První let

Čekala jsem, že se nervozitou budu celou noc budit, ale překvapivě jsem spala jako špalek. Dokonce tak moc, že mě neprobudilo ani zazvonění budíku (proto si pro jistotu nastavuju 2 🙂 ) odlet je sice psaný až na 16:35 ale na letišti je třeba být vždy 2 hodiny předem. Existují 2 typy letů – tzv.: „turnaroundů neboli otočkové, které jsou tak krátké, že trvají jen pár hodin a tak to za jeden den stihneme obletět do dané destinace a zase zpátky. Tyto lety míří především na Blízký východ, do Indie a Severní Afriky. Druhým typem jsou pak „layovers“ říkám jim dovolenkové, protože jde o lety dlouhé natolik, že je potřeba si po nich odpočinout a strávit v cíli alespoň 24 hodin. Londýn se tak řadí mezi layovers…

…Kriticky se dívám na svá dvě zavazadla – to příruční v sobě obsahuje věci, nezbytné pro let a servis: boty, rukavice, vestu, pyžamo, klobouk, kosmetiku a potřebné dokumenty. To velké je však skoro prázdné. Vážně se s tímhle musím tahat kvůli jednomu dni? Raději si informaci ověřuju u Sandry, Slovenky z mého batche, kterou přiřadili na let spolu se mnou. Ano, na layovers je vždy nutné vzít si příruční i kabinové zavazadlo – nehledě na to jestli je plné k prasknutí nebo zeje prázdnotou. Loučím se tak se spolubydlící a vyrážím ze dveří. Na podpatcích se dnes cítím obzvlášť nejistě a raději vyrážím o několik minut dřív, než by bylo nutné. Opravdu nevím, proč mám tendence si myslet, že se něco pokazí právě ve chvíli kdy to potřebuju nejmíň. 😀 Autobus naštěstí přijíždí včas a k mé úlevě v něm sedí i Sandra. Nakonec se na Head quaters dostáváme se značným předstihem, ale osobně raději dávám přednost variantě chvíli si posedět než propást svůj první let. E-gate je totiž neúprosný. Pro systém turniketů, řízený počítačem, kterými musíte projít a stvrdit tak svou přítomnost neexistují kompromisy. Otevře se vždy jen na 20 minut a i jediná vteřina může rozhodnout o neúčasti na letu. Čas nám tu ale utíká rychle. Potkáváme se tu s Jodie, další kamarádkou z batche, která nám nadšeně ukazuje zbrusu nový, třpytící se prstýnek na levé ruce. Je to jen pár hodin, co se zasnoubila. Hodiny odbily 14:15 a je čas projít E-gatem…a…Nevludová má zase problém! Karta je v pořádku, ale snímači otisků se nějak nezdá můj prst. Technika mě fakt musí nesnášet. Už už se mi vnucuje myšlenka, že tímhle pro mě výlet končí, ale tu přichází paní z ground personal a zachraňuje situaci.

Následuje odbavení mého poloprázdného kufru a Security, kde mi paní u přepážky s pobavením zabavuje lak na vlasy (zase!). Poté, co jsme oficiálně prohlášeny za neškodné, pokračujeme do místnosti, kde se koná náš briefing. Očividně přicházíme jako poslední. Koukáme kolem sebe, snažíc se zjistit, co se teď od nás očekává…Aaa, kontrola uniformy a dokumentů a „safety talk“. Purser – nejvýše postavený člen posádky (hned po kapitánovi a 1.officerovi) pokládá všem soubor otázek, týkající se bezpečnosti, což je vždy chvilka napětí. – V případě, že někdo nezná odpověď na dvě po sobě jdoucí otázky, pak dotazovaný namůže na letu operovat a purser zašle o tomto fiasku email managerovi, což nikdo nechce, protože je to něco jako černý puntík do záznamů, který v podstatě znemožňuje jakýkoliv kariérní postup. Se Sandrou jsme dnes jako SUPY CREW téhle procedury naštěstí ušetřeny. V průběhu briefingu purserka oznamuje, co je pro tento let charakteristické, jak by měl probíhat a na co si dávat pozor a taky nás se Sandrou představuje jako nováčky s žádostí na ostatní, aby na nás byli hodní J Briefing je u konce asi po 20 minutách a autobus nás dováží z letiště přímo k letadlu – A380…a….je to OBR! Dvoupatrový velikán pojme cca 615 pasažérů. Nějakým způsobem vyneseme kufry i samy sebe po strmých schodech a už kráčíme na palubu. Uložím si věci a koukám, jak zbytek posádky připravuje kabinu. Zkontrolovat se musí úplně všechno – záchody, kuchyňky, úložné prostory, každé jednotlivé sedadlo. A to prosím za nějakých 15 minut.

