Jak jsme se přesunuli do El Ovejero

Náš pobyt na parkovišti je takřka idylický. Teploty se pohybují v příjemných číslech a Chris s belgickou rodinkou jsou vítanými společníky pro dlouhé chvíle. Navíc zjišťujeme, že mít za kámoše němce je nanejvýš praktické! Cokoliv co by nám snad mohlo scházet, Chris zaručeně má. Jako třeba všechny světové redukce, filtr na vodu nebo nabíječku na autobaterii, což nám příjde nanejvýš vhod. Poslední velkou vzdálenost jsme ujeli už před několika dny, když jsme přijížděli z Chalténu a sekundární baterie zůstala vyšťavená téměř na doraz.

Všichni se na omezeném prostoru parkoviště snaží zabavit, jak to jen jde. Což je náročný úkol hlavně pro Luka, který má jako elektroinženýr tuhle neúnavnou mysl, co nikdy nespočine. Pouští se tedy do vymýšlení nejrůznějších projektů. Jako třeba vytváření kamenné rohožky před vstupem do jeho karavanu nebo systému chlazení nyní nefungující ledničky, kterou přesunul na dno blízkého potoka.

S tím, jak přitvrdila karanténa se nám zamezila možnost využívat veřejné záchodky na benzince. Nedá se nic dělat. K vykonání nejnutnější potřeby nám poslouží husté houští, které využíváme i pro příležitostnou sprchu. Přes omezené možnosti jsme vyřešili dokonce i problém s elektřinou! Hned vedle našeho parkoviště stojí budova bývalého informačního centra, disponující i dvěma venkovními zásuvkami. Nevypadá to, že by v budově někdo dlouhodobě pobýval, ale stejně jsme se o svolení zásuvky využívat dovolili majitelky, když se jednoho dne objevila. Možná jí bylo skupině uvězněných cestovatelů líto. Nebo se bála, že by „to“ od nás mohla chytit…Každopádně nám ze vzdálenosti více než bezpečné dala najevo, že je to v pořádku.

Kolikrát jsme si lámali hlavu, jestli je to naše kempování na veřejném parkovišti košér a zdali bychom se snad neměli jít sami nahlásit na nedalekou policejní stanici. Nikdy nás ale nikdo nekonfrontoval a během posledních dní kolem našeho areálu několikrát projelo auto strážců zákona, takže o nás určitě museli vědět. A taky že jo.

Bylo to už k večeru. Zrovna jsme chystali večeři, když se na naše parkoviště najednou přiřítil bílý pick-up. „Hola, cómo están?“ Otázal se nás jak se máme místní mladík, i když odpověď ho vlastně vůbec nezajímala. „Poslyšte. Pracuji pro municipalidada jako zástupce města vám musím říct, že tohle je soukroméparkovištěa není možné abyste tady nadále pobývali.“ Což jsme naprosto chápali a byli jsme připraveni vyslechnout si náhradní možnosti řešení.

V tom ze svého vanu vyšli belgičani a Annelis se, jakožto učitelka anglického a španělského jazyka vložila do hovoru. „Ale nám je tady dobře a doteď jsme tu nikomu nevadili. Kam jinam bychom měli jít?“ „Jen kousek odtud je městský kemp, kam se můžete všichni přesunout.“ reagoval na její dotaz mladík. „A nebojte, peníze po vás chtít nebudeme.“ Touhle větou rozvířil veškeré naše pochybnosti. Při představě teplých sprch a civilizované toalety už jsme si skoro začali balit.

Nápad s kempem se ale zrovna dvakrát nezamlouval Lukovi. Na svých cestách už zažil ledasco a měl ty nejpádnější důvody hned jen tak někomu nevěřit. Obzvlášť za časů světové pandemie. „Nenene. My se rozhodně nikam přesouvat nebudeme. Kdo mi zaručí, že nás nezavřete na zámek jen co přejedeme bránu kempu?! Já tuhle takzvanou pomoc znám. Nejdřív hezké řečičky a jakmile budeme na svém místě, vezmete nám volnost pohybu. Nevěřili jsme vlastím uším. Někdo příjde s nabídkou, s níž by se současný životní standart nás všech zvýšil asi tak o 100% a ještě zadarmo, ale Luke stejně bude za potížistu.

