiny jsem najednou zaslechla….“mmm, tak to je docela velký letadlo!“ …to největší co máme 😀 prohodila jsem zpět k trojici dobrodruhů. Ti koukali! 😀 a na palubě to nebyli jediní Češi. Tím, že je Vídeň nejblíže právě k českým a slovenským hranicím se mi poprvé podařilo uplatnit svoji mateřštinu v praxi. Byl to hezký pocit :).

Hned po přistání začaly do oken zběsile bubnovat těžké kapky deště (a ty sis malovala, že konečně po půl roce navlečeš kraťasy..naivko!). Původně jsem měla v plánu vyjít na průzkum města sama, ale sešla se tak výjimečně dobrá crew, že jsem vše přehodnotila. Po cestě se mě jeden kolega z Egypta snažil zasvětit do zdvořilostních frází arabštiny, ale tenhle jazyk je pro mě asi moc velkou výzvou. Nepodobá se ničemu co znám, a těch pár základních slovíček se mi z hlavy vykouřilo hned potom, co jsem je vyslovila nahlas. Po době, která tak úplně nebyla úměrná vzdálenosti našeho cíle jsme dorazili k dominantně města – novogotické katedrále sv. Štěpána, kde jsme si vyhlídli jeden příjemně vyhlížející..podnik….a řádně jsme tento let zapili (ono každý layover je především o dobrém jídle a pití 🙂 ). Číšník z nás chvílemi byl docela nešťastný, němčinou nikdo nevládl (ne, ani za 6 let povinné školní docházky mi v hlavě bohužel neutkvělo více než „danke“ a „Guten Tag“) ale nechali jsme mu tak štědré dýško, že mu to určitě vše vynahradilo a dokonce se pasoval na našeho fotografa.

Vídeň, jež je historickými stavbami doslova posetá skýtá mnoho romantických zákoutí a lze zde najít všechny možné architektonické typy. Od baroka a gotiku přes o něco modernější neoklasicismus a novorenesanci až po secesi (či Art Noveau po franzousky) se stavbami dekorovanými složitými ornamenty. Svou atmosférou mi nápadně připomínala Prahu, což pocit blízkosti domova ještě umocnilo. I když celý večer chabě poprchávalo i tak jsem si stihla projít nejvýznamnější památky – budovu parlamentu, radnici, Sloup nejsvětější trojice, národní divadlo a následující ráno ještě zámek Belveder se svými okouzlujícími zahradami…dlouhým výčtem bych vás nechtěla nudit ;).

Po Vídni následoval Amsterdam. Pokaždé když z informativního mailu před každým letem vyčtu, že mezi kolegy budu mít i nějakého Čecha nebo Slováka, mé srdce hned pookřeje ujištěním, že na palubě minimálně jeden normální člověk bude. Že je Evička moc super holka jsem si potvrdila už potom, co mě přivítala svým „No Ahoj zlatko, ako sa maš?“ A hned jsme se domluvily, že na prozkoumávání města vyrazíme společně.

Řeknu Vám. Kdyby tak všichni pasažéři byli jako tihle Holanďani!…jsou přátelští, usměvaví, rádi se s vámi pustí do řeči, jde na nich vidět upřímný vděk a když něco potřebují, dojdou za vámi pomalu až do galley 😀 (kuchyňky) co víc si přát! Hotel v Amsterdamu se bohužel nenacházel v centru ale přímo na letišti a než se do něj člověk dostane, pěkně se projde, což by nebyl takový problém ale pro mě bylo vrcholným uměním, že jsem se naučila na těchhle štyklích vůbec chodit. Ale to je paradoxně přesně to, co společnost chce – abychom v uniformách obešli co největší okruh a dělali živoucí reklamu (začínám mít podezření že ty cesty schválně dělají co nejdelší :/ ).

Stejně jako Vídeň byl i Amsterdam zahalen v příkrovu pochybných mračen. Ty se ale naštěstí po chvíli roztrhaly a zanechaly po sobě jen blankytnou oblohu. Výhodou bylo, že Eva se tady měla sejít se svým dávným kamarádem – rodilým Nizozemcem, a tak jsme měly prohlídku města zdarma i s průvodcem.

Jak bych charakterizovala Amsterdam v několika slovech? Kola – kanály – vůně marihuany linoucí se křivolakými uličkami – vafle….a zase kola! Na biciglech tady jezdí úplně všichni a zásadně je nezamykají což o ledasčem vypovídá. Díky změtí kanálů, jejichž břehy lemují pestrobarevné řadové domky, se Amsterdamu přezdívá „Benátky severu“ a dodávají městu jedinečnou atmosféru. Připadala jsem si jako v nějakém pohádkovém příběhu, nic podobného jsem ještě neviděla. Bylo to kouzelné :).

Teď k té marihuaně. Ano, Holandsko je jednou z mála (nebo snad jedinou?) zemí, kde je tahle kytka legální. A bylo to znát. Skoro na každém rohu se nacházel nějaký ten kofišop a lákal turisty na čaj, klasického jointa nebo různé pečené dobroty. Tak třeba příště, hold si sem budu muset zajet na dovču:). Nevím, jestli to bylo právě tou trávou nebo jedinečnou atmosférou, ale všichni se tady zdáli hrozně happy. Ulice byly doslova k prasknutí plné lidí, kteří se spolu bavili, popíjeli čaj či pivo a smáli se. Mladí se starými, bílý s barevnými, byznysmeni s bezdomovci. Tak tady bych klidně strávila nějakou tu část svého života :).

Michael nás s Evou vzal po nejvýznačnějších, i těch méně známých místech a prostě nechápal jak je možné, že dokážeme fascinovaně obdivovat pro něj „úplně obyčejný“ kanál a fotit kdejaký strom, boathouse, či „barák, o který by si on ani kolo neopřel“. Po čase ale pochopil. Až poté co člověk na delší dobu opustí důvěrně známé, si uvědomí jak je to pro něj důležité a začne si toho cenit.

Nádherná letní den, provoněný vůní rozkvetlých stromů a květin (ne jen té trávy) jsme zakončili v malé zahradní hospůdce. Předali jsme své objednávky dosti excentricky vyhlížející slečně servírce (všichni tady umí perfektně anglicky) a užívali si kouzelné atmosféry. Ta slečna po chvíli začala směsicí zvuků, které mě osobně připomínají takovou „uchrochtanou němčinu“ o něčem živě a dosti hlasitě diskutovat se svojí kolegyní přímo na ulici. Asi po třech minutách jejich konverzace Michael vyprskl smíchy a smál se ještě několik dalších minut. Když jsme se zeptaly, co se mu stalo, se slzami v očích nám přeložil náplň jejich rozhovoru a ve zkratce to bylo asi toto. Ta naše slečna servírka vyčítala té druhé „ty potvoro! Tak to tys mi šlohla moji hračku! A já ho celý týden hledala!“

Bylo vidět, že ty dvě jsou hodně dobré kamarádky a dělají si ze sebe srandu. Tolik tedy k Holandské mentalitě :D. Když se k nám slečna s naším jídlem vrátila, trošku na rozpacích prohodila směrem k Michaelovi „díky Bohu, že jste byl jediný, kdo tomu rozuměl.“ Tak tohle byl hodně vtipný výlet :D.