Život na farmě 3 – Nic není napořád

Dnes je poslední den, kdy nám platí chilské občanky, a tak je David tak hodný a zajede s námi do Cunca na Registro Civil, kde si obnovíme prošlé papíry. Nový Padrón s Laďovým jménem – neboli doklad o vlastnictví auta máme vyřízený do pár minut, stačí jen zaplatit poplatek 1500 pesos. Už jen zbývá uhradit permiso de circulación – silniční daň, ta se ale vyřizuje na jiném úřadě na municipalidad. No a nebylo by to Chile a nebyli bychom to my, aby se něco nepřimanulo. Přímo před očima nám projede náklaďák, který je očividně moc vysoký na to, aby zvládl projet pod elektrickým vedením, co visí přes silnici. Náklaďák si to ale zřejmě neuvědomuje, jede totiž směle dál, než mu za zadkem vystřelí roj jisker a kouře z přetrhaných drátů. Na několik hodin tím vyřadí elektřinu v celém městě a my tak dnes zase nevyřídíme vše, co potřebujeme.

Alespoň si zvládneme koupit SIM s daty a už zase tak můžeme být ve spojení s vnějším světem. Jak sladká byla nevědomost. Sotva se připojíme k internetu, ze všech stran se začnou valit zprávy o Covidu v Česku. Jen dnes přibylo 15 000 nakažených…Staví se vojenská nemocnice na Letné…Vir už se šíří komunitně a index R je na čísle 1,5. Aby toho nebylo málo, ČSA kvůli zhoršené situaci na dobu neurčitou zruší všechny lety, včetně toho našeho. Jak se tedy budeme dostávat z Madridu domů netušíme. A třešničkou na dortu je zjištění, že si LATAM strhl 20 000 Kč za letenky, které jsme nikdy nedostali. Obratem na aerolinky voláme a doufáme, že peníze ještě někdy uvidíme.

Dozvídáme se ale i některé milé zprávy. Sarah s Markusem opustili Calafate jen týden po nás, do té doby ale ještě stihli Robertovi zařídit nový domeček, před kempem se tak rozrostla pěkná psí čtvrť. A poštěstilo se i Ise a Rickimu, do několik dní by měli vyrazit i oni.

Referendum

Dnešek 24.10. je pro Chile významný den – den kdy mají všichni residenti možnost volit o vzniku nové ústavy. Otázky jsou velmi jednoduché. Každý může zatrhnout, zdali si přeje novou ústavu a pokud ano, pak také zvolit, kdo ji bude sestavovat – jestli politici nebo odborníci z řad nejrůznějších oborů.

„Neumím si představit nikoho, kdo by byl proti. Vždyť kvůli tomu jste tolik bojovali. Všechny ty protesty před rokem…“ Bavíme se o tom s Olgou, když se odpolene z voleb vrátí. „Ale i takoví se najdou. Lidé konzervativní, co mají strach ze změn. Lidé příliš ulpívající na zbytcích Pinochetova režimu. Ale souhlasím s tebou, ať už příjde jakákoliv změna, může být jen k lepšímu.“ Nevíme, jestli to byl Olžin záměr, že jsme zrovna dnes měli na plánu zasadit několik stromů – možná jako symbol vzniku něčeho nového. Vykopeme dost hluboké díry na tři stromky, zalijeme je humusem a hlínu dobře upěchujeme kolem kmenů. Tak jeden z velkých životních úkolů máme hotový! Další na řadě bude vydat tu knihu. 😀

Odpoledne se k nám přidají i Olžin synovec a Kata a Arni – herci z divadla v Temucu a zároveň Olžini kamarádi ze školy. Připravujeme asado a nejen to, taky chřest, artičoky, žampiony a další pochutiny, co nadchnou každého vegetariána. Kata a Arni jsou veselá kopa a se zájmem poslouchají naše vyprávění. „Nejdřív ty masivní protesty, teď Covid. Nevybrali jste si nejvhodnější dobu k návštěvě. Ale to máte těžko, v Chile se pořád něco děje. Alespoň budte mít za pár let na co vzpomínat.“

