Vracíme se

Čtvrtek 26.11.

Neklidně přešlapuju na chodníku. Žaludek mám nervozitou sevřený, hlavně kvůli Leii. Je tolik věcí, co by se mohlo pokazit…S veškerými zavazadly i Leiou bezpečně uloženou v boxu už čekáme na předem objednaného taxíka. Voda v miskách, které jsme dali přes noc do mrazáku se na letním slunci pomalu rozpouští. Snad jí vydrží…a snad teplota nepřesáhne 30 stupňů. To bychom dneska cestovali tak leda prstem po mapě.

Je 9, ale odlet máme až za víc jak 4 hodiny. Bylo moudré objednat nadstandartně velký Uber-x. Cesta na letiště je rychlá, hustota dopravy minimální a za 20 minut po dálnici vjíždíme na letiště Arturo Merino Benítez. O to dýl ale pánu řidiči trvá se zorientovat v rozkopaných přejezdech a spletitých podzemních garážích. Seženeme vozíky, krosny zabezpečíme potravinářskou fólií a Laďa zajde naposledy vyvenčit Leiu, která je přeze všechno dění překvapivě klidná.

Na check-in je ještě brzo, jen kdyby náhodou si nicméně stoupneme do řady. A za půl hodiny už stojíme u přepážky a slečna v kostýmku Iberie si bere naše pasy. S prostým „NE, není to možné“ odmítne naši prosbu o vyřízení check-inu až do Vídně. „Prostě není způsob, jak to udělat.“ To znamená, že v Madridu budeme muset projít celnicí a celým procesem odbavení i s Leiou projít znovu, což za jednu hodinu a čtyřicet minut bude docela výzva. No, co se dá dělat, teď už osudu musíme nechat volný průběh a ať se stane, co se má stát. Bágly máme přesně do 23 kg. Leiin box se zdá taky v pořádku – ne teda, že by ho někdo přehnaně kontroloval. Slečna na dvířka nalepí ještě více nálepek s nápisem „Pozor, živá zvířata“ a já jsem požádána o zaplacení poplatku 300 euro za převoz psa. Za chvíli příjde pán z pozemního personálu a následujeme ho kamsi do ústraní. Naposledy Leiu vyndáme, pán prožene klec přes rentgen, pejska zase dáme dovnitř, hodíme ji žvýkací kostičku a klec pokládáme na pás…Koukáme, jak se pomalu vzdaluje, nevydá ani hlásku, štěkot, nebo zaknučení – je moc šikovná. Chce se mi brečet. Jako by mi odjíždělo dítě a já nevěděla, jestli ho ještě někdy uvidím.

Dále už je to hrozně zmatené. Nevíme kam jít, nejdřív si myslíme, že potřebujeme mít „zdravotní pas“, o kterém netušíme, jak ho získat, nakonec ale zjistíme, že ten se vyžaduje jen u vnitrostátních letů. Jdeme tak přesně na opačnou stranu terminálu k mezinárodním odletům. Změří nám teplotu, projdeme přes PDI (policía de investigaciones), překročení délky platnosti víz není problém, tak alespoň tahle informace byla pravdivá. Utratíme poslední pesos za duty free a ne moc dobré kafe a kvůli covidu ještě vyplníme online příjezdový formulář do Španělska.

Hlavou mi proběhne tak sto myšlenek za vteřinu, boarding naštěstí začne dřív, než se u mě stihnou projevit první příznaky paranoidní psychózy. Letadlo je naplněno jen asi ze třetiny, usazeni jsme až vnejzadnější části kabiny a prostoru tak pro sebe máme víc, než bychom potřebovali. K našemu potěšení jsou sedačky před námi vybaveny kvalitními obrazovkami a na rozdíl u letu z Evropy dostaneme i jídlo. Letadlo už nabírá rychlost a důvěrně známý pohyb mě zatlačí do sedačky. Stoupáme a s každým získaným metrem se vysokopodlažní budovy pod námi o něco zmenší. Loučíme se se Santiagem. Až teď na mě dopadá tíha vědomí, že tenhle výlet vážně končí. Tyhle věci mi docházejí vždycky až zpětně. Naposledy se ohlédneme za městem, které už je skoro z dohledu a do momentu ho vystřídají šestitisícové vrcholky And. Sice jsme se nepoznali tak důkladně, jak jsme chtěli, ale i tak nám bylo potěšením. V duchu si přehraju ani trochu ne pochmurný rekviem a vyslovím přáni je ještě někdy spatřit. Takhle blízko k nebi mě možná Mapuchtí bohové vyslyší. 🙂

