Duhy a jednorožci

Hey! už je to zase nějaký pátek co jsem se neozvala, takže jsem se rozhodla to napravit. Ale nečekejte žádná strhující dobrodružství. Tenhle příspěvek bude více než cokoliv jiného mým mentálním výplachem a možná objasněním, proč jsem o sobě tak dlouho nedala vědět.

Jednoduše proto, že jak už to tak u nováčků bývá, většinu nejlepších letů na červen mi sebrali. Odepsání plánovaného Bankoku bych přežila, ale ztráta Hamburgu kde jsem se po více než 3 měsících měla sejít s mojí nejdražší polovičkou bolela natolik, že jsem ještě hodinu po otevření emailu bulela jak želva a zbytek dne strávila spíláním společnosti na její nelogické plánovaní letů. Za tento měsíc jsem si tak do svého leteckého deníčku mohla připsat jen další 2 Londýny (London Heathrow je nejvytíženějším letištěm na světě a létáme sem 9x denně!) a řadu turnaroundů, které proběhly tak obyčejně, že už jsem se v jejich výčtu přestala orientovat. Tuším, že mezi nimi byly Dhaka v Bangladéši, Bengaluru v Indii a Male. Neumíte si představit ta muka, když přistanete na Maledivách a nemůžete ani vystoupit z letadla!

Daleko víc času jsem tak strávila v Dubaji. Musím říct, že město samotné ve mně po prvních „WOW“ dojmech přestalo probouzet zájem a co víc, je mi čím dál tím nesympatičtější. Falešné pozlátko, nikdy neutuchající vrstva prachu a smogu, zahalující celé město, nulová úcta k životními prostředí (odpad se tady zásadně netřídí a z každého nákupu si donesu asi trilion plastových tašek i když ostře zdůrazňuju, že žádné nepotřebuju), plýtvání prostředky na nesprávných místech a nemožnost úniku z tohohle rádoby luxusního akvárka jsou jen některé z důvodů, proč bych tady nemohla žít dlouhodobě.

Ve chvílích volna jako většina crew spím (ano, odpočinku není nikdy dost) čtu, sleduju Game of thrones či jiné fantastické seriály, piluju jazyky, cvičím A – chodím na pláž (nebo do bazénu, podle toho jak moc vysoký level únavy je)….dobře, takhle ve výčtu to nezní tak špatně :D.

Jedno z mála míst, kde se tady cítím opravdu příjemně je Mamzar Beach, pláž, rozprostírající se kolem zeleného parku, který Vás alespoň na chvíli vytrhne ze skutečnosti, že se nacházíte uprostřed pouště. Mé oko tady vždy potěší množství rozkvetlých květin a malí zelení papoušci, hbitě prolétávající korunami stromů.

Nejdřív jsem se zde vydala s Andy, a potom jsem sem vytáhla taky Ellu (Ukrajinku z mé studijní skupiny) a Míšu – jednu ze 3 Češek, které do Dubaje přiletěly se mnou. Když jsme to vzaly všechno tak kolem a kolem, shodly jsme se, že tady se snad cítíme i jako na dovolené. Pláž byla navíc pokaždé kromě nás a pár potulujících se vyzáblých koček téměř liduprázdná. Dávaly jsme to za vinu Ramadánu – měsíc trvajícímu svátku, kdy se muslimové na veřejnosti moc nezdržují, jelikož přes den drží půst (a vy byste měli být alespoň natolik respektující, abyste do sebe neládovali zmrzlinu uprostřed obchoďáku) …Nebo za to prostě mohl fakt že jen magoři jako my můžou jít k moři ve 3 odpoledne, kdy voda má 34 stupňů a než by osvěžila, to vás spíš uvaří zaživa.

Bělostný písek a neposedné vlny jsou fajn, co je však někdy opravdu otravné, jsou skupinky osamělých chlápků, kteří si na holkách v bikinách můžou takřka vykoukat oči. V tom lepším případě vás osobně požádají o fotku. V tom horším fotí normálně na tajňačku, i když jsou všude na pláži rozestavěny cedule, že pořizovat snímky je zde zakázáno… to potom nezbývá než takové nenasyty tvrdě odpálkovat. Občas je mi jich víc než cokoliv jiného líto, že se tady kvůli svému zarytému náboženskému přesvědčení nemůžou na vlastní ženy ani podívat.

Do konfrontace s islámem jsme při poslední návštěvě pláže přišly ještě jednou s mladým taxikářem. To se tak začal vyptávat, odkud jsme, a co tu děláme. A ani nevím, jak k tomu došlo a už jsme se bavili jako staří známí o náboženství. Velmi ho zarazilo, když se dozvěděl, že jen asi 30% obyvatel ČR deklaruje příslušnost k nějaké církvi, což z nás dělá největší zem bezvěrců v celé Evropě. Okamžitě se chytil příležitosti a jako správný muslim nám začal orodovat, že bychom ale věřit měly, že tenhle život je jen na chvilku a když se nebudeme správně modlit k Bohu (nejlépe k tomu jeho) skončíme v pekle. Slušně jsme ho obeznámily s našimi stanovisky a trochu ho utěšovaly, že si u Alláha minimálně vysloužil plusové body, když se nás alespoň pokusil obrátit na svou víru. Tuhle otázku ale myslím máme všechny vyřešenou a konvertovat určitě nehodláme.

Možná článek trochu zklamal, ale chtěla jsem jím především poukázat na to, že nikde, dokonce ani tady to nejsou vždycky jen samé duhy a jednorožci. I tady přijdou dny, kdy nevím co se sebou a říkám si, jestli by mi nebylo líp doma. Život crew může být v mnoha věcech skvělý a jedinečný, ale velmi záleží na tom, jak ho kdo umí prezentovat. Když vidím fotky některých kolegyň, závislých na instagramu co si fotí nohy u bazénu (omlouvám se všem co to náhodou dělají, mě to jen prostě přijde hrozně vtipné 😀 ) a ukazují své americké úsměvy u Eiffelovky nebo opery v Sydney – tohle jsou jen nepatrné a kolikrát ty nejlepší útržky z jejich životů, které rozhodně neodhalují, co se skrývá za nimi. I tady je to občas nudné a stereotypní, otravné, stresující a někdy až nesnesitelné. Ale takový jednou za čas musí být každý život, nehledě na to jestli ho žijeme v Dubaji nebo v Ostravě. Důležité je být vděčný za to, co člověk má, ať už jsou to věci, které kolikrát považujeme za běžné a normální, jakože zrovna hezky svítí sluníčko, dýcháme čerstvý vzduch nebo máme možnost trávit čas s rodinou a přáteli. Nejsou vždycky samozřejmostí 😉 .

Mějte se fajn a příště snad už z nějaké nové destinace 🙂

7. 7. 2016, Dubai