Do Chaiténu a ještě dál

No. Až tak divoké to zatím není. Aut se v jednom místě nahromadilo požehnaně a stopařů je tady snad víc než těch aut. Dokoce i pro místní je stop často jediným možným způsobem dopravy. Moc autobusů hold na tomhle konci světa nejezdí. Což o to, nějaké ty baťůžkáře bychom klidně vzali, ale zadek auta máme tak zaflákaný věcmi, že bychom je mohli usadit jedině na střechu. Vlastně ani tam ne, tam je stan.

Tady pro nás začíná ta pravá Carretera. Jižně od Puerto Montt osídlení klesá a vegetace houstne. Tohle je region severozápadní Patagonie, které se zjednodušeně označuje jako Carretera Austral. 1240 km dlouhá cesta, vedoucí z Puerto Montt do maličké Villa O Higgins, se táhne podél panenských deštných lesů, divokých řek a tyrkysových jezer. Zasněžené kopce se tyčí nad hlubokými údolími a strmé útesy s kaskádovitými terasami vytvářejí jedny z nejkrásnějších vodopádů na světě.

Ještě jsme znavení z brzkého vstávání a tak se dnes do žádných větších akcí nepouštíme. Jen se skočíme podívat na další vodopády a Araucarie, zdejší nejstarší stromy, které se nápadně podobají severoamerickým sekvojím.

První civilizací na jih od Hornopirénu je Chaitén, město se zajímavou minulostí. Chaitén byl jednou hlavním výchozím bodem pro návštěvy parku Pumalín, Futaleufu (kam se jezdí za sjížděním divoké vody na raftech) a Carretery Austral obecně. 5. květen 2008 ale změnil podobu města navždy.

Když se ozvalo první hřmění a země se zatřásla, místní si mysleli, že jde o sopku Michimahuida. Jaké bylo překvapení všech, poté co vyšlo najevo, že se probral k životu stejnojmenný vulkán Chaitén, který byl po více jak 10.000 letech bez erupce považován za neaktivní. Město bylo pár dní po evakuaci téměř smeteno z povrchu zemského, když se voda z tajícího ledovce smíchala se sopečným materiálem a převalila se přes centrum města. Dým z kráteru byl viditelný až do vzdálenosti 200 km.

Některé domy pod vrstvou sopečného popela přežily, zatím co ty u řeky byly v podstatě smeteny z povrchu zemského. Na konci roku 2008 pobývalo asi 40 lidí v tom, co z Chaiténu zbylo. Dnes už je město více či méně obnoveno, prakticky na tomtéž místě, kde stálo před erupcí.

Po dvanácti letech už je zase bezpečné se kolem sopky pohybovat. Tak co si ji tak rovnou vyšlápnout? Noc strávíme na parkovišti u začátku stezky a brzo ráno vyrážíme. Trek ke kráteru je sice prudký, za to ale krátký, jen něco málo přes 2 km. Vidíme zbytky sežehlých stromů, jinak se ale prodíráme překvapivě hustou džunglí. Je neuvěřitelné, jak rychle se spodní patro vegetace z pohromy vzpamatovalo. Úžasné, jak si příroda léčí své vlastní rány. Všude to bují kapradím a obřími lopuchy, nízkými keři a stromy.

Chaitén díky osudné erupci nemá typicky kuželovitý tvar jako spoustu jiných chilských sopek. Namísto toho najednou stojíme u okraje enormního, několik kilometrů širokého a desítek metrů hlubokého kráteru. Z jeho středu ční do výšky další hora – nahromaděná suť sopečného materiálu, ze které se i po všech těch letech slabě kouří.

Člověk by se rád přiblížil. Na dně kráteru se vytvořily dvě menší jezera, každé úplně odlišné barvy. Překonáme ale zvědavost a vše pozorujeme z bezpečné vzdálenosti na vrcholu kráteru.

Všude kam se podíváme se po zemi povalují menší či větší kusy vyhlazeného černého kamene. Obsidiány jsou jen jedním z pozůstatků po mocné erupci. Na vrcholu takhle časně není nikdo kromě nás a jednoho postaršího pána z Německa, který sem ve svých 70 letech vycestoval úplně sám! Vypráví nám, jak tady byl před 20 lety, kdy krajina okolo vypadala hodně odlišně. „Byla to normální hora jako každá jiná. Žádný kráter. A všude byl les, jako na ostatních kopcích v okolí.“

Do Chaiténu, znovu obnoveného města se dostaneme hned v zápětí. Město je možná moc silné slovo. Výraz osada by se hodil daleko víc. Jen několik zbytečně širokých ulic se tady kříží v pravidelné mřížce. Nikde ani živáčka. Jen pár toulavých psů, co nám skáčou pod kola. Jako bychom byli ve městě duchů. Několik budov tady bylo ponecháno ve stavu, v jakém se ocitly po řádění sopky – uvězněné pod metrovou vrstvou prachu a suti. Až to tady dodělají, bude z toho muzeum. Prozatím se mezi několika pohřbenými domy procházíme nepozorovaně.