Po jídle se jdeme i se psy všichni projít do lesa a sbíráme poslední letošní houby. Než se vrátíme, je už večer a začnou se sčítat výsledky voleb. Sedíme v kruhu kolem ohně a za zvuků Davidovy a Arniho kytary se nervozita pozvolna uvolňuje. Kolem půlnoci už ale zní jen zvuk rádia, všechny hlasy jsou skoro sečteny. Do půl hodiny je to už jisté. 77,8% všech hlasujících je pro, 22,2% proti. Takže nová ústava bude a nebudou ji sestavovat stávající politici, ale nově zvolení odborníci. Odhaduje se, že to zabere minimálně další 2 roky, než bude ústava sepsána a schopna vyjít v platnost a dalších několik let, než země fakticky pocítí nějaké změny. I tak to ale znamená velké vítězství, protože Chile nejen sobě ale i celému světu dokázalo, že i demonstracemi – pokud jsou lidé trpěliví a vytrvalí, lze něčeho dosáhnout.

Přijeli jsme na začátku revoluce a odjíždět budeme na jejím konci. Všichni u ohně zpívají a radují se výkřiky do tmy. Zahlédla jsem i nějaké slzy. Snad toto vítězství přinese změnu, ve kterou všichni doufají. Snad se lidé dočkají trochu spravedlivější a trochu svobodnější Chile – pro všechny. Z celého srdce bychom jim to přáli.

Následující dny se rapidně ochladí, prší v podstatě od rána do večera a podle zpráv přituhuje i u nás. Situace s Covidem už je v Česku tak špatná, že se naše nechvalné statistiky objevují dokonce i v americké CNN. Jestli to takhle bude pokračovat, trvrdému lockdownu se nevyhneme. Do Česka už nelétá vůbec nic. Při těchle zprávách se nám chce zpět ještě míň. Jak se to mohlo všechno takhle podělat, když jsme si vedli tak dobře..? Odpovědi na tyhle otázky si hledá každý sám.

Plněné knedlíky měly takový úspěch, že se rozhodneme připravit ještě jednu pekařskou stálici – Honzovy buchty. Bohužel nic jako tvaroh tady neexistuje, pěstování i pouhá konzumace máku je zakázána snad všude na světě, kromě Evropy a o švestkách, natož povidlech tu nikdo nikdy neslyšel. Na náplň tak použijeme malinovou marmeládu a místo čerstvých kvasnic masa madre, které si tu vypěstovali na přípravu chleba. Buchty sice trochu tečou a tvar taky není ideální, chuťově si ale s ničím nezadají. „Aaaaaaaach…do kuchařky, okamžitě!“ Vykřikne se slastným výrazem ve tváři David poté, co ochutná první buchtu. Velmi nás tím potěšil :).

Jednou ráno objevíme v kuchyni kudrnatou dívku asi v našem věku, která by klidně mohla být Josefininou sestrou. Ale žádné takové, slečna se jmenuje Valentina a stejně jako my tady kdysi dobrovolničila. Právě dokončila studia na univerzitě v Santiagu a tak se rozhodla si sem přijet na měsíc odpočinout. Měli bychom pracovat, ale počasí to neumožňuje, takže si čas krátíme hraním Carcassone a přebíráním hub.

Déšť sice nakonec ustane, teploty ale přes noc padnou pod nulu, takže je nám poprvé za celou dobu ve stanu zima. Ráno vše pokrývá vrstva námrazy, před chladem není úniku ani uvnitř domu. Netrvá to dlouho a sklátí nás kašel, který se s námi potáhne až do odjezdu z Chile. Alespoň Olze se ale udělalo dobře natolik, že přestala docházet na léčivá sezení za šamanem. Jako dar mu tak s Davidem doveze jednu z dospělých ovcí. A jako by matka příroda tušila, že na farmě došlo ke ztrátě, se takřka staneme svědky narození malého jehňátka, které nikdo nečekal.

