Făgăraș – hory opravdu deštivé

V době, kdy je člověk na kost promoklý a nevrlý z vyčerpání, je pomyšlení na suché oblečení a vyhřátou postel tím největším nakopávákem, co vás jisto jistě dotlačí k cíli. Po znovu shledání s autíčkem tak první věcí, kterou uděláme (samozřejmě hned po výměně vlhkých ponožek) je zamluvení si ubytování na dnešní noc. Město Hateg není ničím závratně zajímavé, máme ho ale po cestě k naší druhé hlavní zastávce v Rumunsku, takže volba je jasná.

Člověk by neřekl že takový kousek na východ budeme mít problém se základními úkony, jako je zprovoznění sprchy či zamčení dveří. Nikdy nepodceňujte mravy jiného kraje! Po několika dnech diety, sestávající z ovesných vloček a sójového granulátu bereme místní pekárny útokem a postupně zkoušíme nejednu s místních dobrot, třeba Placintu – pečivo kulatého či čtvercového tvaru z velmi jemného listového těsta, plněného vším možným: jablky, zelím, slaným sýrem (placinta cu branza), či sladkým tvarohem (placinta cu branza dulce), nebo covrigi – křupavé preclíky s taktéž nejrůznějšími náplněmi. Večerní hlad zaženeme pizzou, která je široko daleko tím nejdostupnějším jídlem a o něco typičtější ciorba radauteana – smetanovou kuřecí polévkou, kterou jsem si já, jakožto příležitostný masožravec nemohla nechat ujít.

Ráno zase začneme lahodnou kávou a těmi největšími croissanty, co jsme v životě objevili. No jo, pusťte Laďu samotného do pekárny a nebudete se stačit divit. Jak zvláštní bylo po takové době znovu spát v posteli, nejvyšší čas zase vyrazit do divočiny! Natankujeme, marně se při tom snažíc sehnat na benzínce nějaké noviny, kterými bychom si vypolstrovali stále promočené boty. Pomalu zjišťujeme, že v Rumunsku věci zkrátka nejsou tam, kde byste je čekali. V mžiku se napojujeme na dálnici a míříme k městu Simeria. Dálnice jsou tu v překvapivě dobrém stavu, na vedlejších cestách se ale musíme mít na pozoru, hlavně kvůli nepředvídatelnému chování účastníků provozu. Rumuni milují adrenalin za volantem a pro předpisy dodržující cizince nemají mnoho pochopení. Z Německa se sem doveze tolik vraků, že o náhradní díly není nouze. Zdá se, že rozebírání čehokoliv je na Balkánu běžným koníčkem.

Z čeho jsem osobně nejvíce konsternována jsou zdejší vícepruhové kruhové objezdy, které u nás potkáte spíše výjimečně. První zvláštností oproti jízdě v Česku je skutečnost, že už při vjíždění na kruhový objezd dáváte blinkr vlevo, v případě, že objezd hodláte opustit třetím nebo čtvrtým výjezdem a poté se zařadíte do vnitřního pruhu. Blinkr doprava naopak použijete za předpokladu, že chcete vyjet prvním či druhým výjezdem. Ve vnějším pruhu máte právo spočívat pouze právě v tomto případě. Za této situace už se použití blinkru při výjezdu zdržíte. Uplatníte jej pouze v případě, kdy objezd opouštíte třetím či čtvrtým výjezdem. Nejde asi o zákonem vymahatelné pravidlo, všichni ale toto chování vyžadují. Což jsme samozřejmě rozklíčovali až na konci pobytu. Pokud jsme tedy ovšem princip vůbec pochopili správně.

Další záludnosti nastávají po projetí města Sibiu. Kdo ví, z jakého důvodu se najednou z obou směrů začínají tvořit dlouhé kolony, které jsou pro mě hned po parkování u supermarketů druhou nejnenáviděnější zkušeností za volantem. Po dvou kilometrech popojíždění se najednou zjeví původ všech problémů – frézování silnice, kdy průjezd neřídí semafory (jak by se dalo očekávat), ale lidé a ti (jak je známo) jsou na rozdíl od strojů daleko méně efektivní a o mnoho více neklidní. Když se konečně dodrncáme až do města Avrig, víme, že už jsme jen 16 km od sjezdu na Cartisoru – poslední vesnicí před začátkem silnice Transfagarasan.

