Nesmělé seznamování

čtvrtek, 1. 11. 2019

Časový posun i cestovní únavu kompenzujeme dlouhým spánkem až do odpoledních hodin. Ani se nám z tak pohodlných postelí nechce ven, ale je na čase seznámit se jak s hostiteli, tak s nejbližším okolím. Naše paní bytná je moc přátelská postarší dáma, jménem Adriana. Nosí nám vždy trochu ode všeho co ukuchtí, abychom taky ochutnali Chilskou kuchyni. Tak třeba lahodný dort s citronovou polevou, nebo místní pokrm z fazolí, jehož jméno už jsem zapomněla. Žije se svým synem José Ignaciem, kočkou a psem, který zuřivě štěká pokaždé, když příjdou hosté. Říká mi “mi niňita” – (holčičko moje), a ikdyž ji kvůli její rychlé chilštině (protože chilská španělština má do klasické kastilčtiny daleko) úplně všechno nerozumím, pokaždé se domluvíme, na co potřebujeme. Je to taková kouzelná babička.

San Joaquín je odlehlejší, poklidná a trochu chudší část sedmi milionového Santiaga. Příjdeme si jako někde v Mexiku. Nízké bungalovy stojí v pravidelných blocích a obklopují je malé zahrádky, zkomírající v začínajícím horkém počasí. Dookola toho moc k vidění není. Takže jen zjistíme, kde je nejbližší supermarket a doplníme prořídlé zásoby.

Tak nějak si představuju situaci před apokalypsou. O vozíky se tady vedou zuřivé boje a polovina regálů je vybraných. To, co je tady k dostání je k našemu údivu překvapivě drahé. Šedesát korun za kilo jablek? Takové ceny bychom čekali někde v Německu, ale určitě ne v Latinské Americe. Jediné, co tady vychází levně, je víno, kterým je Chile proslulé. Tak alespoň nějaké pozitivum. Nabereme základní potraviny a jdeme ke kase. Snažím se platit kartou, ale to bych to nebyla já, abych zase neměla kdoví jaký problém s technikou. Když slečna za mnou vidí, jak s terminálem bojuju, přispěchá mi na pomoc a s úsměvem nakliká, co je třeba. I paní na pokladně zůstává v klidu, i když blokuju dlouhou frontu za sebou. Navzdory okolnostem se tady všichni usmívají a pro vlídné slovo nemusíte chodit daleko. Dokonce i cyklisté poděkují, když jim na chodníku uvolníme místo, aby mohli projet. Tohle jsme v hlavním městě nečekali.

pátek, 2. 11. 2019

S dolary toho tady moc nepořídíme, takže první úkol následujícího dne je jasný. Jdeme do centra, kde se nám snad podaří vyměnit peníze na pesos. Naše nejbližší zastávka je kvůli ustavičným nepokojům uzavřená, takže se trochu projdeme. Cestou míjíme rozmlácené výlohy reklam. Střepy se povalují všude po zemi a kolem je natažená policejní páska. Protesty dosáhly i sem. Síť metra pokrývá velkou plochu Santiaga, ale momentálně jsou v provozu jen asi 2/3 linek. Po 40 minutách jízdy vystupujeme do sluncem prosluněného rána na hlavní třídě zvané Los Leones. I když je pátek, 90% obchodů je zavřených a ulice jsou překvapivě prázdné. Kolem se potuluje jen pár uklízečů, udržující okolí čisté. Nojo, on je vlastně svátek. Tak snad dneska pochodíme. Najdeme největší obchodní centrum ve městě, kde jsou i dvě směnárny, co by měly být otevřené. Za docela špatný kurz (jak jsme později zjistili) vyměníme pár dolarů a naše peněženky jsou brzy nadité růžovými bankovkami. Chilská měna je totiž docela slabá (1000 pesos je asi 30 Korun) a nejvyšší bankovka je tady 20 000 (ekvivalent zhruba naší pětistovky).

Už před týdny jsme si domluvili schůzku v Suzi Santiago, což je společnost, vedená dvěma bratry, která pomáhá cizincům jako jsme my v hledání, koupi a předělání auta na obytné. Jejich sídlo je v Ňuňoi – bezpečné a příjemné čtvrti nedaleko odsud, takže se tam vydáme pěšky. Všude jsou stromy a panuje tady evropská atmosféra, jako ve Španělsku nebo Francii. Když dojdeme na danou adresu, nejdřív si říkáme, že tady musíme být špatně. Jde jen o obrovský dům s bytelnou branou, na které chybí jakékoliv označení. Jen cedule s nápisy “nenechte psy uniknout” v několika jazycích (dokonce i v češtině!) nás ujišťují, že jsme tady správně. Zazvoníme, ale v Suzi o nás nic nevědí. Daniel, se kterým jsme si sjednávali schůzku si nejspíš neuvědomil, že je dneska svátek a bude zavřeno. Tak nám tady alespoň udělají kafe a se slovy ať příjdeme v pondělí, nás pošlou domů. V téhle zemi to bude pěkně na dlouho…

sobota, 3. 11. 2019

Přes víkend stejně nic nevyřešíme, takže se rozhodneme tady trochu porozhlédnout a udělat si výlet na nejbližší kopec. Cerro San Cristobal se tyčí na severu města a pro pohodlný výstup na něj vede lanovka. Nevím ale, v jakém vesmíru bych Laďu dotáhla zrovna na lanovku, takže si to samozřejmě všechno poctivě vyšlápneme. S přicházejícím létem příroda vadne, stromy i tráva okolo tak nabírají slámové barvy a působí tak nějak sklesle.