Na starost si nás bere jedna supervizorka, která se ukazuje jako moc milá a trpělivá a se vším nás seznamuje. „Tak holky, kloboučky na hlavy, postavte se do kabiny a začněte vítat pasažéry. …mmm…aha?…Tak jo :D…to je rychlý start a překvapení. Od supy se většinou očekává, že budou na prvním letu jen pozorovat ostatní. Stavím se tedy do uličky u MR1 dveří a snažím se vyloudit něco jako úsměv. Přichází první pasažéři a já je trochu nesměle vítám. Nejistota ale brzo odpadá. Cestujícím je fuk, jestli tu už jsem měsíc nebo rok. Vidí holku v uniformě a tak automaticky usuzují, že mám zkušenosti a vím co dělat…No, tak je při tom necháme. Boarding probíhá hladce. Za chvíli jsou již všichni usazení a probíhá příprava na servis. V galley teď není ani jeden nevyužitý centimetr prostoru, jak se všichni se zapálení a zaběhlým drilem pouštějí do práce. S uvážením, že bychom tu spíš překážely, než byly k užitku, se odebíráme do kokpitu, kde bude při vzlétání naše místo. Tam už nás nadšeně vítá posádka. Kapitán je Brit s asi 30ti lety zkušeností, které se zračí v jeho prošedivělých vlasech a usměvavém, vráskami posetém obličeji. Prvním officerem je sympatický Litevčan. Jsme tu pro ně příjemným zpestřením a se zaujetím se snámi po vzlétnutí dávají do řeči. V dnešní době spočívá práce pilotů v podstatě v tom, dostat letadlo na runway a do vzduchu a potom zpátky na zem. O zbytek se postará autopilot. Co tady teda celou tu dobu děláte, abyste se zabavili? Ptám se se zaujetím.. „co se dá“, odpovídá pobaveně kapitán.

Po vzlétnutí se vydáváme zpátky do kabiny, kde nás pomalu začnou zaučovat. Zjišťuju, že mezi dnešní crew je velké procento slovanského osazenstva. Z celkem 10 lidí, kteří dnes pracují v economy jsme 2 češky, 2 slovenky, 1 polka a 1 srbka. V průběhu 7 hodinového letu mám čas si vyzkoušet skoro vše ze servisu. Nejdřív jen pozoruju jednu z holek, jak se stará o jídelní a pak taky barový servis a pak ji napodobuju…tak počkat…žádné coastery? (rozumějte – podtácky) haha 😀 brzo zjistíš, že v college učí spoustu věcí, o kterých by byli rádi abychom je dělali, ale na které v reálu kolikrát není čas. Let probíhá rychle. Jeden servis střídá druhý a pořád je co dělat. Ve chvílích volna svačíme, obědváme, večeříme nebo co vlastně – tady čas nějak ztrácí význam (už vím z čeho lidi první 4 měsíce přibírají ty kila! 😀 ) bavíme se s cestujícími, kteří jsou moc milí a jejich zájem roste ještě víc, potom co se jim se Sandrou svěřujeme, že tohle je náš první let. Zapovídala jsem se tak s mladým párem, kterým cestoval s asi dvouměsíčním chlapečkem, paní ze Slovenska, se kterou jsem vyplňovala lékařskou zprávu, protože jsme ji na palubě poskytovali první pomoc, nebo s asi 90 letým stařečkem na vozíku, o kterém jsem si celou dobu myslela, že je to rodilý Emirátec ale který mi při odchodu vyrazil dech, když se semnou loučil se slovy „Nashledanou“ protože před mnoha lety dlouhou dobu studoval v Česku.

Asi v 21:00 Londýnského času přistáváme skoro na čas na London Heathrow a autobus nás odváží do hotelu. Po dlouhém dni jdeme ještě na skleničku a asi kolem jedné se konečně dostávám do postele. Vstávačka ale už v 7 – není čas ztrácet čas, pokud chceme z města vidět víc než jen okolí letiště. Skoro za hubičku si dopřáváme opravdu královskou snídani, která mi dodá energii na celé dopoledne. Setkáváme se s Arnem – dalším kamarádem, který přiletěl stejným spojem jen o pár hodin před námi, a vydáváme se do ruchu velkoměsta – autobusem – metrem – jak se dá. Po cestě slyšíme všechny možné jazyky, snad jen kromě angličtiny. Anglie už je tak multikulturní že na nalezení rodilého Brita potřebujete pomalu detektiva. Po asi 45 minutách vystupujeme na Piccadily Circuit a vydáváme se na obhlídku nejbližších pamětihodností -Trafalgar square, Nelsons Column a samosebou nesmí chybět velký Ben a oko Londýna.

Menší nákupy a hurá zpátky na hotel. Z drahocenného času je třeba ukořistit alespoň pár hodinek spánku, jinak tuhle noc nepřežiju. Nakonec se mi podaří usnout asi na hodinu a půl, zbytek musí zachránit sprcha. Nahodím obličej a uniformu, na které jde opravdu poznat, že už má něco za sebou, sbalím saky paky a pádím do suterénu, aby mě tady náhodou nezapomněli. Ne, že by se mi zdejší klima, ve kterém se konečně zdá, že dýchám čerstvý vzduch a ne jen písek a prach nelíbilo – klidně bych si tady pár dní pobyla, ale přineslo by to víc problémů než užitku. Stejná procedura jako při cestě sem a v 22:22 již opouštíme půdu Britských ostrovů. Vychází to přesně na tenhle krásný západ Slunce, který Sandra vyblýska krátce po startu.