„Není přece jen nějaká možnost, že bychom tady mohli zůstat? Kdybyste promluvil s nadřízenými…“ Zkusila to na popud svého muže ještě Annelis. „Uvidím, co se bude dát dělat.“ Odvětil mladík a do minuty už odjížděl někam zpátky do města. Netrvalo to ani půl hodiny, než se objevil znovu, tentokrát i s dalším autem, ze kterého nevystoupil nikdo jiný, než starosta města. „Lidi. Pro pána krále. Proč se nechcete přesunout? Vždyť v kempu by vám bylo o tolik líp! Abyste chápali. Tohle není téma k diskuzi. Tohle je veřejný prostor a tady zůstat nemůžete.“ přednesl nám starosta rozhodným tónem své stanovisko. „A co bude, když se nepodřídíme?“ Zkusil to ještě Luke. „Comisaria“ Odvětil starosta naprosto nevzrušným tónem.

Na to se (k úlevě nás všech) Luke stáhl z útočné pozice. „Ale chci to mít potvrzené černé na bílém, že nám nebudete bránit v odjezdu!“ „Ale jistě!“ ujistili ho zástupci města. V tuhle chvíli už by nejspíš řekli cokoliv, jen aby nás uchlácholili. Společně jsme se tedy pustili do příprav k přesunu. V rychlosti jsme sbalili stan, stůl i židle a naskákali do auta. Kastrol nedovařené rýže jsem si umístila pod nohy a mohli jsme vyrazit. K našemu štěstí byl kemp vzdálený jen pár minut jízdy, takže těch několik panáků co jsme do sebe během dne dostali nestihlo způsobit žádnou katastrofu.

Ukázalo se že El Ovejero, který patří městu jen částečně, je oním kempem, na nějž jsme se přes plot dívali z našeho parkoviště. Kemp byl pro veřejnost zavřený a tak byla hlavní budova s recepcí zamčená a zela prázdnotou. Prázdné bylo taky obří parkoviště, takže jsme všichni měli spoustu prostoru, kam svá pojízdná obydlí umístit. Sanchu jsme strategicky postavili blízko sprch a toalet tak, aby na něj po co největší část dne svítilo slunce, zároveň však dostatečně daleko od stromů, z nichž ustavičně kapala nepříjemná lepkavá tekutina.

V kempu jsme nebyli sami. Město už sem před námi umístilo další uvízlé cizince, se nimiž si nevědělo rady. Laura s Marianem byl argentinský pár, který chtěl se svým stařičkým wolkswagenem dojet z Ushuayi až na Aljašku. Pokrýt náklady spojené s cestou jim měl pomoct prodej ručních výrobků, které sami tvoří. Z Ushuayi opravdu vyjeli, ale jejich cesta se přerušila už po prvních tisíci kilometrech.

Isabela s Ricardem byl další jihoamerický pár, tentokrát z Kolumbie. Ze své domoviny projeli stopem a autobusy přes Ekvádor, Peru a Bolívii až do Chile, kde si pořídili menší dodávku. S tou zdolali v podstatě stejnou trasu, jako my a přes Carreterru Austral se dostali až do El Chalténu a El Calafate.

Dále tady byli Sven a Diego, kteří měli společné jen to, že kontinentem cestovali na kole. Sven byl němec a i když to původně vůbec neměl v plánu, pořídil si v Chile bicikl, na kterém projel takřka celou Carreteru. Diego byl místní a z Ushuayi chtěl došlapat až na sever Argentiny do svého rodného města.

Gabi nebydlela ani tak v kempu, jako spíš v přiléhajícím hostelu, o který se v době nepřítomnosti majitelů starala. Šlo o další slečnu z Argentiny, konkrétně z Mendozy – města, slavného pro svá vína, jenž můžeme snadno najít i v českých supermarketech. Gabi je trenérka a vystudovaná učitelka sportu a do El Calafate přijela postavit do latě nově založený hokejový tým. Hokej v Argentině? Taky jsme na to vykuleně koukali. Než jsme zjistili, že se nejedná ani tak o klasické bruslení na ledu, jako spíš o florbal, u něhož plastový balonek s dírami zaměnili za hokejový puk.