Obrazovky před námi hlásí předpokládaný přílet v 5:15 místo 5:55, svitne nám tak naděje, že bychom přestup vážně mohli sihnout. Dlouhé hodiny koukáme na filmy, snažíme se spát, ale alespon mě se to moc nedaří. Respirátory máme bez přestání nasazené už víc jak 12 hodin a asi tak ještě dalších 10 mít budeme. Spíš silou vůle přesvědčím sebe samu aspoň na chvíli vypnout a odebrat se do neklidného polospánku, který ale kýžený odpočinek nepřinese.

27.11. Pátek

Let uběhne až překvapivě rychle. 5:20 přistáváme v Madridu a 5:30 už sprintujeme do příletové haly. K báglům musíme na jiný terminál, kam je třeba přejet metrem. Nejprve se jdeme na přepážku Iberie zeptat na psa, prý ale máme nejdříve vyzvednout zavazadla, na zvířata se obecně čeká dýl.

Trvá to asi dalších 20 minut, než tašky přijedou, naše krosny se naštěstí objeví hned na začátku. Běžíme zpátkypro Leiu, ale paní u přepážky nám jen pokyne, abychom vydrželi. Uběhne 10…a další 20 minut, než se objeví jedna jediná postarší dáma, která postupně přiváží zvířata po dvou klecích na sobě. Leiu naloží až v druhé várce. Trvalo to asi dalších 40 minut. Vypadá v pořádku, zmatená a šťastná, že nás vidí, ale ještě ji nemůžeme vypustit ven. Všímáme si, že její box je nahoře prasklý. Běžíme na celnici, letmo projdou naše papíry, oskenují Leiin čip a můžeme jít. Rychle vyjedeme do druhého patra na check–in. Když se konečně dostaneme k přepážce, paní nám jen suše oznámí, že odbavení na náš let skončilo před půl hodinou a není nic co by mohla udělat.

Tak a je to. Chvíli tu informaci zpracováváme. Do háje…Co teď?! I když naštvaní, že nám plán kvůli rychlosti španělského systému nevyšel, si vlastně můžeme pogratulovat. Jsme v Evropě, a to už je prakticky doma. Těch tisíc kiláku do Brna už nějak doklepeme. Jdeme k oddělení prodeje letenek, kde vysvětlíme, co máme za sebou. Ohromí nás vlna pochopení, když nám paní z Iberie letenky bezplatně přebookuje na další let. Malý háček – ten se koná až pozítří v neděli. Co budeme do té doby dělat, netušíme.

Sjedeme zpátky do přízemí, kde jsme čekali na Leiu a chceme vyreklamovat poničený box. Pracovnice s námi vyplní krátký formulář a dále nás odkáže na webové stránky. (Docela záhy zjistíme, že ty jsou evidentně mimo provoz, na placené infolince jsou extrémě nenápomocní a po třech měsících snažení tak úsilí získat kompenzaci za škodu vzdáme.)

Teď je ale třeba se adaptovat na novou situaci, v níž jsme se ocitli. Ke vstupu do Španělska potřebujeme negativní PCR test. Ten samozřejmě nemáme, protože na území Španělska jsme v první řadě vůbec neměli vstoupit. Dotazujeme se několika zaměstnanců, nikdo ale moc netuší, jak bychom měli postupovat. Jisté je jen to, že na letišti si test neuděláme. A tak děláme, jako by nic. Na dvě noci si zarezervujeme jeden z mnoha okolních hotelů a opouštíme půdu letiště. Všude jen beton a dlažba, ani kousek trávy pro Leiu. Taxíka chytíme v podstatě okamžitě a do patnácti minut jsme u hotelu. Nikdo nás nekontroluje, všem jsme vlastně úplně fuk.

