Regulérní pacienti
Následující dny jsou nesmělé a hektické. Nevím, jaké je to vychovávat mimino, ale tahle zkušenost mě tomu přibližuje asi úplně nejvíc. V nestřežený moment se princezna zatoulá někam do rohu místosti, za postel nebo pod linku a nechá nám tam voňavé překvapení. Ta malá příšerka nás vytáhne z postele klidně čtyřikrát, pětkrát za noc, takže ji musíme vyndat z boxu na oblečení, ze kterého jsme ji vytvořili dočasný pelíšek a vypustit ji, aby pochopila, že na záchod se chodí výhradně ven. Kdo není z nového přírůstku viditelně nadšený je Roberto. Už je to přece jenom starší pán a na nějaké hraní si se štěnaty ho neužije.
Mockrát se na nás díval tázavýma očima, nechápajíc, odkud se tady ten malý vetřelec, co si zabírá jeho podušku vzal. Zato Leia by Obříka samou láskou umačkala. Tahá ho za uši, zakousává se mu do podbradku a jinak mu projevuje nechtěnnou přízeň. Všude ho následuje a patřičně se po něm opičí. Když se jde napít Obřík, jde i Leia. Když si obřík příjde pro pohlazení, Leia už mu stojí v závěsu.
Nikdy jsme nepotkali psa s milejší povahou. I když mu Leia pochopitelně pije krev, je trpělivý a její vrtochy toleruje. Pokud ale překročí meze, zavrčením jí to dá patřičně najevo. A za to jsme mu vděční. Jsou to věci, které bychom ji my takovým způsobem nikdy naučit nedokázali. A i když ji po většinu času bere jako osinu v zadku, kdykoliv si na ni začne jiný pes během procházky dovolovat, statečně ji brání a všechny zvědavce zažene. Lepšího dědečka si Leia přát nemohla.
Naše kroky brzy míří k veterináři. Internet je plný alarmujcích zpráv typu hlavně neberte štěně ven, dokud není naočkované!!!! Kdybychom se touhle radou měli řídit, Leia by nespatřila okolní svět, než by jí bylo 5 měsíců. Nejdříve je totiž nutné psy odčervit. Doktor Sára se za námi pravidelně zastavuje a jednou denně štěňatům podává předepsané kapky. Po dobu dvou týdnů také mazlíky krmíme vařeným masem a rýží. Z bezpečnostních důvodů odčervíme i Roberta, který je s Leiou neustále v kontaktu. Tím se ale projekt Dáme štěňata do pucu teprve rozjíždí. Drobci mají kvůli chabým hygienickým podmínkám, ze kterých přišli slabou imunitu a blíže neidentifikovatelnou kožní nemoc. A tak po dobu jednoho měsíce chodíme vždy jednou týdně na injekce, které by je měly všeho zlého zbavit.
Ve víru toho všeho se staráme ještě o Roberta, který se během jedné nevinné procházky rozhodl poměřit síly s pitbulem. Tekla krev a i když byl na tom nepřítel evidentně hůř, i Roberto si odnesl válečné zranění. V krku mu zůstala díra tak široká a hluboká, že bychom do ni strčili prst a do druhého dne navíc začala nepříjemně zapáchat. Roberto se nenechal ani dotknout, natož abychom ho dostali do auta a vyhledali mu pomoc. Tady byl ale evidentně nutný zásah odborníka. Spojíme se tak s jedním veterinářem, vysvětlíme situaci a ještě ten den jedeme vyzvednout léky. Další týden podáváme obříkovi kombinaci antibiotik a prášků proti otoku a ránu mu čistíme jódem. Srst už mu možná nikdy nedoroste, ale ikdyž se to na začátku zdálo nepravděpodobné, rána se mu do pár týdnů zatáhne.
Je začátek srpna a jakkoliv se situace s Covidem zdála příznivá, dostáváme se zase zpátky na začátek a padáme ještě hlouběji, než kdy dřív. V Calafate se objevil případ chirurga, o kterém nikdo neví, kde se nakazil. Pravděpodobně k tomu došlo v Rio Gallegos, hlavním městě provincie, kde stále mají případů poměrně dost. Opět se tak zavádí celoplošná karanténa. Veškeré společenské, rodinné i náboženské sešlosti, stejně jako procházky kolem jezera jsou zakázány. Sportoviště byly uzavřeny a pohyb po městě je možný jen v závažných důvodech. Navíc se zavedl nový systém vycházení v závislosti na tom, jakou číslovkou končí vaše číslo občanky. Sudá čísla vychází pondělí – středa – pátek, lichá potom ve zbylé dny. Neděle se střídá podle týdne.