Transfagarasan, také známý jako DN7C je 91 km dlouhý horský přejezd, který je hned po o něco západnější Transalpině druhou nejvýše položenou silnicí v zemi. Vystavěna byla v letech 1970 až 1973 na příkaz Nicolae Ceausescu – tehdejšího prezidenta a generálního tajemníka Komunistické strany. Silnice měla mít důležitý strategický význam a nabídnout možnost úniku v jinak horami odříznutými oblastmi v případě Sovětské invaze.

Silnice byla vybudována spojením sil z řad civilistů i armády, včetně lidí, uvězněných komunistickým režimem a při realizaci bylo použito asi 6 milionů kilogramů dynamitu. Finanční dopad byl obrovský, stejně jako cena na životech. Oficiální zprávy říkají, že zemřelo jen něco okolo čtyřiceti dělníků, ve skutečnosti to ale budou spíše stovky. Zajímavým poznatkem je, že výstavba začala na obou stranách pohoří zároveň a dokončena byla v momentě, kdy se obě skupiny potkaly. Tento bod dnes označuje monument Poarta Intalniri (Brána setkání). Další čtyři roky zabralo dláždění silnice, takže Transfagarasan tak, jak je znám dnes, byl dokončen teprve v roce 1980.

Spojnice se dostala do širšího podvědomí poté, co byla v pořadu Top Gear prohlášena za nejlepší horskou silnici na světě. A o tom se musíme přesvědčit na vlastní oči. Cesta je od začátku listopadu do konce června kvůli nestabilním sněhovým podmínkám uzavřena a autem jsou zpřístupněny pouze úseky po Piscu Negru z jihu a po Balea-Cascada ze severu.

Je jedenáct hodin, červenec, časově se tedy pohodlně vejdeme do úseku 6:00 – 22:00 ve kterém je silnice otevřená. Stejně jako ve většině horských oblastech i tady ale platí pravidlo, čím dřív, tím líp. S každou hodinou totiž stoupá pravděpodobnost, že se začne tvořit mlha, která nám všechny ty horské průsmyky s nádhernými výhledy a točitými zatáčkami schová. A toto pravidlo se vesměs potvrzuje. Vidíme sice na pár nejbližších desítek metrů, dechberoucí výhledy si ale musíme spíš představovat. Z šedesáti metrů vysokého vodopádu Balea vidíme jen spodní půlku, parkoviště je navíc beznadějně plné, Laďa tak pokračuje dál v jízdě strmými serpentinami. Několikrát se kolem nás mihnou stařičká, polepená auta s českými SPZ, zúčastňující se akce GUMBALKAN. Jde o orientační „rally“ po Rumunsku s autem v hodnotě ne více jak 25 tisíc. Každou chvíli čekám otázku, jestli taky nezávodíme.

Po přejetí skoro čtyřiceti zatáček se množství aut, parkujících u krajnice nápadně zvyšuje, když se objeví i první stánky nabízející vše možné od tradičních suvenýrů, sýrů a marmelád až po kýčovité hračky jak z Vietnamské tržnice, poznáme, že jsme v cíli. Dojedeme až na jediné oficiální parkoviště, kde hodina stání stojí 10 lei, celý den potom 60 lei. To se nám úplně nehodí do původního plánu nechat tady Fábulku 4 dny, po které chceme objevovat pohoří Faragaš. Prozatím tady auto necháme a jdeme zjistit, proč to tu vypadá jak na Svatomartinské pouti.

Nacházíme se v nejvyšším bodě přejezdu, pyšnícím se výškou 2042 m. Dále už odtud na jih pokračuje 887 m dlouhý tunel Capra. Příhodně se zde nachází také jedno z nejkrásnějších horských jezer Rumunska – Lacul Balea. Ze začátku z něj pravda moc nevidíme, stačí ale pár minut a všudypřítomný vítr mlhu rozfouká tak, že už vidíme nejen dvě chaty se sytě červenou střechou, které jsou v provozu celoročně a nabízí i možnost ubytování, ale taky vrcholky zelení pokrytých horských štítů, obklopující jezero jako v objetí. Poprvé jsme taky plně schopni ocenit důmyslnost Transfagarasan, která se nyní pod námi klikatí jako had.

