Nová, neklidná doba

O Chile se říká, že je nejvyspělejší zemí Jižní Ameriky a s Českou Republikou toho má co do historie leccos společného. Ne, že by nás snad kolonizovali španělé. Ale do roku 1989 tady, stejně jako u nás byl u moci velmi radikální režim a až v roce 1990 se země vrátila k demokracii. Nejsem expert na historii, a na tu Chilskou už vůbec ne. Ale vysvětlení alespoň některých souvislostí je důležité k pochopení toho, co se tady teď odehrává.

Španělé začali v Chile prosazovat své zájmy někdy na začátku 16. století. Největší conquistador Pedro de Valdivia založil v roce 1541 město Santiago de la Nueva Extramadura a zahájil tak postupnou kolonizaci dnešního Chile. To na dalších 300 let spadlo pod centralizovanou správu španělské říše. Na začátku 19. století zde nicméně moc Španělska začala upadat. Následné spory o autonomii vyústily ve vleklou válku za nezávislost, které Chile oficiálně dosáhlo roku 1818. Politická scéna se začala různě diverzifikovat a dalších 100 let se pracovalo na budování silného národního státu. Roku 1842 zažilo Chile druhou vlnu příchodu imigrantů z Evropy, které mělo na zemi v tamějších podmínkách daleko lepší vliv než při první kolonizaci španěly. Bylo věnováno značné úsilí podpoře vzdělávání a ekonomickému růstu. Do 80. let 19. století patřilo Chile k největším producentům mědi a ledku na světě. Od té doby to s rozvojem země bylo jako na houpačce. Časy prosperity střídala období krize, občanských válek, vláda silných politických stran a slabých prezidentů.

V druhé polovině 20. století se Chile potýkalo s obrovskými hospodářskými a sociálními problémy. Ze země unikal kapitál a devizové rezervy a Chile samo nedokázalo vyproduktovat dostatek zboží, kterým by uspokojilo potřeby svých obyvatel. Zároveň se Chile potýkalo s nedostatkem domácích odborníků, kteří by zemi posouvali kupředu. Ekonomika po předchozích experimentech doslova kolabovala. Bylo málo zboží i potravin. Zemi vysilovaly stávky, teroristické útoky a pouliční násilí. Nezaměstnanost raketově vzrostla a inflace v říjnu 1973 dosáhla těžko představitelných 1000%. Chile bylo zase jednou na pokraji občanské války. 11. září 1973 byl v zemi pod vedením generála Augusta Pinocheta proveden vojenský puč a následný státní převrat. Parlament byl rozpuštěn, ústava zrušena, politická opozice zakázána. Veškeré exekutivní i legislativní pravomoci převzala armáda. A veškerá moc se koncentrovala do rukou jednoho muže.

Pinochet se stal prezidentem, vrchním velitelem vojska i tzv. Nejvyšší hlavou národa. Nově nastolený režim začal od základu transformovat fungování země. Radikální vládou a za výrazného ekonomického a vojenského přispění USA se z Chile stala ekonomicky stabilní země na jinak problémy zmítaném kontinentu. Stejně tak je pravdou, že během prvních šesti měsíců Pinochetovy vlády se ve vězení ocitlo na 80 000 lidí. Popravy, mučení a mizení bylo na denním pořádku. Pinochet diktaturu považoval za nutnou a viděl ji jako jediný způsob ke stabilizaci země. Politická scéna se přese všechno začala pomalu uvolňovat a roku 1989 v řádných prezidentských volbách zvítězil Patricio Aylwin Azócar. Ten Pinochetovu vládu označil za “brutální ale účinnou.” Pinochet se sice nejspíš zasloužil o ekonomický růst země, zároveň ale bývá kritizován za zničení chilské demokracie a za brutální způsoby prosazování své politiky. Zdá se, že radikalismus tady mají vůdci v krvi…

