Jak jsme začali znovu výletovat

Abychom se městu trochu odvděčili za jeho pohostinnost, rozhodneme se zareagovat na výzvu místní nemocnice a jednoho krásného dne jdeme darovat nejcennější tekutinu. Aspoň se konečně dozvím, jakou mám krevní skupinu! Už sedíme v čekárně, když ze dveří vykročí pan doktor. „Přátelé, moc vám děkujeme za vaši ochotu a že jste přišli. Bohužel vás ale nemůžeme využít, jako dárce, jelikož v Calafate nemáte trvalé bydliště. Kdyby snad pacient, který obdržel vaši transfuzi dostal infekci, potřebujeme, abyste byli dostupní.“

Tentokrát jsme tedy cestu do nemocnice vážili zbytečně. Alespoň jsme ale objevili novou část Calafate a znovu si uvědomili, v jak nádherném koutu světa jsme to uvízli. Kraj jezera lemují skalnaté hory, jejiž vrcholky už poprášil první sníh. Jak nám chybělo trekování! Za pořádný výšlap do hor bychom teď dali nevím co. Jenže naše volnost pohybu byla omezena hranicemi Calafate. Veškerý venkovní pohyb byl až na malé procházky navíc stále zakázaný. Něco by se ale možná vymyslet dalo. V bezprostřední blízkosi města stojí dva kopce, které poutaly naši pozornot už od prvního dne, kdy jsme se ocitli v karanténě. Cerro Calafate a Cerro Huyliches sice ani jeden nepřesahují 1000 m, ale po 3 měsících strávených v kempu naše nároky o dost klesly.Technicky vzato bychom pořád byli ve městě, takže plán by to nebyl neuskutečnitelný.

Cerro Huyliches (29.5.)

Takže je rozhodnuto! Ujistíme se, že počasí bude přijatelné a v řádu několika málo dní vycházíme. I v 10 ráno je pořád ještě tma. Slunce v tuhle roční dobu udělá po obloze jen malý půlkruh a stále se drží hodně nízko. Určitě je teď pod nulou. Chvíli se snažíme mezi sebou udržovat požadovaný několika metrový odstup, disciplína nám ale vydrží jen k nejbližší policejní stanici. Celé 4 km nám zabere jen dostat se ven z města. Na okraji je hustota zastavění daleko řidší. Baráčky nevypadají tak honosně a asfaltované silnice vystřídalo ripio – nezpevněná vozovka, na kterou by se, být to v Česku s autem nikdo neodvážil. Došli jsme až k úpatí krátkého pohoří. Po levé straně se do výšky strmě tyčí Cerro Calafate, které je jen holou skálou, na pravo zase o něco shůdnější Cerro Huyliches. Dva kopce odděluje úzký kaňon, z něhož pramení říčka. Ta samá říčka protéká celým městem i naším kempem, než skončí v Lago Argentino. Po její pravé straně je znatelně vyšlapaná cestička. Tudy se určitě máme vydat!

Překvapivé a občas problematické je v Argentině to, že i krajina, kterou bychom normálně považovali za absolutní divočinu, tady má soukromého majitele.Jen nachápavě tak kulíme oči na jednoduchý plot, který začíná na druhé straně řeky a pokračuje po bezmála pravoúhlé stěně až na vrchol Cerro Calafate. Jak ho tam někdo dokázal upevnit nám zůstává navždy záhadou. Důvody oplocení jsou ale vážně hlavně kvůli zvířatům. Na Ruta 40 – dopravní tepnu celé země, po které se auta běžně pohybují rychlostí i 110 km v hodině se nezřídka zatoulají celá stáda guanacos. Ubohé lamy pak končí pod koly nebo napíchnuté na kůlu. V odlehlejší částech jsou zase ploty vidět kvůli kravám, které jsou zde všudypřítomné. Netrvá to dlouho a brzy na ně narazíme i tady. Zdejší sudokopytníci jsou dalekovětší a chlupatější, než na jaké jsme zvyklí z Česka a obzvláště při pohledu na statného býka se jim snažíme vyhnout obloukem.

Údolí je stále ve stínu a stébla trávy pokrývá jinovatka. Zakřupe to pokaždé, když se projdeme po zledovatělé louži. Občas to klouže, zem je tak ale aspoň pevná a my se nemusíme brodit bahnem. Stromy a nízké keříky zůstaly už zcela bez listí a celá krajina působí ospale, jako by z ní někdo vytáhl všechny barvy a zbyly jen odstíny hnědé. V jeden moment se dáme do prava a začneme stoupat do kaskádovitého kopce. Dech se nám po 3 měsících odpočívání hodně zkrátil a nohy už nezdolávají převýšení s takovou samozřejmostí, jako kdysi. Roušky už jsme dávno schovali do kapsy, tady stejně nejsou k užitku. Pokaždé, když si myslíme, že už jsme na vrcholu se objeví další záhyb, na který je potřeba vystoupat, zabere to tak bezmála hodinu, než se dostaneme na nejvyšší bod. Kde se ale onen bod vlastně přesně nachází je těžké určit. Ocitli jsme se na bezmála stolové hoře, připomínající širokou pláň. Kolem se pasou koně, které sem majitel asi před několika dny, či týdny vypustil a ti si zde žijou svobodně, jako kdysi dávno jejich předci.