S tímto výhledem posvačíme skromný oběd a přemýšlíme, co dál. Pořád si pohráváme s možností zdolat nejvyšší vrchol Rumunska – Moldoveanu, který se odtud nachází „pouhých“ 13 km. Problém je, že cesta, která k němu vede je s krosnou natolik náročná, že netušíme, jak by se na to Laďovo koleno tvářilo. Přes koleno určitě nic lámat nechceme, asi ale tušíte, jak to nakonec dopadlo. Vyrážíme zpátky k cestě, kterou jsme přijeli a pečlivě si hlídáme, až se uvolní místo po některém z aut, které parkovaly u krajnice. Jakmile se jedno takové objeví, zainstruuji Laďu, aby ho bránil vlastním tělem a běžím pro Fábku. Zaplatím 15 lei a jak nejrychleji to jde jedu zpátky k Laďovi. Místo vypadá pořád prázdné! S vítězoslavným pocitem odstavím Fabku u svodidel, kde ji na další 4 dny necháme. Tady po nás parkovné nikdo chtít nebude.

Způsobem odpovídajícím programu na následující dny si nabalíme krosny a v 15:30 vyrážíme zpátky k jezeru. Při pohledu na stezku, kterou se budeme muset vydat si přijdu jako Frodo na cestě do Mordoru. Budeme se muset vyšplhat na jeden ze štítů, který se tyčí vysoko nad jezerem. Převýšení 280 m na 700 m je dost vypovídající samo o sobě. Jdeme pomalu ale jdeme, a po asi půl hodině už stojíme na vrcholu dne a celý Transfagarasan se jasně rýsuje hluboko pod námi. Ještě dojít posledních pár set metrů k jezeru Capra a pro dnešek máme splněno. Vybereme si ten nejméně exponovaný travnatý plácek a rozbijeme tábor. Jsme sami, kolem jen skučí vítr, čeřící hladinu ledově modrého jezera. V posledních minutách zalitých sluncem ještě ulovíme pár fotek majestátních horských štítů a dáme se do přípravy večeře. S odchodem do stanu moc neokouníme, se Sluncem totiž odešlo i teplo a my jsme moc rádi, že jsme si přibalili o třídu teplejší oblečení. V pohoří Fagaraš se teploty v červenci přes den pohybují okolo patnácti stupňů, v noci potom klesnou klidně na šest.

Fagaraš je nejvyšším pohořím Rumunska a po Tatrách druhým největším pohořím Karpat. Mnohými bývá díky svému svérázném reliéfu ledovcového původu označován za nejpřitažlivější. Díky podnebí, bohatém na srážky se hřebeny zelenají trávou a my si přijdeme bezmála jako v Peruánských Andách.

Dnes je v plánu dorazit k jezeru Podragu, kde se nachází i stejnojmenná chata. Cesta k ní není ani tak dlouhá, pouhých 6,3 km, pokud ale plánovač trasy odhaduje 6 km na 3 hodiny, bude v tom asi nějaký háček. Ne háček, ale pořádný hák se objevuje hned na začátku pochodu. Na prudké sestupy štěrkovištěm už jsme si zvyklí, zbytky sněhu jsme tady ale nečekali. Od poslední zimy už zašedlý a zledovatělý představuje pro nohy nebezpečnou kombinaci, při které je třeba rozmyslet si každý krok. Laďa jde klasicky první a postupuje docela svižně. Mě to jde o poznání pomaleji. S tímto typem sněhu nejsem úplně kámoš a nerada bych se po zadku sjela až do údolí, kde se klikatí jižní část Transfagarasanu. Úsek z kopce jsme zvládli, teď nastává část úzké cestičky ve svahu, kterou si musím defacto vykreslovat v mysli, abych ji viděla. Sněhem je naštěstí pokryt jen kousek a z pomocí hůlek se bezpečně dostáváme i přes něj. Z údolí pod námi se mimo stáda ovcí vyrojil také houf asi desíti turistů v čele s průvodcem. Opravdu doufáme že nemíří stejným směrem. Vzhledem k tomu, jak nalehko jsou ale vybaveni to spíš zakončí v záchytné stanici s obrovským červeným křížem na střeše, které jsme si právě všimli.

