CC
Jižní Amerika,  Jižní Amerika - Články

Cerro Castilo – k hradu Patagonie

Řítíme se širými pláněmi dále po Carreteře a bojujeme se silným větrem, který by nás milerád smetl ze silnice dolů do srázu. Úzká cesta se jako had kroutí po úbočí kopců a ve strmých serpentinách zkouší moje řidičské dovednosti. Tady raději pomalu, není kam spěchat. Vymotáme se z hustých lesů a tam ho poprvé uvidíme.

Kralující celému širému údolí, se tajemný jako hrad v Karpatech tyčí Cerro Castillo. Mohutný skalní útvar svými špičatými žulovými vršky opravdu vypadá, jako panství hraběte Draculy někde v Transylvánii. Tato Andská scenérie je skoro stejně populární, jako Torres del Paine. Alespoň pro nás. Na jeho obdivování ale ještě bude času dost.

Cerro Catillo, už jdeme!

Dalšími serpentinami sjedeme až do maličké Villa Cerro Castillo. Vesnice na úbočí slavné hory je se svými kempy a restauracemi výchozím bodem pro všechny, co se rozhodnou vydat do nedaleké přírodní rezervace Cerro Castillo. Dnes už se na trek vydat nestihneme, tak se jen menší procházkou podíváme k zdejšímu slavnému národnímu monumentu Manos de Cerro Castillo.

Pod vysokou skalní římsou se tady ukrývají jedny z nejstarších skalních maleb, které kdy byly v Americe objeveny. Lidé z kmene Tehuelche, kteří obývali toto údolí, dokonce i děti zanechali na hladké skále otisky svých rukou červené, černé a hnědé barvy, vtiskující do tvorby své touhy a přání. Tzv. Pozitivní ruce, jsou otisky rukou jako takové. Negativní potom vznikaly tak, že se na skálu přitiskla ruka a kolem ní se vstřikávala barva pomocí dutých kostí zdejšího druhu lamy guanaco. Po 3000 letech už barvy vybledly, ale jejich odkaz místní silně vnímají i dnes. Normálně se návštěva monumentu platí a je možná jen s průvodcem, my si ale při vstupu ničeho a nikoho nevšimli, takže jsme dnešní prohlídku měli zdarma. Mohli bychom navštívit ještě bývalou školu, ze které udělali muzeum, ale tam už bychom bez lístku neproklouzli.

Manos de Cerro Castillo

Divím se, že jsme za ty tři měsíce, které už cestujeme, ještě nemuseli využít služeb kempu. Takových 10000 p/noc (asi 300 Kč) za dva lidi a auto je v Chile úplně standartní cena. Sice se to nezdá, ale pár takových nocí pak na konci výletování může udělat pěknou díru do rozpočtu. Raději se teda usadíme kousek za vesnicí za řekou a noc přečkáme v autě. To nám alespoň dovolí vyrazit zítra brzo ráno na plánovaný 4denní trek.

Den 1.

Sanchu ráno odvezeme do kempu Senderos Patagonia, kde nám ho dovolí za malý poplatek 1000 p/noc na ty čtyři dny ustájit. Obtěžkáni nabalenými krosnami se my sami vydáváme k hlavní silnici, kde se nám snad podaří sehnat stopa. Cesta, kterou Laďa naplánoval začíná v Las Horquetas, asi 30 km odtud. Okolo Villa Cerro Castillo se to obecně stopaři, mířícími buď na sever do Coyhaique nebo na jih do Cochraine jen hemží. Většina projíždějících aut ale buď míří do vesnice, nebo jede jen pár kilometrů za město. Asi po půl hodině čekání nám ale zastaví sympatický chilan – učitel pro handicapované děti a dostane nás přesně tam, kam potřebujeme.

Máme tak spoustu času dostat se k registračnímu stanu a začít trekovat. Vyrazit je totiž možné jen do 1 odpoledne, aby se člověk stihl včas dostat do prvního kempu. Tady nastává ta nemilá část, zaplatit poplatek 27 000 (pro ne-chilany 29 000) pesos. Toto je totiž další z chilských unikátů. Nějak se to stalo, že část rezervace spravuje CONAF, ale velká část pozemků v okolí Cerro Castillo, přes kterou vedou stezky patří soukromníkům. A ti si samozřejmě nenechají ujít snadno získané peníze za turisty, kterých jim denodenně po zahradě projdou desítky. Takhle se vydělává na důchod!

Spolu s námi se na trek vydává i skupinka místních děcek a zase nestačíme žasnout, s čím se někteří chilani odváží do hor vydat. Už jsme viděli ledasco. Holky v džínách a bílých teniskách, kluky s krosnami, ověnčenými porcelánovým nádobím po babičce, pár s kočárkem nebo chlapy s přenosnými chladničkami a igelitkami s třílitrovými petkami coly. Protože barbecue přece musí být!