Z dálky se k nám donesou hlasy naznačující, že tady nejsme sami. Skupinka asi sedmi lidí v barevných, sporotovních bundách to sem zvládla už před námi a teď se kochá výhledem na město pod sebou. Napadá nás, že by to mohli být zahraniční turisti, jako my. Rychlá španělština s výrazným Š, která je typická pro Buenos Aires nás ale vyvádí z omylu. Jen se pozdravíme letmým Hola a jdeme si po svých.

Jak už to u nás bývá zvykem, stihli jsme to na okraj skály pár minut před tím, než se obzor zatáhl hustými mraky. Počasí je tu ale tak nestálé, že to trvá jen chvilku, než se zase rozjasní. Najdeme si perfektní místo na doplnění sil a pozorujeme dění pod sebou. Takhle z vrchu je najednou opět zřetelné, v jaké izolaci se nacházíme. Město teď nění ničím víc, než jen pár plechovými domky, rozházenými bez větší logiky po údolí. Jinak jen jezero, hory, pokryté už solidní vrstvou sněhu a kilometry a kilometry holé krajiny. Za dobré vyditelnosti bychom měli vidět i Torres del Paine. Vzdušnou čarou není vzdálené víc než 70 km.

Nevydržíme okounět moc dlouho. Studený vítr se dostane i do těch nejkrytějších zákoutí. Dřív než obvykle se tak zvedneme a vydáme se na sestup zpět. Už jsme ušli 12 km a do města nám to zabere dalších 10 km. Sešup je ale prudký, tím pádem i rychlý, takže dolů to zvládneme za zlomek času. Hbitě podlezeme bránu (opravdu všechno tu někomu patří) a kolem starého vrakoviště a policejní stanice se snažíme vypadat obzvlášť nenápadně. Teoreticky tu asi nemáme co dělat. Zdá se ale, že dva gringos na procházce nikoho nezajímají.

Že by změna k lepšímu?

Argentina je zemí s nejdelší soustavnou karanténou na světě. Už 100 dní není možný pohyb ani mezi jednotlivými městy, natož provinciemi. A hranice zůstávají zavřené. Naše tříměsíční turistická víza už dávno vypršela. Různé části země se nacházejí v pěti různých stádiích karantény, podle toho, kolik případů nákazy se v dané oblasti vyskytuje. Nejhůř je na tom pochopitelně Buenos Aires, které je stále ve fázi 2. Calafate už se dostalo do poslední fáze 5, takže situace by zde měla být nejlepší. Fakt je ale ten, že spoustu podniků zůstává zavřených, roušky je stále povinné nosit všude, mimo váš domov, před vstupem kamkoliv si musíte nejdřív vydesinfikovat ruce a společenské akce jsou omezeny na 10 lidí. Takže, ne. Zas tak moc se toho nemění.

Trpělivost už ztratil i Chris, který byl dlouho odhodlaný vydržet co nejdýl. Současný vývoj situace v něm ale moc optimismu nevyvolává. Naopak ho láká představa léta, které přichází do Evropy. Podmínky v Německu jsou relativně dobré, a tak by mohl výletovat alespoň po své domovině. A tak začne plánovat přípravy odjezdu a do týdne už je pryč i on. Zbývá nás 7… I když ty počty jsou dost irelevantní.

Bylo to jednoho nevlídného večera, kdy patagonské počasí předvádělo, co všechno dovede. Pamatujete na Roberta? Ne na našeho souseda, ale na toho obtloustlého labradora, který obýval kemp už tak dlouho, jak jen dosáhla paměť jeho zaměstnanců. Ten večer bylo počasí pod psa. Zima a pršelo, že by ani toho psa člověk nevyhnal ven. A to byl ten kámen úrazu. Roberto se chudák krčil u plotu naší předzahrádky, zmoklý, že by se voda dala z jeho srsti ždímat a klepal se jak ratlík. Koukal na nás svýma velkýma smutnýma očima a mlčky prosil o pomoc. Člověk si nikdy nepříjde jako větší zmetek, než když se z tepla a pohodlí svého domova dívá na utrpení jiného živého tvora. Achjo…

„Roberto, hochu, pojď! Pojď se schovat dovnitř!“ Nemuseli jsme ho přemlouvat dvakrát. Sotva se otevřely dveře, Roberto do nich vpálil jako nametený blesk. Větší vděčnost jsme u zvířete nezažili. Jasně že jsme si říkali, že to bude jen pro dnešní noc. Ale znáte to. Počasí už je teď na draka prakticky neustále. Buď prší, nebo je zima. A tak přece nenecháme chudáka Roberta mrznout venku. Co mělo původně být jen pár nocí týdně se převalilo na konstantní přítomnost Roberta v naší domácnosti. Došlo to dokonce tak daleko, že Laďa vyrobil Robertovi pohodlnou podušku ze staré nalezené matrace a látky, kterou jsme původně koupili ještě v Santiagu na matraci do stanu.