To takhle odpoledne Olze zavolá její sestra, co bydlí hned přes kopec se zprávou, že jedna z jejích ovcí je stále na pastvě. Na to se k místě popisu urychleně vydáme, abychom objevili maličkého tvorečka, zaseklého v plotě, neschopného se sám vysvobodit. Olga mu hbitě pomůže na nohy a celou hodinu se ho snaží přimět, aby se od mámy napil. Jde to zhurta, ale než zapadne slunce, je jehně schopné samo dojít až do stodoly. „Před dvěma dny se narodila další várka káčat a teď tohle. S tolika mláďaty kolem mi ani nemusí být líto, že nemám vlastní děti.“ Vtipkuje štastně Olga. Opravdu je to taková zvířecí máma, a jde jí to skvěle.

Pomalu ale jistě

Čas na farmě letí jako voda a den našeho odjezdu se neúprosně blíží. Po několika deštivých dnech konečně opět vysvitlo slunce a my si tak můžeme naposledy vyprat. Ve městě si konečně dořešíme veškeré papíry k autu (teď už prošlá občanka k tomu ani nebyla potřeba) a po návratu pomáháme v kuchyni s přípravou empanád. Rodinka si pro nás totiž přichystala překvapení – jelikož je to náš poslední večer, uděláme si výlet k nedalekému jezeru s pikninem. Naše rozjímání najednou vyruší několik výbuchů tak hlasitých, jako by se střílelo z děla. Co to k čertu…? Vyběhneme ven a vidíme, jak se za kopcem do vzduchu zvedá tmavý sloup kouře.

David jde obhlédnout situaci. „Buď opatrný.“ Prosí ho José. Není pryč nijak dlouho, takže se všichni daří udržet v klidu. „Další útok na těžařskou společnost. Deset lidí v maskách odpálilo dva kamiony a sedm strojů na těžbu. Nebo tak mi to alespoň tvrdili carabiňeros.“ Nakolik se dalo těmhle takzvaným strážcům zákona věřit byla druhá otázka. Útoky tohoto typu prý nejsou ojedinělé. Jednou za čas se to stane, můžou za to údajně Mapuchové, kteří se snaží bohatým společnostem zabránit v těžbě dřeva. David tomu ale nevěří. „Mapuchové protestují, ale pacifickou cestou. K něčemu takovému by se nikdy nesnížili, tím jsem si jistý. Někdo jiný by to na ně ale milerád hodil. Občas se dějí šílené věci. Lidé, kteří mají vliv, hodně půdy nebo jen energii na to aby bojovali, když se jim něco nelíbí, se odstraňují. Na naši kamarádku Mapuchku, která je ve státní sféře a veřejně se zasazuje o dodržování práv své komunity a o ochranu životního prostředí stříleli, v jejím vlastním domě. Naští se jí ani jejím dětem nic nestalo.“

Vážně k nevíře. Když se nám podaří nemilou událost vytěsnit z hlavy máme už všechno přichystané a můžeme vyrazit k jezeru. Cesta nezabere víc, jak dvacet minut a před námi se objeví místo, které by, být to někde v Evropě, bylo jisto jistě okupované davy rekreantů. Tady v Chile si jen pár rodin přijelo stejně jako my užít hezké odpoledne v přírodě. Na koupání je moc velká zima, k pikniku je to ale den jako stvořený. Máme empanády plněné diguyeněs, buchtu, pivo a maté a jahody s čokoládou, chrochtáme blahem.

„Tak nám teď došlo, že jsme se vás ani nikdy nezeptali, co děláte na farmě nejraději a co vás naopak štve?“ Zeptáme se přítomných. „No to je mi ale zajímavá otázka.“ uzná David. „Mě baví všechno okolo domu, protože to dělám pro nás a i když jsou to malé věci jako jen posekat dřevo, vím, že je to součást něčeho většího. Nechodíme do práce v běžném slova smyslu, naší obživou je farma, neznáme víkendy, tady se každý den dělá to, co je třeba. Takže tě musí bavit všechno…Co bych ale nedělal, kdybych nemusel je starat se o psy. Strašně mi pije krev, když neposlouchají. Ale vím, že je to proto, že nejsou vycvičení. Nějak jsme si na to nikdy nenašli čas.“

„Mě baví vařit, což je štěstí, protože v kuchyni trávím většinu času.“ Pokračuje José. „Ale taky jsem ráda, když za mě jednou v týdnu vezme někdo jiný haha. Nemám ráda rutinu, když musím dlouho dělat tu samou věc.“

„Já miluju všechno kolem zvířat. Teda kromě očkování, to je vždycky stresující, protože si nikdy nejsem jistá, jestli jsem udělala všechno správně.“ Od Olgy bychom ani nic jiného nečekali.

