Jak to bylo v Maroku

Maroko…co se vám při zmínce o této zemi vybaví? Mě osobně nekončící bazary, kde – pokud máte dostatečně ostré lokty, můžete pořídit skoro cokoliv a téměř zadarmo. Ačkoliv je hlavním městem této Severoafrické země, ze které je to do Španělska přes Gibraltarský průliv, coby kamenem dohodil asi půlmilionové město Rabat, létáme pouze do Casablancy, která je oproti Rabatu městem známějším a daleko turističtějším (stačí si jen vybavit stejnojmenný film z roku 1942).

Purser (to je podle pracovního žebříčku ten nejvýše postavený na palubě, který tomu celému šéfuje 😉  se na briefingu zeptal, co se dá od pasažérů této národnosti čekat. Slova se ujala jedna z Maročanek, poté co usoudila, že nikdo z nás ostatních se nemá k žádnému vyjádření…“Vůbec nepijí alkohol…jsou hodně temperamentní…BUDOU mít spoustu zavazadel a NEBUDOU mluvit anglicky…“  vše z výše zmíněných maličkostí se posléze potvrdilo…(dokonce jsem musela řešit rozepři mezi dvěma „důležitými“ dámami, které mermomocí potřebovaly mít kufr uložený v totožném hatracku a jejichž rozměry podle mě hraničily s povolenou velikostí…ty mi daly zabrat 😀 ). „parlez vous français?“  Ptal se mě snad každý druhý pasažér…nene, kroutila jsem vždy s omluvným úsměvem hlavou (ještě se snad začnu učit francouzsky!).  K mému překvapení bylo na palubě také velké množství Číňanů (ti jsou všude!) „nojo, jezdí sem hodně na dovolenou“ zasvětila mě slečna, která předtím mluvila na briefingu.

V na polo vyprahlé krajině, která ale byla oproti Dubaji přece jen zelenější (nutno dodat, že to není nic těžkého) se honosné vily, jež by vám zapadaly spíše do Beverly Hills než do severní Afriky, střídaly s polorozpadlými domečky, které podle mě stály jen na vůli Boží. Na stroze obdělávaných políčkách, které je obklopovaly, se pásli oslíci a slepice. Čekala jsem, že město bude tepat životem svých horkokrevných obyvatel, ale naopak na mě působilo tak nějak nostalgicky a omšele – jakoby ho někdo vystavěl před dlouhými desetiletími a od té doby se o něj zapomněl starat…Cestou na hotel, která snad nebrala konce, jsem z okna autobusu zpozoroval Cathedrale del sacre coeur, která svou – teď už poněkud zašedlou bílou barvou možná dala městu jeho jméno.

Otázkou, kterou jsem při balení řešila, bylo co si vzít na sebe. Kdo mě zná, ví, že móda je to poslední, na čem by mi záleželo. Jde ale o muslimskou zemi, nakolik se to tady řeší? Bude má zářivě bílá halenka akorát? No, sotva se za námi zaklaply dveře hotelu jsme poznaly, že jsme přestřelily. S Johanou v úplém křiklavém tričku a minišortkách, Rosou v květovaných mexických šatech a Yuhan, která se svými neonově modrými brýlemi a výstředním outfitem připomínala postavičku z komiksu, bychom v sobě nepopřely turistky, ani kdybychom byly opálené, jako místní slečny. A okolí to hned zvětřilo….“TAXI, TAXI? … „A Máte taxametr?“ Hned se ujala iniciativy Johana…“taxametr? No to nemám“..odvětil nejrychlejší řidič. „Aha….no a kolik by to stálo vzít nás k mešitě….mmm 50 dirhamů“…pokračoval řidič po krátké pauze….“prosím? na hotelu nám říkali že je to kousek a nemělo by to stát více než 20…20?“ Podivil se řidič…“no tak to v žádném případě…dobře, možná bychom se mohli nějak domluvit…kdyby to bylo 10 za každou tak by to šlo…ale vy jste 4 a já bych vás vzal maximálně 3. Musely byste si vzít taxíky 2“…“co je to za nesmysl“ pokračovala Johana svým ostrým Srbským přízvukem, „Vždyť 3 na zadní sedadlo a jedna vedle řidiče se do jednoho taxíku pohodlně vejdeme….nenene, do jednoho maximálně 3..vemte si velký taxík…mm aha, tak to děkujeme pěkně“…a šly jsme zkusit štěstí k druhému taxikáři, u kterého jsme ale pochodily zrovna tak jako u toho prvního, takže jsme se rozhodly jít po svých. Za sebou jsme jen slyšely mumlat si odmítnutého taxikáře. „Holky bláznivý, 4 do jednoho auta a ještě chtějí taxametr…kde to žijou?“

Nakonec jsme ale udělaly dobře. K našemu cíli to opravdu nebylo daleko a po cestě jsme alespoň mohly pozorovat dění okolo. Na ulici se jen sem tam objevila místní omladina, která prodávala po domácku vyráběné cukrovinky, nebo bezzubí staříci, jejich kůže byla tak vrásčitá, že připomínala zmuchlaný pergamenový papír. Co jinak pěknou procházku trošku znepříjemňovalo, byl zápach tlející zeleniny a zkažených vajec – jakoby se hned za městem měla nacházet obrovská skládka. Mimo jiné jsem měla prostor přejít s Rosou do španělštiny a frustrovaně jsem si uvědomila, že věty mi nejdou přes pusu tak plynule, jako jsem byla zvyklá a že slova lovím déle než obvykle…je to děs jak jazyk upadá, když ho neprocvičujete!