Dostáváme se do bodu Fereastra Zmeilor, (Dračí okno), kde by se mnozí určitě zastavili pro fotku zřídka viděného přírodního úkazu v podobě skalního oblouku. Vzhledem k tomu, jaká se ale udělala mlha to v našem případě nedává moc smysl. Teď se musíme rozhodnout, jestli pokračovat po delší červené, která je v podstatě hřebenovkou a část stezky jde ferratou s několika žebříky, nebo o pár desítek metrů sestoupat po modré a poté si to ke štítům, obklopující Lacul Podragu zase vyšlápnout. Název červené trasy – La Trei pasi de moarte (doslova „Tři kroky od smrti“) je označován za nejtěžší úsek možná v celém Fagaraši.

Představa kluzkých žebříků, které v mlze ani nevidíme rychle rozhoduje za nás a začneme scházet po modré. Chráněni svahem zatím odoláváme větru, který s sebou z údolí přivál další oblačnost. Relativně pohodlně scházíme několik desítek výškových metrů k nepatrné říčce. Moc se ale neraduji, protože co člověk sejde, to si potom bude muset zase vyšlápnout. U říčky míjíme nesourodou dvojici, kudrnatého Rumuna s velice dobrou angličtinou, a asi padesátiletého Američana, co si chlapíka najal, jako svého průvodce. Pozdravíme se a zběžně se pobavíme o našem plánu přespat dnes u jezera a zítra se vydat na Moldoveanu. Tato varianta se vysloveně nabízí. Chata na zdejší odříznuté poměry nabízí skvělé zázemí v podobě ubytování a domácí stravy paní správkyně, která chatu v sezóně se svými dvěma syny udržuje v provozu. „Vládne tam železnou rukou.“ Odkazuje Američan Steve k oné správkyni. „Ale na mě byla hodná.“ Už se dále nezdržujeme a dáváme se na výstup k dalšímu štítu, přes který se nevyhnutelně musíme dostat. Bolesti břicha a počasí pod psa se u mě snaží o vyvolání menší psychické krize. Držím se pár desítek metrů za Laďou a zatvrzele si šlapu svým šnečím tempem. Však tam dřív nebo později dojdu. Terén tomu moc nenasvědčuje, ale mapy potvrzují, že úzká proláklina štěrkovitým suťoviskem je opravdu směr, kterým se dále vydat. Při zpětném pohledu by jeden zapochyboval, že se dá něco takového vylézt. Zajásám při pohledu na následující rovinku, ale jen na chvíli, po pár desítkách metrů totiž zase přejde ve strmé stoupání na přímo travnatým svahem. To by ale dnes mělo být to poslední.

Zakousnu se do energetické tyčinky, utáhnu hole a s veškerým sebezapřením se pustím do posledního stoupání. Svah je velmi prudký, pěšina je navíc neuvěřitelně vyhloubená od množství ovcí, které po ní dennodenně prochází. Člověk tak má pocit, že jde vymletým korytem, ze kterého by se snadno dalo sjet jako po tobogánu. K vrcholu už moc nehledím a jen automaticky překládám nohu přes nohu. Konec nastává dřív, než na co jsem se připravovala. Bez dechu shazuju krosnu na zem a jdu se pokochat výhledem na výjev pod námi. Na dně údolí se rozlévá jedno větší a jedno menší jezero a úspěšně od své hladiny odrážejí modré nebe, které se teď na chvíli ukázalo. Údolí je poseto zelenavými plácky, kde si dozajista půjde rozdělat stan, na západní části potom stojí solidní kamenná stavba, která by dozajista odolala všem bouřím a sněhovým vánicím. Dolů jsme na to tata a jen co dojdeme k chatě, na zápraží už se objevuje několik turistů. Do minuty je venku i statná žena ve středních letech a začne rozdávat informace kolik co stojí a jaká jsou pravidla ubytování. „A kde bychom si tak mohli roztáhnout stan?“ Vznáším svůj dotaz. „Kdekoliv chcete. A je to zdarma!“ mrkne spiklenecky naším směrem. O této paní správkyni už jsme četli v několika článcích. Za sladkosti pro své dva syny je prý toho pro vás schopna udělat hodně. Při pohledu na dva vyzáblé adolescenty, ve které se oni syni za poslední roky proměnili nás ale napadne, že spíš než bonbóny by ocenili krabičku cigaret.

