Konec dobrý…

Kdo pochyboval, jestli jsem po tak dlouhé době ještě naživu, se teď může uvolnit. Po necelých dvou měsících probdělých nocí a nosem v knížkách můžu říct, že všechny povinnosti, spojené s tréninkem (nebo spíše s jeho teoretickou částí) mám úspěšně za sebou.

Po SEP sekci, kde jsme se učili vše o letadle, nastal čas se více zaměřit na to, jaké události by mohly na palubě nastat. Většina lidí si asi myslí, že hlavní úkol posádky je starat se o to, aby cestující měli neustále plná břicha a správně nepolohované sedadlo. (To nic, já si to myslela taky 🙂 ) Pravdou však je, že během 9hodinového letu se může přihodit ledasco a do uzavřeného prostoru do výšky 10 kilometrů záchranku nepřivoláte. V takových chvílích už byl nejeden pasažér rád, že posádka měla zdravotnický výcvik, nutný pro stabilizaci cestujícího do doby než letadlo bezpečně přistane a předá pacienta profesionálům.

Proto jsme se následující 2 týdny zabývali GMT (general medical training) neboli zdravovědou – kdy jsme se seznamovali se všemi možnými nemocemi a zdravotními komplikacemi které vás napadnou. Od prostého úpalu, přes dušení, infarkt, mrtvici, epileptický záchvat až po porod nebo i úmrtí. A že se ten výcvik vyplatí, jen loni na palubě Emirates zaznamenali 3 porody a 2 úmrtí. A tyhle znalosti se určitě hodí i do běžného života, když pomoc není hned po ruce.

Tyto dvě části byly docela výživné, a tak po jejich ukončení nastal čas na něco trochu odpočinkovějšího. Když už pracujeme pro tu světovou značku tak je potřeba se postarat, abychom světově i vypadali. V sekci Image and Uniform si nás všechny změřili od hlavy až k patě aby nám mohli připravit uniformu na míru. Poté si nás vzala do parády dvojice instruktorů, která radila, jak má vypadat standartní make-up a účes pro tuhle profesi a jak nosit uniformu, aby nikde nic nepatřičně nevyčuhovalo a všechno sedělo tak, jak má. (Upřímně si myslím že by holky měly dostávat přidáno, už jen kvůli tomu že za všechny ty rtěnky a řasenky může člověk klidně vypláznout půl výplaty, nehledě na to že zabere minimálně půl hodiny než na sebe všechny tyhle zkrášlovadla naneseme 😀 )

Abychom se z toho nezbláznily, rozhodly jsme se spolu s Lauren a Lheyou vyazit na sobotní výlet do starého města, což se dá označit za jakousi nejvíce kulturní část Dubaje, kde se alespoň občas objeví nějaká ta historická stavba. Nasedly jsme tedy do taxíku a vydaly se do pro nás prozatím neprobádané části města. Že jsme opravdu někde jinde, jsme zjistily hned znenadání, když si nás na každém kroku zvídavě přeměřovaly pohledy místních. S šortkami a tričky s krátkým rukávem jsme to tady úplně neodhadly. Ale nikdo nám nespílal a policii na nás taky nezavolali, takže všechno dobré.

Za každou cenu jsem se chtěla podívat na nejslavnější Dubajskou tržnici, ale svého rozhodnutí jsme téměř v zápětí litovala. Jakmile totiž jako turista vstoupíte na půdu tržnice, okamžitě se na Vás jako supi vrhnou davy rozvášněných obchodníků, kteří by podle mě byli za pár drobných schopni prodat i vlastní matku. Na každém kroku na nás jako na cizinky pokřikovali Shakiro nebo Britney a nenechali se odbýt, snážíc se přesvědčit nás, že právě jejich nabízené zboží je to nejlepší. Ke konci jsme už docela nabroušeným tónem automaticky říkaly, že kabelku od Gucciho opravdu nepotřebujeme. Po útěku z tohoto labyrintu jsme naskočily na vodní taxi – lodičky, které každých pár minut převážejí místní z jednoho konce řeky na druhý a vydaly se do asi jediného Dubajského muzea, podívat se, jak to tady kdysi vypadalo. Den jsme zakončily v Libanonské restauraci, kde jsem ochutnala ten nejpikantnější kebab v životě, ze kterého mě pálí žáha snad dodneška :D.

Poslední a nejdůležitější částí výcviku – Servisem nás prováděla skvělá dvojice trenérů – Richard původem Rakušan a Tanja ze Srbska. A stali se pro nás opravdovou inspirací a rodinou. Dva týdny jsme se teoreticky i prakticky učili, jak připravovat drinky a správně servírovat jídlo, jak se pohybovat v miniaturní kuchyňce, aby se tam 8 lidí nepozabíjelo a ještě k tomu dokázalo efektivně odvést práci a jak se správně věnovat jednotlivým cestujícím (rozdílně se totiž zachází s maminkou s dětmi, cizincem nemluvícím anglicky, deportovanou osobou, zdravotně handicapovaným či VIP pasažérem.) Nejlepší na tom všem bylo, že jsme trénovali s opravdovým jídlem, takže když jsme ten den měli na programu simulovaný let například do New Yorku, nemuseli jsme si ani chystat vlastní oběd! Loučení s našimi trenéry, které jsme tak trochu brali jako rodiče (nebo spíš jako starší sourozence kvůli jejich nízkému věku) i se sebou jako spolužáky navzájem bylo hodně emotivní a spoustu lidí na konci posledního dne neudrželo slzy.

Abychom to všechno nějak stylově zakončili, poslední společný víkend jsme se vydali na projížďku lodí. Vybavujete si ty jachty z amerických filmů s praštěnými puberťáky s pivem v ruce, zmítajícími se v rytmech hlasité hudby na palubě? Tak přesně tak to vypadalo! Tři hodiny jsme to takhle brázdili podél pobřeží a asi ještě další hodinu se koupali v jedné zátoce. Sama bych si to takhle nevymyslela ale jako zážitek to určitě stálo za to.

Jako poslední tečku za dvěma měsíci tréninku nám Emirates jako organizace přichystala rozlučkovou párty, kde jsme se mohli naposled všichni sejít s asi další padesátkou našich vrstevníků. Jakmile jednou začneme lítat, kvůli rozdílným rozvrhům už bude skoro nemožné, abychom se zase takhle všichni sešli, a o to víc jsme se snažili si tenhle poslední večer užít.

Dnes ještě odpočívám a zítra mě čeká první SUPY (neboli zkušební) let do Londýna, kde se od nás ještě neočekává žádná práce, ale spíš to funguje jako seznámení, jak bude létání ve skutečnosti vypadat, protože jakýkoliv trénink je bezúčelný, pokud není podložený vlastními zkušenostmi. Teď ještě budeme po dobu 4 měsíců ve zkušební době, než složíme poslední praktické zkoušky, „odpromujeme“ a staneme se tak plnohodnotnými členy Cabin Crew of Emirates.

To by bylo pro teď vše, teď se asi půjdu psychicky připravovat na zítřek, tak držte palce, ať mi to neuletí 😉

30. 5. 2019, Dubaj