Cesta zpátky probíhala o něco poklidněji, možná i proto, že většina cestujících velkou část letu prospala. Zpátky v Dubaji jsme přistáli v 8:00 a můj totálně zmatený organismus si poté vyžádal odpočinkový režim až do konce dne. Utahaná ale spokojená jsem si tak mohla odškrtnout splněnou položku za svůj úplně první let.

Po opuštění college se tady potýkám s přemírou volného času a tak jsem s nadšením přistoupila na Ellin návrh navštívit zdejší unikát – Miracle Garden. Tato magická zahrada byla otevřena na den svatého Valentýna roku 2013 a se svými 72000 čtverečními metry si vysloužila prvenství v Guinessově knize rekordů za největší světovou zahradu s kolekcí 45 milionů květin. Zahrada je kvůli extrémním horkům v provozu jen od února do konce května a tak jsme téhle příležitosti musely využít. A stálo to za to. Mezi všemi těmi barvami a květinami jsme si přišly jako Alenka v říši divů. Architekti se tedy opravdu vyřádili (zde jen pár fotek – koho to zajímá víc, najde celé album v galerii). Pocit celebrit v nás probouzel fakt, že se s námi chtěli fotit i úplně neznámí lidé. Mimo jiné se mi znovu potvrdilo, že většině připadám jako Ruska a kde je Česko některým prostě nevysvětlím. Asi se s tím smířím. 😀

Dokázaly jsme tady bloumat asi 4 hodiny a vydržely bychom to mnohem déle, ale musely jsme se vrátit brzo. Další den mě čekal trošku obávaný let do Indie. Proč obávaný? Fakt, že se jedná o asi 3 hodinový turnaround, velké kulturní odlišnosti a někdy problematická domluva s pasažéry. Většinou se snažím řídit heslem – počítej s nejhorším, doufej v nejlepší a v tomto případě to tak i dopadlo. Skutečnost nebyla ani zdaleka tak hrozivá, jak to tradovaly zvěsti. Ano, cestující jsou sice trochu jiné nátury, ale to je otázka rozdílné výchovy, pohledu na svět a kulturního základu, se kterým musí člověk, který si zvolí tuhle profesi počítat. Ve výsledku byli všichni pasažéři svým vlastním způsobem moc milí a vypadali spokojeně. Při loučení mi dokonce jedna paní s malou holčičkou řekla, že mám krásný vřelý úsměv a že bylo hezké mě poznat, a taková zpráva vám zajistí dobrou náladu na zbytek dne. Jediné, co to dokázalo zvrátit, byla vzpomínka na slum, kterým bylo Mumbajské letiště obklopené ze všech stran, a které jsem z výhledu kokpitu měla téměř na dosah ruky. Při pohledu a zamyšlení v jakých podmínkách musí žít lidé, pro které je tento koplex plechových boud domovem, si vždy znovu uvědomím, jak jsem vděčná za život, který vedu a proč je tomu tak, že miliarda lidí na světě nemá stejné štěstí.

Tímto letem skončil můj statut Supy Crew a bylo na čase vydat se na můj první oficiální let jako plnohodnotný člen posádky, který směřoval do Saudské Arábie. Že bych se měla před touhle destinací značně obrnit, mi říkali úplně všichni a na rozdíl od Indie na tom bylo něco pravdy. Větší kulturní šok jsem asi ještě nezažila. Tak 85% cestujících tvořili Saudové v tradičním oblečení, které u mužů představuje dlouhý bílý oděv odhalující břicho a pokrývka hlavy – kefíja. Ženy, které na veřejnosti musí chodit zahalené, byly oděny v černých hidjábech a niqábech. Nechápejte mě špatně. Nešel z toho strach, jen to bylo něco tak odlišného, že mě to v prvních chvílích zaráželo. Nejtěžší byla komunikace. Spoustu cestujících mluvilo pouze arabsky, což někdy představovalo opravdovou výzvu. Pasažéři, jako by navíc vůbec neměli smysl pro řád a z čísla sedadla, které měli uvedené na boarding pass si nic nedělali a sedali si jednoduše tam, kde se jim to líbilo. Šlo zde také zpozorovat, jak silný mají tito lidé smysl pro rodinu. Řešili jsme nesčetně žádostí o změnu sedadla, aby všichni mohli sedět pospolu se svými blízkými, kteří se někdy nacházeli i v opačné části letadla. Doba klasického nástupu se tak protáhla na trojnásobek a v podobném duchu pokračoval celý let, který navíc trvá jen 2 hodiny a tak je na všechno daleko méně času.

I když jsem celou dobu doslova běhala po kabině a ze spousty věcí byla ještě dost zmatená, jsem ráda, že jsem tenhle let absolvovala. Myslím, že mě řádně vyškolil a teď už mě jen tak něco nepřekvapí. A pro velký úspěch mě tento let čeká příští týden ještě jednou. 😀 Teď ale nastal čas začít objevovat nové kontinenty! Naviděnou v Austrálii 🙂

5. 6. 2016, Dubaj