Moc se v Chaiténu nezdržujeme. Noc strávíme vedle bývalého vězení, ráno jen doplníme zásoby benzínu a jedeme zase dál. V Santiagu jsme běžně tankovali za 800 pesos za litr. Tady už se ceny přehouply přes 1000 pesos. Ale nedivíme se. Kamiony s benzínem sem musí vážit hodně dlouhou cestu.

Pokračujeme dále po Carreteře, která je tady k našemu překvapení poměrně kvalitní asfaltkou. Prvních několik cest, které se později staly součástí dnešní Carretery, bylo vybudováno ve 30. letech, ale před rokem 1970 byla většina oblastí dostupných jen lodí nebo letadlem, a většina zásobovacích vozů, které dovážely zboží do malých vesniček se sem muselo dostat přes Argentinu.

V 70 letech, kdy ve vzduchu visela reálná hrozba války s Argentinou, se diktátor Pinochet odhodlal upevnit pozici Chile v této odlehlé a málo obydlené oblasti a vydal příkazy k propojení již existujících cest se zbytkem země. Po více jak 30ti letech, za cenu 30 milionů USD a životů desítek mužů práce na Carreteře pokračují až do dnes.

Řídím já, aby se pro změnu mohl kochat zase Laďa. Hory miluje víc než cokoliv. Vždycky mě dostane, jak s dětským nadšením v očích roztaje při pohledu na nízké kopečky i respekt vzbuzující velehory, nekonečné lesy a tisícileté ledovce. A široké řeky s vodou tak modrou, že ji snad musel někdo dobarvit.

„Takhle nějak musí vypadat Kanada!“ říkáme si, i když jsme tam nikdy nebyli. Ono Chile je pro nás vlastně takovou kombinací spousty jiných míst. Tady nám to připomíná Tatry, tady ten pás hor, vytvarovaný do špičatých věží zase italské Dolomity. Místy jsou zase skaliska pruhovaná černým a bílým kamenem, že vypadají přesně jako skály, které jsou typické pro Seychelly.

Musíme se trochu krotit, jinak bychom co kilometr zastavovali na nějakou fotku. Ale projeďte to rychle jen tak, když je tu všude tak nádherně! Daly by se tady strávit hodiny, ne-li dny jen seděním a koukáním do pomalu plynoucích řek. Nakonec ani ty fotky, ani videa tak nevystihnou tu surovou, nedotčenou krásu zdejší krajiny. Jeden by z toho snad i brečel. Tak se alespoň snažíme vnímat všemi smysly a co nejvíce si zapsat do paměti.

Odteď už míjíme jen malé vesničky, vždy od sebe vzdálené desítky kilometrů. Asi po 100 kilometrech od Chaiténu projíždíme Santa Lucíou. Další místo, které bylo po vážných sesuvech půdy před dvěma lety téměř zničeno. Jak se zdá, příroda má tady nad člověk často o dost navrch.

Už jsme z dlouhé jízdy unaveni, měli bychom si dát pauzu. Jezero u vesnice La Junta se zdá jako dobré místo k přečkání dnešní noci. Jedeme k doporučenému bodu, kde už bylo spoustu jiných cestovaletů před námi. Není to tu ale podle našich představ. Hodně stínu a moc lidí na málo místa. Tak se jen rychle porozhlédneme a že půjdeme hledat zase dál. Tak začneme couvat, ale jsme v kopci a prostor pro manévrování je hodně omezený. Laďa přidá plyn a najednou PRÁSK. Zadkem auta ťukneme do nárazníku auta za námi. Zděšeně jdu zkontrolovat následky škod. Byla to docela rána, ale k našemu štěstí nevidím protlačeniny, ba dokonce škrábance ani najednom z aut. Tak s úlevou sednu zase do auta a chceme jet dál. Když v tom se někde zpoza rohu vyřítí rozlícený Chilan a začne nám bušit na okýnko a na dveře, abychom zastavili a vylezli ven. Nejspíš si myslí, že chceme ujet z místa činu.

Tak vystoupím, abychom celou situaci vysvětlili, ale brzo vyhodnotíme, že bude lepší dělat že nerozumíme a nemluvíme. Pán na nás totiž řve jak umanutý, kleje a nadává a nakonec se ukáže, že to ani není jeho auto. Už je hodně agresivní, a podle silného odéru jde poznat, že už má dost popito. Několikrát se pokusíme vše vysvětlit, ale chlapík na nás jen rozlíceně zařve „FU*K YOU!“ Abychom mu určitě rozuměli a poté odkráčí. Chvíli jen zkoprněle stojíme. Oči všech upřené na nás. Pravý majitel auta se objeví hned záhy, aby zjistil, co je to tady za povyk. Tak mu konečně popíšeme, co se stalo. Ten si auto jen zběžně prohlédne a sám usoudí, že na něm není nic v nepořádku.

Všechno dobré, je nejvyšší čas se zdekovat. Aby na nás ten rozlícený Chilan znovu nevyrukoval s posilami. Protože kdo chce psa bít…

27. 02. 2020, Cochraine