Ale proč vám to tady vykládám. Za posledních 30 let, kdy si země znovu hledala cestu k demokraci nedošlo v Chile k žádným razantnějším demonstracím. 14. října tohoto roku (jen týden před naším odjezdem) tu ale vybuchla časovaná bomba. Na první pohled za to mohla banalita. Šlo o prohlášení vlády týkající se zvýšení cen (tento rok už po několikáté) za dopravu metrem. No co, vždyť ceny se zvyšují všude po světě, mohli by jste si myslet. Tímto krokem nicméně přetekl pohár trpělivosti chilského lidu. Pokud totiž člověku, který vydělává měsíčně 500 000 pesos (ani ne 15 000 korun) zvednete pro něj už tak vysokou cenu za dopravu, na které je závislý, nemůže to dopadnout jinak. Začalo to v Santiagu a následně se přidala snad většina větších měst po celé zemi. Jako výraz nespokojenosti lidé začali přeskakovat turnikety v metru. Situace vygradovala 18. října, když organizované skupiny protestujících začaly ničit jednotlivé stanice metra. 81 jich bylo nějakým způsobem poničeno a 17 zapáleno. V ten samý den současný prezident Sebastian Piňera vyhlásil stav ohrožení a do ulic vyslal armádu, která začala velmi razantními způsoby protesty potlačovat. Na několik dní platily zákazy nočního vycházení.

25. října se v okolí Plaza Italia v srdci Santiaga na masové demonstraci sešlo na 1.3 milionu lidí, volající po Piňerově rezignaci a změně ústavy. Ačkoliv nejvyspělejší v Jižní Americe má totiž Chile daleko do blahobytu Evropy. Životní náklady, jsou tady velmi vysoké (představte si, že s oněmi 15 000 musíte vyžít v zemi, kde jsou ceny jako třeba ve Španělsku). Školský systém a zdravotnictví je zde nejdražší v Jižní Americe. Problémem jsou nízké důchody, korupce a propastné rozdíly mezi chudými a bohatými, stejně jako všude na tomto kontinentu. Lidé Chile jsou ale nyní zřejmě odhodlaní dosáhnout změny. Mimo jiné vyžadují odstup současného prezidenta, zvýšení minimální mzdy, důchodovou reformu, stejně jako reformu ve školství a zdravotnictví. A především novou ústavu. Demonstrace tady probíhají od 14. října až do dnes, kdy píšu tato řádky (dnes je 21.11.) a nikdo nedokáže říct, jak dlouho ještě budou trvat.

V Evropských zprávách jste kupodivu o této malé revoluci, která v Chile probíhala moc informací nezachytili. A pokud ano, často šlo o vykonstruované reportáže, které pravou situaci značně přibarvovaly. Většina chilanů se snažila protestovat klidně. Samozřejmě vždycky se najde pár jedinců, kteří si myslí, že házet kameny na carabiňeros je dobrý nápad. Nikdo je tady nemá moc v lásce. Odpovědí ozbrojených složek byly vodní děla a slzný plyn, kterými se snažili masy protestujících lidí rozehnat. Prezident byl na jednou ve válce se svým vlastním lidem. Nespočet lidí bylo zraněno, několik přišlo za různých okolností o život. Carabiňeros, kteří se najednou dostali k moci už poté nedělali moc rozdílů mezi prostestujícími nebo náhodně kolemjdoucími. Stačilo se ve špatnou dobu octnout na špatném místě. Obchody, směnárny, banky v centru jsou zavřené, úřady pracují jen do zkrácené doby. Funguje asi jen třetina metra. V prních dnech se uzavřelo i letiště a dostat se do země nebo ven tak bylo téměř nadlidským úkolem. Celé Chile je vzhůru nohama. Mění se, a nikdo neví, jak dlouho to bude trvat, ani jaký bude výsledek.

A do toho máme přijet my…

Nedivím se, že jste o nás měli strach. Já ho měla trochu taky. Je těžké předvídat, jak se věci budou v takové situaci vyvíjet. Ale rozhodli jsme se to zkusit a do Santiaga odletět. Když to bude hodně na nic, jet zpátky domů můžeme vždycky a třeba…Ne. Určitě to ve výsledku bude lepší, než se zdá.

22. 11. 2019, Santiago

Zdroj obrázku: https://lis-isl.org/wp-content/uploads/2019/11/Chilebandera-678×381.jpg