Od chaty tedy začneme scházet k níže položeným jezerům a porozhlížíme se po vhodném plácku k rozložení našeho provizorního domova. Není to ale taková sláva, jak jsme si malovali. Většina plácků je hodně podmáčená, a ty co ujdou jsou zase pokáleny množstvím výměšků od všudypřítomných oslů, kteří se tudy volně prohánějí. Po půl hodině se rozhodujeme pro finální místo, které co nejvíce „vyčistíme“ a vytvoříme si kolem mělkou strouhu, do které by mohla stékat voda, kdyby případně začalo pršet.

Po zbytek dne už jen relaxujeme a kocháme se okolními scenériemi. Mohutné štíty hor se tyčí vysoko nad námi a z jejich vrcholu do jezera stékají dva rozvětvené vodopády. Pohled pro bohy. Namísto večerního programu v televizi sledujeme honáka – možného manžela paní správkyně, jak se snaží po cestě, po které jsme přišli vehnat k chatě neposedné stádo ovcí. Celý proces trvá bezmála půl hodiny. Ovce jsou opravdu extrémně neinteligentní zvířata.

Budík následujícího rána začne zvonit už v 6, to abychom do hodiny mohli vyrazit. Během příprav se ale mohutně rozprší. V takovém počasí nemá cenu kamkoliv vyrážet, takže zklamaně zalézáme zpátky do stanu a na další dvě hodiny usneme. Po deváté už déšť ustává, je ale taková mlha, že nevidíme ani nedaleko stojící chatu. Máme tři možnosti. Za prvé: buď se přese všechno sebrat a vyrazit i přes to, že netušíme, jak se bude počasí vyvíjet. Za druhé: dneska si dát voraz a zítra zvládnout jak Moldoveanu tak cestu zpátky ke Capra Lake, nebo za třetí: na Moldoveanu se vykašlat a zítra vyrazit rovnou zpět k autu. Po vyhodnocení všech pro a proti usuzujeme, že by nám bylo hodně líto, kdybychom se o zdolání nejvyšší hory alespoň nepokusili, takže něco málo po desáté vyrážíme. Stoupáme kamenitou cestou po svahu, až se dostaneme nad ony dva vodopády.

Mlha nám sice neumožní dohlédnout dál než jen na pár metrů před sebe, alespoň už ale neprší. Vyhoupneme se až do sedla a napojíme se na červenou stezku, což byla ona druhá možnost, po které se sem včera dalo dojít. Kochati se není čím, a tak rovnou pokračujeme po stezce na východ. Rovná pěšinka nejde po hřebeni, ale těsně pod ním, střídavě mírně stoupá a pak zase klesá. Je sice zima, ale nefouká a mlha je pořád taková, že netušíme, co bude následovat za dalším kamenem. Občas je to možná dobře. Míjíme partičku pěti středoškoláků, kteří z chaty vyšli chvíli před námi a ujímáme se vedení. Dorazíme do dalšího sedla, mraky se občas rozestoupí a odhalí tak rozsáhlá údolí pod námi. Od chaty už jsme ušli 4 km a díky schůdnému terénu a takřka nulové zátěži se rychle přibližujeme k cíli. Teď je před námi největší stoupání – výstup na 2524 m vysoké Vista Mare – převýšení je velké, 210 m na 470 m a kvůli kamenným blokům je třeba dělat velké kroky, což není nic příjemného pro Laďovy kolena.

S tím, jak nabíráme metry odplouvají i mraky, takže už vidíme Rumunskou trikolóru na vrcholu Vista Mare. V cíli ale ještě nejsme. Pořád je třeba zdolat ostrý skalnatý brdek, který je od zbytku hory oddělen malou propastí. Ta se musí slézt, překonat pomocí přikovaného řetězu a zase vylézt. Podle toho, jak se nám pod nohami odlupují celé pláty horniny to vypadá na břidlici. Chudák Laďa už skoro sípe bolestí v koleni, za chvilku jsme ale tam. Cesta na nejvyšší bod Rumunska není sice tak pohodlná, jako například dlážděná „dálnice“, co vede na Sněžku, má to ale jednu nespornou výhodu, a to tu, že se sem nedostane jen tak kdejaký nedělní turista. Nevyveze vás sem auto ani lanovka, všechno si musíte vyšlapat pěkně po svých. I přes to sem ale za slunečného počasí míří davy, které se na omezeném prostoru sotva vměstnají. Davy se sice kvůli dnešnímu dešti a mlze nekonají, stačí ale jen pár jedinců na to, aby vás dokázali vytočit.