Výčet obyvatel našeho nového království by nebyl kompletní bez smečky pouličních psů, kteří si kemp prohlásili za své teritorium a vzrušeně vítali nově příchozí. El Calafate byl alespoň podle Gabi v přístupu k psům argentinským unikátem. Čtyřnohých stvoření je tady více než lidí (což se nám zdálo na nejvýš nepravděpodobné) a jejich počty údajně čítají na 17 000. Nejde ale o lstivé bestie, přenášející vzteklinu, jaké si představujte z mexických gangsterek. Tihle psi jsou nanejvýš přítulní a jediné, co vám od nich hrozí je sežrání z lásky. Tím, že je Calafate díky turismu poměrně bohatým městem tady ani toulaví psi netrpí hlady. Pracovníci místních restaurací a hotelů je tak pravidelně zásobují tučnými zbytky z kuchyně.

Místní smečku tvořilo 7 naprosto odlišných psů, u nichž šlo jen stěží určit, jaká rasa v jejich genetickém kódu převládá. Vůdcem byl drobný voříšek krátké nazlátlé srsti, kterému Sven trochu ironicky začal přezdívat Covid. Leon byl mohutné zvíře dlouhé šedo-bílé srsti, díky níž si vysloužil i své jméno. Jeho divoké vzezření by na první pohled mohlo vyvolávat strach, ale nic takového. Leon byl klidný jako beránek a vděčný za každé pohlazení.

Pak tady byl Roberto, u něhož by šlo skoro s jistotou trvdit, že jde o labradora. Potíž byla v tom, že Roberto vážil asi metrák, čímž se naprosto vytratily jeho přirozené rysy. Drobné nožky nikdy neudržely mohutné tělo na moc dlouho a Roberto se tak jen po pár krůčcích vždy za hlasitého funení složil k zemi jako těžký pytel mouky. Nejhravějším členem smečky bylo černé stvoření, co by mohlo být docela dobře dvouročním štěnětem německého ovčáka. Narozdíl od „vlčáka“ mělo ale svěšené uši, které dodávaly jeho rošťácké tváři na roztomilosti.

A pak tady byla trojice dam. I když pro Gordu je výraz dáma až přehnaně lichotivý. Mohutná samice byla tak veliká, že by kohokoliv z nás klidně položila k zemi, kdyby se nám opřela o hruď. Gorda ve španělštině znamená tlustá. Na obranu Gordy budiž fakt, že na velikosti ji nejvíce přidávala dlouhá černá srst, která byla tak hustá, že jí na zadku přecházela v přírodní dredy.

Že je Sarni fenka jsme zjistili až po několika týdnech pobytu v kempu. Při pohledu na ni nás okamžitě napadlo, že jde asi o nejošklivějšího psa, jakého jsme kdy viděli. Sarni více než cokoliv jiného připomínala vyžraného, vycpaného medvídka, zkříženého s krysou, po které psík zdědil ohlodaný ocas. Navíc trpěla neznámou kožní nemocí (sarna znamená španělsky svrab), kvůli níž se jí většina lidí stranila.

Z celé téhle psí sebranky jsme si nejvíce oblíbili fenku krátké srsti měděné barvy protože byla vždy připravená přijít se pomazlit a zahrnout nás nepřekypující láskou. Zdálo se nám, že už bude starší ročník, a tak jsme si ji sami pro sebe pojmenovali Babča.

A tak se naše komunita rozrostla o dalších 7 lidských a 7 zvířecích členů. Nakonec možná ještě tahle karanténa nabere veselých obrátek. Dokonce i Lukovi se to tu zalíbí! „No co, musel jsem hrát trochu potížistu, aby si nemysleli že si s námi můžou dělat, co se jim zachce.“ Načež na nás lišácky mrknul zpoza brýlí s kulatými obroučkami, bez kterých už bychom si ho neuměli představit.