Dominantu města – Mešitu Hasana II jsme zpozorovaly dlouho předtím, než jsme k ní došly…to protože působila…monstrózně – to je asi nejvýstižnější výraz. Zahalená v mlhavém oparu se tyčila na kusu holého kamene, jako by snad vyrůstala přímo z oceánu, který nemilosrdně bičoval skalnaté pobřeží. Místní si ale vůbec nepřipouštěli možnost nebezpečí, bezhlavě se vrhali do vln a předváděli nejrůznější kousky (měly jsme podezření, že i kvůli nám, protože nás doslova sjížděli pohledem a pokřikovali pro nás nesrozumitelné připomínky). Ústředním jazykem je zde Marocká variace arabštiny, francouzština je tady ale stejně běžná, jako angličtina v Dubaji.

Není divu, že v nás mešita vzbuzovala takové pocity. Vždyť její minaret je se svými 210 metry nejvyšší na světě, pojme 25.000 lidí a dalších 80.000 se v pohodě vměstná na nádvoří. Dovnitř jsme se sice nepodívaly, ale obešly jsme si ji ze všech stran a náležitě to všechno zdokumentovaly. Po nějaké době bloumání jsme si prošly ještě nejbližší náměstí, které obklopovala rozlehlá, komunisticky vyhlížející stavba ověnčená vlajkami, tuším, že šlo o budovu parlamentu nebo nějakého jiného vysokého úřadu.

Blížil se čas večeře, na kterou jsme byli domluveni se zbytkem posádky a tak jsme se rozhodly si na cestu zpět přece jen vzít taxíka. Vlastně 2 – počet přepravovaných osob je tady asi zákonem omezený a nechtěly jsme nikomu dělat problémy. Najíst jsme se šli do příjemně vyhlížející restaurace, která byla cenově přijatelná a zároveň vyhlášená svou výbornou kuchyní, jejíž předností byly hlavně pokrmy z ryb a plodů moře, které zde tvoří důležitou část jídelníčku všech. U večeře jsme mimo jiné došli k tématu nehody, která se Emirates před pár dny stala. Doteď se neví, co neštěstí vlastně způsobilo, příčiny se budou teprve zjišťovat, ale jednohlasně jsme se shodli na tom, že jak piloti, tak i posádka odvedli při evakuaci profesionální práci, dokázali bez úhony dostat všechny do bezpečí a zachránili sobě i cestujícím život a společnosti její pověst.

Po výborné večeři jsme se ještě vydali na obchůzku místních obchůdků, kde by se daly ulovit nějaké ty suvenýry. Ve výlohách se vyjímaly různé cetky a serepetičky, od ručně malovaných hrníčků po kýčovité magnety, tašky z velbloudí kůže nebo poufs sedátka připomínající naduté polštáře ze stejného materiálu, které jsou pro Maroko typické. Nakonec jsme, jako dárek vybraly krásnou koženou tašku, protože jedna z našich kolegyň měla ten den narozeniny, a všechny víme, jak může být těžké slavit tenhle den bez svých přátel a blízkých. Holky se se staříkem dlouho dohadovaly a nakonec to usmlouvaly zhruba na polovinu původní ceny. V tomhle já dobrá asi nikdy nebudu :D.

„Vy nejspíš nebudete odtud holky co?“ slyšely jsme kolem sebe od jiného prodavače v dalším obchodě…hádat jakých jsme národností se pro něj ukázalo jako náramně zábavná hra a ve skutečnosti si vedl hodně dobře. Netuším jak, ale podařilo se mu uhodnout všechny naše národnosti správně, nebo se k nim alespoň co se etnicity týče, dost přiblížil. Když ovšem došel ke mně, vypadal, že docela strádá. Nejdřív mě pobavilo, když mě označil za Skotku a potom dokonce za Švédku! (Většinou jsem pro všechny automaticky Ruska). Při zmínce o Česku se na chvilku zamyslel…“a se Slovenskem jste se rozdělili…v devadesátém druhém?…93, opravila jsem ho s vyvalenýma očima…tak tímhle mi vyrazil dech. Vidíte, nikdy nesuďte někoho jen podle obalu, nevíte, čím Vás třeba jednoho dne překvapí ;).

9.8.2016, Dubaj, UAE