Přejdeme řeku Rio Mapuche, která v téhle části roku působí spíš jako lenivý potok. Dojdeme až pod kopec, abychom zjistili, že cesta, kterou jsme chtěli zvolit, je vlastně trial stezka pro kolaře, kterých je tady požehnaně. Obejdeme teda celý kopec, než najdeme tu správnou cestu, hned za vstupem do místní zoo. Výstup to není nikterak náročný, ale v tomhle vedru mi i tak dává zabrat. Chvilky k vydechnutí kamufluju nutkáním, pokochat se 360° výhledem na město. Asi za půlhodinku vystoupáme až k bělostné soše La Virgen. Nejsme sice věřící, ale minimálně dokážeme ocenit jedinečný pohled na celé Santiago.

Výjevu pod námi dominuje Torre Gran Costanera – nejvyšší budova celé Jižní Ameriky. Rozeklané vrcholky hory, tyčící se jen pár kilometrů za městem dodávají scéně utopický nádech. Tak takhle nějak jsem si to představovala.

pondělí, 5. 11. 2019

S nadějí, že se věci pohnou trochu kupředu míříme v pondělí opět do Suzi. Mysleli jsme si snad, že tady na nás budou čekat ve stanovenou dobu a věnovat se pouze nám? Houby s voctem. Léto přichází a s ním do Chile přijíždějí davy dobrodruhů, toužící vyrazit na svůj road trip po Jižní Americe. Všichni začínají v Santiagu a většina z nich skončí právě v Suzi. Hučí to tady jeko ve včelím úlu, pod nohami se motají psi a celé je to tu jeden velký chaos. Nakonec se nám podaří odchytit si jednu pracovnici Carlu, která má na starosti shánění aut a dokumentaci. Sdělíme jí svoje požadavky a představy a s příslibem spolupráce odcházíme opět dál.

Santiago je poměrně drahé a tak nejlepším místem, kde sehnat potraviny za přijatelné ceny jsou tzv. Ferillas – místní trhy, kde najdeme ke koupi vše od ovoce přes celé, naporcované prase. (ne, že bychom zrovna tohle ocenili). Míříme na nejoblíbenější trh v celém Santiagu – La Vega. Trh je vlastně obrovskou plochou, zastavěnou halami, ve kterých se tísní stánky se všemi druhy potravin, které vás napadnou. Ovoce, zelenina, luštěniny, maso, dokonce tady mají obrovské kádě nakládané zeleniny! A sýr! Bože, ty sýry… Jeden stánek vedle druhého prodávají eidam, mozarellu, obrovské kola goudy, místní čerstvý sýr, ovčí, kozí sýr a jiné druhy, o kterých jsme ani nevěděli, že existují. Co se Chile musí nechat je, že i ty levnější potraviny jsou tady ve velmi dobré kvalitě. Tašky jsme po návštěvě La Vegy měli tak nadité, že jsme málem ani nedojeli domů.

středa, 7. 11. 2019

Náš plán, se kterým jsme přijeli do Chile byl…jak to říct…velmi základní. Tím, že jsme do poslední chvíle neměli jistotu, jestli se sem vůbec dostaneme, jsme plánování trasy nevěnovali mnoho času. O to víc jsme přivítali možnost, zúčastnit se workshopu v Suzi o zajímavých místech, které Chile nabízí. Tak si tak sedíme v centrále Suzi na sedačce, když v tom nás překvapí “Ahoj, jak se máte?” Tak tohle bychom nečekali. Češi jsou už FAKT všude. Tom sem přijel se svou přítelkyní z Estonska a v plánu mají projet mimo Chile taky Argentinu, Brazílii a dostat se až do Kolumbie. Většina lidí, co tady dnes sedí, sem přijela na běžná turistická víza, která jim dovolí zůstat v Chile 3 měsíce. Což ale úplně stačí, protože aby se člověk dostal až na jih kontinentu, musí dřív nebo později přejet do Argentiny. Jih Chile je totiž v podstatě shluk ostrovů, fjordů a zálivů, přes které se dostat je dosti obtížné a nepraktické. Čím víc nad tím přemýšlíme, tím se dostáváme k myšlence, že jsme to tak vlastně mohli udělat i my. Možná by nám to ušetřilo spoustu nervů a čekání. Ale to asi zhodnotíme až zpětně.

15. 10. 2019, Santiago