Opět se mi potvrdila teorie, že se vždycky hodí mít v peněžence pár desítek euro v hotovosti. Leia byla neskutečně šikovná a celou cestu zvládla s překvapivým klidem. V průběhu jízdy na hotel už to ale nevydržela a podestýlka na dně boxu tak splní své poslání. Její pohled směrem k nám vysílal jasné poselství. „To máte za to že vám to všechno tak trvalo!“

Pokoj je skromný, ale hezký a hlavně za malý příplatek jsou tady pet friendly. Máme všechno, co potřebujeme, akorát nevíme, kde uspokojíme naše hladové žaludky. Venku už se setmělo, prší a je sychravo – klasické evropské listopadové počasí. Jdeme se tak projít do nejbližšího obchodu v podobě vietnamské večerky, vzdálené 3 kilometry a jdeme na kutě – časový posun si vyžádal svou daň. Hybernujeme tak až do následujícího rána.

Když máme celý den čas, alespoň budeme dělat něco užitečného. Přemýšlíme, že bychom si PCR test udělali už tady a ušetřili si čas v Česku, ale ve výsledku by to vyšlo o dost dráž a museli bychom se v tomhle hnusu vláčet přes celý Madrid, takže si každý zarezervujeme test na doma v místě bydliště. Zároveň si vyplníme papíry na ÚP a Laďa zajistí náhradní odvoz z Vídně. Kamarád Honza už v neděli nebyl k dispozici, výhoda skvělých přátel je ale ta, že když jeden odpadne, najde se místo něj minimálně jeden další, kteřý je ochoten pomoci. A tak jsme se místo na Honzu mohli těšit zase na Toma. Předěláme teda jména na čestném prohlášení, slečna na recepci nám je ochotně vytiskne a objedná taxíka na další den. Poklidíme to málo, co jsme museli vybalit, skromně povečeříme tousty se sýrem a čínskou polívkou a zase hajdy do posletele. Ráno brzo vstáváme.

29.11. Neděle

Tak brzo, že budík zvoní už ve 3:40. Opakuje se scénář před dvěma dny a jdeme dolů čekat na odvoz. Jen teplota oproti těm v Santiagu klesla tak o 20 stupňů. Taxík kvůli problémům, se kterými nás řidič blíže neobeznámil přijede takřka o půl hodinu později, dálnice, stejně jako letiště jsou ale v tuhle dobu vylidněné. Před vstupem do terminálu ještě vyvenčíme Leiu a jdeme obhlédnout situaci. Otevřený je jediný vchod a jediná přepážka Iberie, zamíříme tedy rovnou k ní.

Pracovnice si prohlíží naše přebookované tikety, nelíbí se nám výraz, se kterým hledí do počítače. „Žádnou rezervaci tady nevidím.“ Takže opět objasňujeme situaci, ale můžeme se jen domnívat, kolika procentům z našeho výkladu dáma rozuměla. Její znalost angličtiny je na pracovníka letiště zoufale nízká. Po pěti minutách hledání naší rezervace příjde dáma s další informací. „Nemáte tady psa.“ než stačíme zareagovat, paní v kostýmku běží pro kolegyni, která zrovna přišla na svou směnu. Ta má evidentě a naštěstí pro nás ve věcech větší přehled a zmatené pracovnici vše vysvětlí. Takže letenky pro sebe máme. Chci zaplatit za přepravu Lei, ale platební terminál bůh ví proč nebere naše karty. Pracovnice mě odkáží na přepážku s prodejem letenek, pletební terminály ale prostě všechny naše kreditky odmítají. No krása.

Laďa mezi tím odevzdává tašky a nechápavě kouká, kam jsem se to zase vydala. Poslední možností bylo najít bankomat a zaplatit v hotovosti. Kouzelnou mašinku jsem naštěstí nemusela hledat dlouho. Zaplatíme a čekáme, než si někdo příjde pro Leiu. Zabere to dalších 40 minut. Jsme naštvaní a zoufalí. Proč to tak trvá?! Několikrát se ptáme zaměstnanců, ale ti nás vždy jen odbytou s tím, že někdo je na cestě a musíme čekat. Nakonec se šouravým krokem přiblíží postarší paní v červené vestě a pokyne mi, abych ji i s Leiou na vozíku následovala. Laďa tak zase zůstává sám.

Projdeme půl terminálu než nákladním výtahem sjedeme o tři podlaží níž. Tady dalších 10 minut čekáme na konkrétního pracovníka, podle jehož instrukcí projdu rentgenem nejdřív já, pak Leia a a nakonec box. Naposled pejska pohladím, strčím zpátky do klece a předám onomu pánovi, který ji odveze kamsi do zákoutí. Neboj princezno, už to nebude trvat dlouho.