Nedávný výšlap na Cerro Huyliches nás tak nadchnul, že vyhledáváme další možnosti, jak protáhnout staré kosti. Stále jsme omezeni na objevování Calafate. Jezero je ale velké dost, takže autem popojedeme trochu dál po costaneře, až máme na dohled nedaleký poloostrov. Právě na ten se chceme jít proběhnout. No, běží spíš Laďa. Běh nikdy nebyla moje top disciplína, takže já střídavě klusám, střídavě se snažím popadnout dech. Ani nás nepřekvapí, že po cestě musíme přeskočit pár plotů, ohraničující soukromé pozemky. O pár set sípavých nádechů později už stojíme na vrcholu skály a obdivujeme výhlet na jezero ze zase trochu jiné perspektivy.

Perito Moreno podruhé (15.6.)

To takhle jednou čistíme auto, když na cestě před kempem zastaví robustní landrover, co zcela jasně patří nějakým cestovatelům. Z okna na nás kouká kluk asi v našem věku a chvíli si nás prohlíží. Vypadá to, že se rozhoduje, jestli nás oslovit nebo ne. Zamávám, on zamává na zpátek a po chvíli vystoupí. Představí se jako Paul. Je to Němec a společně s několika dalšími cestovateli před pár týdny kontaktoval místní noviny s tím, že v Calafate je ještě mnoho turistů, kteří tu zůstali uvězněni při čekání na znovuotevření parku. Někteří z nich apelovali na příslušné úřady a snažili se komunikovat o možnosti navštívit park Los Glaciares. Každá země na světě si situaci národních parků řeší jinak. Například Kanada nechává parky pro návštěvníky otevřené. Tady jsou ale karanténní opatření natolik přísná, že na schválení z Buenos Aires se čeká marně.

Cestovatele ale oslovil Julián, jehož rodině patří rozlehlé pozemky na západ od Calafate a z jejichž nejkrajnějšího cípu jde dokonce vidět kousek ledovce. Onu skupinku zoufalých turistů tak Julián pozval na grilovaní do jedné ze svých haciend, odkud jde Perito pozorovat. Pokud máme zájem, domluví prý výlet i pro nás. Zadarmo, protože turistické akce jsou oficiální zakázány. Za úkol máme pouze obstarat jídlo na grilování.

V neděli tak jdeme na nákup a Julián si ještě ten večer přijede jídlo vyzvednout. Následující ráno se vydáme na krátký pochod na domluvené místo setkání, kde už čekají dva landroveři a Julián s Letícií – turistkou z Brazílie, která je za celou tuhle akci zodpovědná. S Isou, Rickym, Sárou a Marcusem si zase příjdeme, jako na školním výletě. Řidič volí pro výjezd z města boční cestu, abychom se vyhli přílišné pozornosti. Krajina ubíhá a hory dnes po ránu, zasněžené a ještě zahalené v mlze vypadají obzvláště majestátně. Vážně jsme si tady oblíbili zimní hory.

Cesta náročným terénem trvá asi dvě hodiny, než se před námi objeví dům na samotě. Tady už Juliánovi přátelé pilně pracují na přípravě ohně ke grilování. Nás teď naproti tomu čeká nenáročná procházka ke břehu jezera. Kdybychom Perito neviděli už před třemi měsíci, vůbec bychom nedokázali pochopit jeho skutečnou velikost. Odtud nepřipomíná nic víc, než drobnou kru, vystupující z hladiny jezera.

Julián vzal svou úlohu hostitele hodně zodpovědně a dokonce povolal na pomoc svého přítele/zaměstnance, který naší návštěvu po celou dobu fotograficky dokumentuje. Navíc, na oslavu toho, že už jsme v Calafate vydrželi tak dlouho a že jsme se k Peritu konečně dostali, obstaral lahev šampaňského.

Napadá nás, jestli tohle všechno Julián dělá čistě z dobroty srdce, nebo za tím vidí nějaký postranní profit. Asi trochu od obojího. Prý nemáme šetřit recenzemi na jeho cestovní kancelář Patagonia Profunda (tak ji tady teda zmiňuju :)). Až se všechno zajede do starých kolejí, bude vnímán jako ten, který se v době krize snažil uvězněným turistům splnit jejich sen. Jednou by to mohla být docela dobrá konkurenční výhoda.

Teplota dnes sice pro venkovní grilování není úplně ideální, ale hej! Tady jsme v Argentině… Pryč z města, obklopeni přírodou, u ohně, posilněni kvalitním červeným vínem a sýrem provoleta. S příjemnou společností se vytrácí i chlad a my si nachvilku příjdeme, jako by zase bylo všechno normální. Jako bychom byli jen na dalším z mnoha výletů. Jako by světem neřádil virus, kvůli kterému nejsme schopni pohnout se dál. Užíváme si to do maxima.

13. 9. 2020, El Calafate