Na nějakou dobu tím musím omezit i hodiny angličtiny a tak mám znovu dost volného času. Psí pacienti nás ale zaměstnávají dostatečně a nenechají jednoho v klidu na moc dlouho. Leia už váží 4,2 kg – dvakrát tolik, než když jsme si ji brali. Rádi už bychom začali s očkováním, kožní problémy ale přetrvávají. A když už jsme u té váhy, Marcus jednoho dne přišel s geniálním nápadem vsadit se o 100 dolarů podle toho, kolik budou jednou drobci vážit. Sousedi tipují, že to bude do 11 kg, my řekli, že to bude určitě víc. Možná za to mohla kombinace tequily, ginu s tonicem, whiskey, a white russian, že jsme na to kývli. Tak nějak jsme tušili, že bychom si z toho následující den nemuseli moc pamatovat a tak jsme na důkaz naší dohody vytvořili improvizovanou smlouvu, která později vyvrátí veškeré pochybnosti. Toto rozhodnutí se ukázalo nanejvýš prozíravým, jelikož bolest hlavy následující den dalece převyšovala míru únosnosti.
Počty nových případů ve městě vesele rostou, nakazil se dokonce i jeden z mých studentů. V nucené izolaci musí zůstat taky Gabi, která byla za poslední týden v kontaktu s tak polovinou Calafate. Jednu výhodu ale tahle konstalace má. Díky novým omezením přestali do kempu jezdit majitelé, a tak se po něm s Leiou můžeme beztrestně procházet a věnovat se tréningu. Už si osvojila povely ke mně, sedni a čekej. Úspěšnost provedení závisí na lukrativitě pamlsku.
V polovině srpna statistiky vystoupají na 70 případů, což je nejhorší stav, který tu zatím byl. Na municipalidad si ale zřejmě uvědomili, že držet lidi zamčené doma nemůžou donekonečna a povolí se tak alespoň sportovní aktivity. V místním klubu se stáváme pravidelnými návštěvníky, vždy je totiž správná doba na padel nebo na pár setů ping pongu. Konečně jsme se dopracovali k poslední dávce injekcí, očkování ale zabere minimálně další měsíc. Když to půjde dobře, z Calafate odjedeme nejdřív tak v polovině října.
Laďa si usmyslí, že je to dost času na to, naučit se dělat kváskový chleba. Můj první pokus neskončí zrovna úspěchem. Ono se řekne, vždyť je to jenom mouka a voda, tak co se na tom dá zkazit. Pravda je, že hodně. Můj chleba sice není chuťově špatný, tomu kváskovému se ale podobá asi jako instantní nudle italským těstovinám. To Laďa je v pečení o poznání lepší. Zadělá si na kvásek, který bedlivě střeží a živí po 2 dny, než se pustí do míchání, překládání a pečení samotného chleba. Výsledek sice nemá příslušně velká oka, na jaká jsme zvyklí od českých pekařů, poctivý kvásek ale zraje i několik let.
Je 4. září – významný den. Když si jen vzpomenu, jak jsme si na mé oslavě narozenin před čtyřmi měsíci dělali srandu z toho, že tady možná oslavíme i ty Laďovy… Je to tragikomické, řekla bych. U partičky Carcassonne všichni pozůstalí zavzpomínáme na staré časy. Jak se to zdá dávno…
Na další návštěvu veterináře jdeme s velkým očekáváním. Jsme nervózní, jako bychom na vyšetření šli my sami. K našemu potěšení nás dnes příjme milý pan doktor, který nejdřív Leiu ze všech stran ohmatá a podívá se na zuby. „Ještě se škrábe?“ „V porovnání s tím, co to bylo už v podstatě ne.“ Ujišťuju pana doktora a snažím se z Leii nenápadně smést těch pár lupů, co jde vidět. „Oči už vypadají v pořádku. Tak můžeme začít očkovat.“ ANO! První malé vítězství. „Kdy odjíždíte?“ „Pevné datum ještě nemáme, ale čím dřív tím líp.“ „Mmm. Jistě. Budete si to muset dobře spočítat. Nejdřív dáme první injekci, která kombinuje vakcínu na 6 různých nemocí. Jsou to ty nejčastější, co se u psů vyskytují.“ Tenhle typ se dává ve 4 dávkách, mezi kterými musí být vždy alespoň tří týdenní pauza. Víc nás ale zajímá očkování proti vzteklině a hlavně čip. Bez něj nás do Chile ani do Evropy nepustí. Vytvoříme tedy očkovací plán. Dnes první dávka ony kombovakcíny a za týden vzteklinu. U té je problematické, že pro to, aby nás vpustili do Chile, musí být očkování staré minimálně měsíc. Z Calafate tedy můžeme odjet nejdřív 12. října. Do té doby alespoň aplikujeme ještě druhou dávku kombovakcíny. Se zbytkem můžeme pokračovat později v Chile, nebo až doma v Česku. Do Chile mimo jiné budeme potřebovat ještě potvrzení o odčervení na vnější a vnitřní parazity, které nesmí být starší víc než 10 dnů.