Hravě všechny předběhneme a docela svižným tempem se vydáme na příjemnou 15ti kilometrovou cestu lesem. Vychytali jsme asi to nejhezčí počasí z celého měsíce. Celé 4 dny hlásí jasno a slunečno a to se v Patagonii, kde je počasí proměnlivější, než moje nálady moc nestává. I proto dnes potkáváme spousty dalších lidí, ale skupinky se postupně protrhají a po chvíli jsme sami. To ale jen do okamžiku, než dojdeme k řece, přes kterou nevede most. Dnes nás čekají asi 3 nebo 4 úseky, kde budeme muset brodit. Už chceme zouvat boty, ale tu si všimneme opodál spadlého stromu, který docela příhodně leží přímo přes vodu. Sice to vyžaduje trochu balancování, ale s pomocí hůlek po kmenu přejdeme a zbytek řeky po kamenech přeskáčeme suchou nohou. Dva starší chilani, kteří už jsou po kolena ve vodě po nás jen namíchnutě koukají. Ale vždyť se stačilo jen trochu rozhlédnout :).

Místní Milky
Občas brodíme

Jde se jedna báseň. Společnost nám dělají jen stáda krav a příležitostně jejich majitel, co je nahání na koni (pravděpodobně jeden z „rentiérů“). V podstatě celou dobu jdeme po rovině, ale to dneškem končí. 15 km uteče až překvapivě snadno a na dohled už máme první kemp. Ve skutečnosti jde jen o pár plácků mezi stromy, kde si můžeme roztáhnout stan a jednu kadiboudu, stojící v bezpečné vzdálenosti od řeky – jediného zdroje pitné vody. Večer strávíme povídáním si s Gabim a Ruth – příjemným párem z Izraele, ale brzo jdeme na kutě.

Den 2.

Přes noc asi mrzlo, některé stany, které nebyly pod ochranou stromů totiž vykazují známky čerstvé námrazy. Naše spacáky to ale s přehledem zvládly. Kde si ostatní výletníci stěžovali na brutální kosu, my si hověli pěkně v teple. Druhý den vyrážíme jako jedni z prvních. Čeká nás přechod horským pasem a čím dřív vyjdeme, tím menší vítr bude. Stoupání suťoviskem není nijak příjemné, ale naskytne se nám odtud otevřený výhled na celé širé údolí, které jsme včera přecházeli. Krok za krokem dorazíme až na vršek sedla, celoročně pokrytého tenkou vrstvou sněhu. Půjdeme se koulovat? 😀

Pohled z údolí do Pasu
A pohled ze sedla do údolí
Jeden z mnoha ledovců, na cestě k Cerro Castillo

Vítr ale sílí a tak si ze sedla raději rychle pospíšíme zase dolů do dalšího údolí. Z úbočí hor po pravé straně zase visí jeden magnificentní ledovec, živící několik menších vodopádů. Stékají po skalnaté stěně, než vytvoří mocnou ledovcovou řeku. Podél ní až k hranici dalšího lesa, to je ta správná cesta. V druhém kempu El Bosque jen rychle postavíme stan a zajdeme se ještě projít k nedaleké laguně. Hodně nám připomíná tu z Cajon del Maipo, našeho prvního výletu ze Santiaga. Jen voda tady není tak čokoládová, jako spíš světle nazelenalá. Kusy ledu si tady ale plují úplně stejně.

a jedna z mnoha lagun

Den 3.

Třetí den začíná až moc brzo. Vstávačka ve 4? Copak jsme někde na vojně?! Laguna Cerro Castillo je z druhého kempu vzdálená ještě 2 km a chceme se k ní dostat před východem slunce. Ani nesnídáme, jen rychle sbalíme stan a v plné polní, potichu, abychom nevzbudili zbytek kempu vyrazíme.

Možná je dobře, že zrovna na tuhle část cesty moc nevidíme. Ve světle čelovky se člověk soustředí jen na to, aby správně udělal další krok a nevnímá nepříjemné stoupání. Tady překročit kořeny, přeskočit potok. Hvězdy jsou pořád tak jasné! Někde v dálce za námi vydíme další pohybující se světýlka. Nejsme jediní, kteří si přivstali. Když překračujeme největší řeku co proudí hned z laguny, víme, že jsme na místě. Ale jezero je dost velké, a pomalu si nevidíme na špičku bot, tak jak najít to správné místo? Shodíme krosny a nechávám Laďu, ať si jde hledat svůj ideální „spot“.

Sama si sednu k velkému kameni a čekám. Začíná svítat. První paprsky osvítí vršek Cerra Castilla a zahalí ho do naoranžovělého světla. S každou minutou se hora úkáže o kousek víc. Už rozeznám i obrysy laguny. Ještě před chvílí temně černá se teď vyjasňuje, je dokonale průzračná a jako zrcadlo odráží vše kolem. Teď už dokážu pochopit celou velikost mohutné hory před sebou. S výškou 2 675 m možná není tou nejvyšší, jakou jsem kdy viděla ale stejně si pod tímhle výtvorem přírody zase příjdu tak nepatrná. A všude ticho, nikým a ničím nerušené. Je zima. Obleču na sebe všechny vrstvy, co mám. Na chvíli usnu. Když se znovu probudím, paprsky už osvětlují celou horu, už se dotýkají i laguny. Laďa pořád ještě někde pobíhá a snaží se tu krásu co nejvěrněji zachytit. Než se vrátí, už mám nachystanou snídani. Vločky se sušeným ovocem a instantní káva ještě nikdy nechutnaly tak dobře.