Osobně mi přijde naprosto automatické na hodně frekventovaných vrcholech moc nelelkovat, udělat si jednu, dvě, max. tři fotky s cedulí a okolním výhledem a pak se odklidit, aby stejnou šanci měli i ostatní návštěvníci. Místní „horalové“ ale okupují vrchol po celé jeho rozloze a nevypadá to, že by se v nejbližší době měli k odchodu. Nejvíce mě vytáčí Nanynky, co instruují své rezignované boyfriendy, aby je vyblejskli ze všech možných i nemožných úhlů, aby z oněch sto padesáti naprosto identických fotek mohly vybrat onu jednu, kterou nakonec budou chtít sdílet se zbytek světa prostřednictvím Instagramu. Nu což, lidé jsou různí, radost z výhledů ze zelené střechy Rumunska si tím ale sebrat nenecháme.

Cesta zpět k chatě už jde o poznání rychleji, i tak mě ale překvapí, jak je dlouhá. Laďovi se z kopce jde o dost hůř než do něj a jen co dojdeme do hlavního sedla opět začíná mírně pršet, ale to už je nám v celku jedno. Perfektní načasování, řekla bych.

Následující ráno vypadá hodně podobně, jako to předešlé. Mlha, prší a do toho zima jak když praští. Nejvyšší čas naše dobrodružství v divočině zakončit, už se moc těším zpátky do civilizace. Sbalíme ještě mokrý stan, vrátíme tábořiště do původního stavu a už nevím po kolikáté začneme stoupat do sedla, kterým jsme před dvěma dny přišli. Z jeho vrcholu nás za hlasitého štěkotu vyprovázejí honáčtí psi, ceníc při tom ostré zuby. Rádi bychom jim vysvětlili, že o jejich svěřenkyně nemáme nejmenší zájem, jsou ale stejně natvrdlí, jako ty ovce, které hlídají. A tak kvapem sestupujeme oním tobogánovým řečištěm do známého údolí, posetém růžovými rododendrony. Jen neradi se vracíme stejnou cestou, moc možností ale není. Víme, co od stezky čekat, a to je výhoda i pech zároveň. Máte totiž dost dobrou představu o tom, co je ještě třeba zvládnout. Už ani nevím, kde mě chytla větší krize, jestli při opětovném stoupání od potoku, nebo při přechodu sněhové pláně. Už mám ale všeho po krk. Bundy máme durch od deště, jsme vyčerpaní a je nám zima.

Když konečně dorazíme k jezeru Capra, u kterého jsme první noc stanovali, ani nezvažujeme, že bychom zde strávili další noc. Co taky v mokrém stanu, když se venku honí všichni čerti. Z posledních sil tak šlápneme do pedálů a vydáme se zdolat ten poslední kilometr a půl sestupu k jezeru Balea, kde už nás (doufejme) čeká autíčko, suché oblečení a množství stánků s dobrotami, co uspokojí naše zanedbané žaludky. K jezeru takřka seběhneme tak rychle, jak nám to jen unavené nohy a kluzké kameny dovolí. I přes nepříznivé počasí se kolem jezera pořád potulují hloučky turistů, stánky jsou tak stále v provozu. Dopřejeme si horký čaj a dva pořádné langoše se sýrem a smetanou a hned je nám hej. Fábulka je k naší obrovské úlevě zase přesně tam, kde jsme ji nechali, takže ze sebe rychle sundáme oblečení, které už nevím, jestli je víc promáčené nebo propocené. Je k nevíře, co s psychikou udělají tak základní věci, jako je trochu jídla a teplo, jak málo stačí, aby vás to ze stavu bezmála zoufalého dostalo do pohody. Je fajn, občas se takovým situacím vystavit, a připomenout si to.

Zde by se mohlo zdát, že naše dobrodružství končí, Rumunsko toho ale nabízí víc než jen dechberoucí přírodu, takže si nemůžeme odpustit do programu zařadit i kulturní vložku. Ještě na tentýž den si tedy zařídíme ubytování na dva dny v Sibiu, městě, kolem kterého jsme při cestě k Transfagarasanu pouze projížděli.