A tak si povídáme, než zapadne slunce a ochladí se. To se vrátíme zpět na farmu, ale už nepracujeme. Bavíme se o všem možném a u toho hrajeme klasickou Mapuchskou hru s fazolemi. Je úplně jednoduchá a to je na ní to nejlepší. Nemusí se u ní moc přemýšlet, je to o štěstí, i když Mapuchové na štěstí nevěří a nazývají to dobrou energií. Hraje se s osmi fazolemi, které jsou z jedné půlky černé, z druhé bílé. Pokud se vám podaří hodit všechny fazole jedné barvy nebo čtyři fazole černé a čtyři bíle, můžete si pro sebe vzít jednu z menších fazolí z hromádky a házet znovu…Kdo má na konci nejvíce malých fazolí vyhrál a dostal právo rozhodnout o věci, o které se při hře debatovalo.

Hrajeme dlouho do noci a při tom se bavíme o školstí o zdravotnictví i o Covidu. I když jsou naše názory v mnoha věcech odlišné, dokážeme jeden druhého vyslechnout. Nikdo nikoho o svém názoru nepřesvědčuje, i když debata je občas hodně peprná. „Pár sousedů nám i říkalo, že jsme blázni, když si mezi sebe chceme pustit cizince, že prý riskujeme. Ale my nelitujeme. Byl to takový první krok k tomu, aby se u nás všechno začalo vracet do normálu.“ To jsme netušili. O to víc jsme si teď ale jejich pohostinství vážili.

Adios amigos!

Ráno nás čeká takřka slavnostní snídaně na rozloučenou. Dokonce i malého Raymunda oblékli do slušivé košile, takže vypadal jako malý gentleman. Kromě obvyklých dobrot na stole nechyběl dort a sušenky, které upekla Val. Po snídani ještě uděláme malé kolečko po farmě, rozloučíme se se všemi zvířaty i s Olžinou maminkou a všichni společně jdeme k autu.

„Kdybych měla dost peněz a řidičák, to vaše autíčko bych si hned koupila.“ Směje se Olga, a obdivuje u toho Sanchu. Všechno už máme sbalené, zbývá jen vyrazit. Ještě si uděláme poslední fotku na rozloučenou. Achjo. Líbilo se nám tu tolik, že bych tady klidně ještě nějaký ten týden strávila. Ale čas nás jako opět tlačí a už bychom měli být někde jinde. „Kdyby na vás byl život v Evropě moc hektický, tady budete mít vždycky svoji schovávčku uprostřed Chile.“ Ujišťuje nás Olga. Ani nemůžeme uvěřit svému štěstí. Tyhle dva týdny jsme mohli strávit někde zavření na hotelu, my si mezitím užívali čerstvého vzduchu, zkusili si tolik nových věcí a potkali zase pár skvělých lidí, od kterých se nám jen těžko odchází. Ale tak už to chodí.

„Děkujeme, za všechno.“ Naposledy se se všemi obejmeme. Jak já nesnáším loučení. Nastartujeme, už asi tak po desáté si zamáváme a s hlasitým AHOOOOOOJ opouštíme farmu, která se pro nás stala víc, než jen azylem v době světové pandemie. Byl to náš pevný bod v nejisté době, a my víme, že kdyby se cokoliv pokazilo, v Chile máme jednu rodinku, která nám vždycky a bez váhání pomůže. Kdo ví, možná se jednoho ještě vážně znovu setkáme…Ale do té doby…“Adios amigos!“

1.3.2021, Bílovice nad Svitavou