„Jaké štěstí má tenhle pes, že se přestěhuje do Evropy!“ Poznamená s úsměvem pan doktor. „A jak to u vás v Česku vypadá?“ „Nakažených přibývá. Pár set každý den.“ „Mmm, a jaké je Československo jako země?“ (Skutečnost, že jsme se Slováky už skoro třicet let rozdělení v cizině obecně moc neberou v potaz.) „Já myslím že hezké. Ekonomicky jsme relativně stabilní, je tam bezpečno. Máme nízké hory, ideální pro turistiku. Lesy a louky…snad se jí tam bude líbít.“ „O tom nepochybuju!“ Ujišťuje mě pan doktor. „Věřím, že se o ni dobře postaráte. Kdyby zůstala tady, pravděpodobně by dřív nebo později skončila na ulici. Lidi jsou nezodpovědní. Kolikrát nejsou schopni postarat se ani o svoje děti, natož o 4 – 5 psů.“ Skutečnost, že v Evropě pouliční psy v podstatě nemáme je pro pana doktora těžko uvěřitelná. „Lidi většinou nemají víc než 2 psy. Ti, co se snad ocitnou bez domova jdou většinou do útulku.“ Vysvětluju. „To je asi kulturně dané. Tady chybí širší edukace. A prosadit cokoliv nového je takřka nemožné.“ Pan dokror se zahledí kamsi do neurčita a pak odevzdaně řekne. „Kdybych byl mladší a neměl tady rodinu, asi bych tu už nebyl. Svou zemi miluji, ale…až moc věcí tady nedává smysl.“
Během povídání ani nezaregistruju, že pan doktor aplikoval už dvě různé injekce a Leia, jako by si toho taky ani nevšimla! Ještě ji zvážíme. 8.1 kilo ve čtyřech měsících? Tak to vypadá že sázku vyhrajeme.
Ještě si domluvíme termín na příští týden a můžeme jít. Počasí dnes doslova vybízí k uspořádání pikniku. Vyběhneme tedy na známý kopec nad hřištěm, kam chodíme tak často a připravíme si odpolední maté. Celé Calafate i naši blízkou budoucnost nyní vidíme o něco jasněji. Pokojně si úžíváme dnešního úspěchu. To ale jen do chvíle, než za námi přiběhne Leia, která se mezi tím honila za Bábou s tenisákem. „Leio, co se ti to stalo?“ Pronesu částečně v žertu, částečně v udivení. Leiny horní pysky se totiž naprosto bez varování a zjevného důvodu zvětšily na dvojitou velikost a do minuty ji začne opuchávat celý obličej. Jedno horní víčko už je tak velké, že na příslušné oko Leia ani nevidí. Do toho si v zoufalství začne obličej škrábat. Přesně v tenhle moment usoudíme, že končí sranda a běžíme zpátky k veterináři. Buď ji něco bodlo, nebo jde o alergickou reakci na očkování, což nám příjde jako pravděpodobnější varianta. Leia už nemá sílu ani chodit, a tak ji zbytek cesty neseme v náručí. Těch 8 kilo už je znát!
„Proboha, co se jí stalo?“ Okomentuje pan doktor pobaveně Leiin stav, když ji znovu uvidí. Mezi tím ji totiž obličej napuchl tak, že vypadá, jako by strčila hlavu do včelího úlu. Smála bych se taky, kdyby mi jí ovšem nebylo tak líto. „To jsem ještě neviděl, aby měl nějaký pes na očkování takhle silnou reakci.“ „No, víte, ona je speciální.“ Dodám poté, co Leii píchnou další dvě injekce na zmírnění otoku. „Tak s tím bych souhlasil…Tohle by mělo pomoct. Nechte ji odpočívat, minimálně do večera ji nedávejte nic k jídlu ani pití a zítra bude v pořádku.“ Ještě napůl vyděšení si odnášíme pejska zpátky domů. Otok naštěstí do večera ustoupí a už je to zase naše stará Leia. Ta nám teda nahnala…
22.12.2020, Bílovice nad Svitavou