„No kde jsi?“ Vyhrkne Laďa, jen co se vyřítím ze dveří výtahu. „Boarding končí za 20 minut!“ „Já vím.“ Už se dál nevykecáváme a běžíme. Netušíme, jak dlouho zabere projít celnicí a najít náš gate. Stihneme to doslova v poslední minutě, o snídani si tak můžeme nechat leda zdát. Nechápeme smysl toho, proč být na místě 4 hodiny před odletem, když se vám stejně do poslední chvíle nikdo nevěnuje. Chtěla bych vidět zdejší efektivitu práce, když zrovna není covid a letiště je plné.

Ale jsme na palubě a za pár hodin už to bude všechno jedno. Spoj z Madridu do Vídně je operován maličkým Boeingem s pouze šesti sedadly v jedné řadě a zdá se, že jediné místo nezůstane volné. Přirozeně tak nemůžeme sedět vedle sebe. Odhodlaná celý let prospat si udělám co největší pohodlí, následující hodiny jsem ale měla strávit úplně jinak. „Je tady narváno co?“ Osloví mě snědá Argentinka, která nezapřela svůj specifický přízvuk. A tak jsem se dozvěděla, jak se to stane, že se rodačka z Buenos Aires provdá za Rakušana a totálně přeháže svůj život naruby. Člověk by řekl, že pro každého jihoameričana je fakt, že se dostane do země s jednou z nejvyšších životních úrovní na světě výhrou v loterii. Nemohla jsem se ale zbavit dojmu, že Patricie není šťastná. „Chybí mi pláže. Chybí mi naše jídlo a mí lidé. Kdyby nebylo dcerky, odjela bych zpátky.“ Jak se zdálo, občanství západoevropana není vždy automaticky zárukou spokojeného života.

Jednu výhodu to mělo. Patricie po celou dobu letu nezavřela pusu a ty tři hodiny tak utekly jako nic. Po opuštění letadla jsme si tedy navzájem popřály hodně štěstí, ona zamířila do fronty pro rezidenty, kteří budou muset pro vstup do země doložit negativní PCR test. My pokračovali uličkou dál k nevrle vyhlížejícímu mladému policistovi. Ten si jen bez známky emocí převzal naše čestná prohlášení o tom, že Rakousko je pro nás pouze tranzitní zemí a že po cestě domů nebudeme nikde dělat zastávky. Oproti čekačce v Madridu tady dostáváme do rukou bágly i Leiu v podstatě okamžitě a zbývá už jenom proclít psa. Dva celníci si přeberou Leiny dokumenty, oskenují jí čip a bez dalších oplétačkek nás nechají jít. Už jsme skoro doma.

Jen co se otevřou dveře boxu, Leia za intenzivního kňuční vběhne na rakouskou půdu. Nejdřív nám objema daruje uslintaný polibek a pak si běží ulevit na nejbližší trávník, tak upravený, jako by ho připravovali na Wimbledon. Otočíme se zpátky za Laďou a než se stihnu zamyslet nad následujícími kroky, už ho vidím spolu s Tomovými nezkrotnými kudrnami, tradičně sepnutými nahoru do copu. „Nazdar kočkyy, vítejte zpátky!“ Hned mu jdeme vlepit objetí a přes covid necovid i pusu. Asi nikdy jsem ho neviděla radši.

Vypůjčenou tátovu oktávku zaskládáme až po strop. Tom už zadek auta obložil dekami na něž se Leia okamžitě rozvalí a položí mi hlavu do klína. Už má toho všeho až po uši. Vyjíždíme z garáží. Vjedeme na dálnici, opouštíme Vídeň… Lány polí a zástupy větrných elektráren… Už jsme skoro tam. Jediným důkazem o tom, že přejíždíme hranice je cedule hlásající „Vítejte v České Republice“.

Je 29. listopadu a takřka přesně po roce na cestách zase vidíme známé scenérie. Zámek v Mikulově…Pálavu, která je v okolní nížině tím jediným kopcem…Torza uschlých stromů uprostřed vodní nádrže Nové Mlýny… a do dáli se táhnoucí řádky vinné révy. Jsme doma.

15.11.2021, Bílovice nad Svitavou