Město vybudované Řádem německých rytířů a později rakouskou šlechtou je kolébkou místní kultury i vzdělání. Bylo stejně jako většina transylvánských měst založeno na konci 12. století Sasy a díky své výhodné poloze se stalo centrem obchodu mezi Transylvánií a Valašským knížectvím, čímž rostl jeho význam.

V rámci Rumunska si město drží řadu prvenství. Jako prví v zemi zde byly postaveny instituce jako nemocnice, knihovna, lékárna, divadlo, pivovar, banka, léčebna pro mentálně postižené, zoologická zahrada, knihkupectví, muzeum, papírna, archív či tiskárna knih, poprvé zde byl v jihovýchodní Evropě instalován hromosvod. Sibiu bylo prvním transylvánským městem, které mělo elektrické veřejné osvětlení či tramvaje.

Velké náměstí, rumunsky Piaţa Mare, je mnoho českými návštěvníky nazýváno rumunskou Olomoucí, svou architekturou a atmosférou hanáckou metropoli velmi připomíná. Náměstí, postavené ve 13. století, bylo hojně využíváno v minulosti pro trhy, dnes se tam konají v podstatě již jen ty adventní. Veřejné akce jako každoroční jazzový festival se ale na náměstí odehrávají i dnes.  Na severním konci náměstí je za malý poplatek možné navštívit radniční věž, odkud je otevřený výhled na celé město.

Jen o pár metrů dál se nachází další náměstí – Piaţa Huet, nejstarším ve městě. Ačkoliv po druhé světové válce se většina Sasů, tedy Němců z Rumunska odstěhovala, část jich ale zůstala a dnes tvoří asi 2 % obyvatel a většina z nich žije právě na tomto náměstí. Místu dominuje evangelická katedrála svaté Marie ze 14. století, jedna z nejvýznamnějších saských gotických staveb v Rumunsku.

Kamkoliv v Sibiu se člověk zatoulá, vždy narazí na nějakou malebnou uličku s útulnou kavárnou, kde je příjemné strávit čas u dobré zmrzliny a corvigů – lahodných preclíků, které jsou k dostání na každém rohu.

zdroj: https://www.radynacestu.cz/magazin/sibiu/

K dokonalosti chybí ještě návštěva nějakého středověkého hradu. Jako první samozřejmě vyvstane na mysl hrad Bran, který byl v románu Brama Stokera vylíčen jako sídlo hraběte Drakuly. Valašský kníže Vlado Tepes, který se pro Drákulu stal předlohou tady ale doopravdy nikdy nežil a hrad se jeho původnímu panství pouze podobá.

K návštěvě tak volíme hrad Hunedoara, známější pod názvem Korvín. Původně goticko-renesanční hrad z 15. století prošel v posledních letech masivními rekonstrukcemi, a i v době naší návštěvy se po něm potulovalo množství dělníků, visících na lešení. Jde o impozantní a rozlehlou stavbu s vysokými věžemi, baštami, vnitřním nádvořím a množstvím oken a balkonů zdobených kamennými sochami. Má dvojité stěny pro lepší opevnění a je lemován věžemi obdélníkového a kruhového půdorysu, což byla jedna z inovací, kterou přineslo období transylvánské architektury. 

Z vnitřních prostor na nás udělala největší dojem věznice, nacházející se v jedné z věží a Rytířský sál, zdobený mramorem. Také tento hrad do určité míry sloužil jako inspirace při vykreslování Draculova působiště a zdejší nádvoří bylo předlohou pro vytvoření fiktivního hradu v hororovém filmu „The Nun“ (Sestra). Jestli tady opravdu dochází k paranormálním jevům v roce 2007 dokonce přijeli otestovat členové štábu z Britské show Most Haunted Live!, kteří zde strávili tři noci. Důkazy o existenci duchů však byly neprůkazné.

Prohlídkou hradu definitivně končíme naši návštěvu někdejšího Sedmihradska, zemi dech beroucích horských masivů, opředenou bájemi a pověstmi. Čeká už nás jen několika hodinová cesta po dálnici zpět do Brna. Takřka 800 km jízdu jsme nakonec zvládli jen s jediným střídáním a kolem druhé ráno už si hovíme ve vlastní posteli. Diskomfort posledních dní nás musel zocelit víc, než jsme tušili.

20.11.2022, Bílovice nad Svitavou