Probouzející se Cerro Castillo

Mohli bychom tu sedět celý den a zkoumat jednotlivé záhyby hory, ale dneska ještě musíme přejít další hřeben a měli bychom to stihnout do dvanácti. Poté se výstup kvůli silnému větru stává značně komplikovaným, občas až nebezpečným. Už se stalo, že nenadálý poryv smetl lidi i s krosnami. To sice není dnešní případ, ale ani tak se nejde zrovna lehce. Trekování bez hůlek už si neumím vůbec představit. Občas si říkám, že je to ta jediná věc, co mě na vrcholy vynese. WOOOOW. Při tom stoupání jsem si ani neuvědomila, jaký ledovec Cerro Castillo pokrývá. Vystoupali jsme až na jeho úroveň a do detailu tak vidíme jo zvrásněný povrch. BUM! Kus ledu se odlomí a s hlasitým hukotem padá do laguny. Někdo kousek od nás výská a začne tleskat.

Pohled na druhou stranu skýtá snad ještě větší senzaci. Dole a ještě níž pod námi leží vesnice Cerro Castillo, malinká se krčí v rozložitém, zeleném údolí. Vidíme řeku, která se se všemi svými ramenami kroutí, jako lesklá stuha. A za řekou hory. Vysoké a nekonečné. Holé i zasněžené. Táhnou se daleko a ještě dál, kam ani nedohléhneme. Jak nádherná je Patagonie.

pohled na údolí s malou Villa Cerro Castillo

Co jsme vystoupali, musíme zase sejít. 820 m na 3,5 km je pořádný sešup. O to horší, že se jde suťoviskem mohutných balvanů i titěrného štěrku. Perfektí terén na zničení bot nebo vyvrtnutí kotníku. Potkáváme pár jedinců, kteří jdou k laguně v opačném směru. Nezávidím jim. Suťovisko po asi hodině chůze přechází v les a cesta se tak stává o něco snesitelnější.

Až do dalšího kempu s názvem Los Porteadores jsme to měli necelých 8 km. Tím ale dnes nekončíme. Kolena skučí, že už to nedávají. Tenhle trek ale bereme jako takovou přípravku před Huemulem – delším a o mnoho náročnějším trekem v Argentině. Jestli nezvládneme tenhle, na Huemul nemůžeme ani pomyslet. Takže se nakopnem a ještě další 4 km šlapeme do kopce k dalšími kempu Neozelandes. Ten je výchozím bodem pro Lagunu Duff, kterou bychom taky rádi viděli. Hezky upravenou cestou lesem se jde ale příjemně, a než se nadějeme, jsme tu! A to jsou teprve 3 odpoledne. A když už jsme to vylezli až sem, nezvládneme třeba taky dojít k laguně už dnes? Tím bychom si ušetřili nějaký čas z posledního dne. Postavíme tedy stan a už bez krosen, ale zase do kopce šlapeme ještě dalších 2,5 km až k laguně. Nechápu, jak to dneska dáváme. Jsme tady. Už totálně vyšťavení, ale šťastní z toho, co vidíme.

Laguna Duff

Den 4.

Čtvrtý a poslední den. Tím, že jsme si k laguně vylezli včera už nám dnes zbývá jen 8 km z kopce, kde končí park a potom dalších 7 km do města, kde jsme nechali Sanchu. Zdá se, že kolena už zase fungují. Do údolí to doslova „seběhneme“ v rekordním čase. Už vidíme registrační stan, úplně stejný, kolem kterého jsme do parku vcházeli. „Vy máte ale štěstí na počasí!“ Poznamená jeden z pracovníků parku. Což má úplnou pravdu. Že nám bude svítit celé 4 dny jsme vážně nečekali.

Těch 7 km do města se nakonec ukáže jako nejnekonečnějších a nejméně záživných. Slunce žhne a po štěrkovité cestě se nejde zrovna nejlíp. A to jediné auto, co tudy projede už veze jiné stopaře, kteří dokončili trek jen pár minut po nás! To naštve. Alespoň nám zamávali…

cestou, necestou zpět do civilizace

Hladoví turisti jsou pro místní minimarkety doslova požehnáním. Po 4 denním půstu od všech dobrot vykoupíme snad polovinu obchodu. V kempu, kde jsme nechali zaparkovaného Sanchu si ještě dopřejeme sprchu a jsme připraveni vyrazit na dál. To byl ale výlet!

15. 3. 2020, El Calafate

Zanechat Odpověď

Zanechte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *